8. leden 2013
Konečně, konečně je to tady! Zase už máme sbaleno a vyrážíme na cesty. Nějak tomu nemůžu uvěřit, že po těch mých dvou debilních letech je Petr zase tady se zabaleným kufrem a báglem a za chvíli jedeme na letiště. Odbavení jsem už udělal na internetu a palubní lístky taky máme, takže jen odevzdáme zavazadla a procházíme pasovou kontrolou. Na spoj do Frankfurtu máme čas a tak si jdeme dát za velký peníze něco malýho k pití. 2 espressa, 1 jemně perlivá voda a malé pivko - 450 korun. Tu máš čecháčku přes držku! Alespoň si vyfotíme gobelín věnovaný Václavu Havlovi, autorem předlohy je Petr Sís. Bylo to utkaný kdesi ve Francii a přispěl prý taky Bono Vox a Mick Jagger. Letadýlko CRJ 700 REGIOJET nám odlítá včas, tak nasedat a hurá do Afriky! Nejdříve tedy do Frankfurtu, tam máme cca hodinu pauzu a přesedáme do Airbusu A 340 Jihoafrických aerolinek. Letadlo je plný a let trvá 10 hodin a 30 minut. Letíme přes noc, takže nic ke koukání. Petr sladce spí a já se marně snažím o totéž. 

9. leden 2013
Ráno kolem 8. hodiny přistáváme na letišti O. R. TAMBO v JOHANNESBURGU. Jsme v Africe, tak je pochopitelně pěkně teplíčko. Jdeme vystát frontu na pasovou kontrolu, vyzvedneme zavazadla a míříme přes ulici do autopůjčovny k HERTZŮM, kde máme auto. Vyřizujeme papíry a tmavý děvče nám říká, že si auto můžeme vyzvednout až za dvě hodiny, protože tak to máme objednáno. Obratem tedy domlouváme prodloužení o jeden den a můžeme vyrazit hned. Zjišťujeme, že to nebude KIA SPORTAGE, jak bylo avizováno předem, ale NISSAN QASHQAI. Nevadí, neřídil jsem stejně ani jedno. Nissan je pěknej, zánovní a má najeto jen 14 tisíc km. Sedám tedy za volant na pravý straně, levou nohu si strkám preventivně pod sedadlo (máme automatickou převodovku) a po obrácený straně dálnice vyrážíme do JOHANNESBURGU. Míříme hned pryč z města a víme, že máme najet na silnici N12, což se nám rychle daří. Jenže jsme
najeli opačným směrem a tak si děláme zajížďku tak cca 70 km. V jednu chvíli málem skončíme v SOWETU, což nás trochu vyděsí a rychle nacházíme správný směr. Skončit s hořící pneumatikou na krku hned první den, to se nám fakt nechce! Zase jsme na N12 a jedeme do městečka GRASKOP, kde máme rezervovaný ubytování. Stavíme u pumpy, kupujeme něco k pití, odlehčíme oblečení a jedeme dál. Dálnice i silnice jsou super a tak se nám jede dobře. Zvykám si na to obrácený řízení, automatickou převodovku a i na toho Nissana. Kocháme se okolní krajinou a snažíme si uvědomit, že jsme fakt v Africe. Čím víc jsme na severu, tím hezčí je okolní krajina. Auto dobře jede a tak cesta ubíhá. Míjíme na dálnici převrácenou dodávku a to je jediná nehoda za celou cestu, kterou potkáme. Navečer, po cca 520 km, dorážíme do městečka GRASKOP (leží v provincii MPUMALANGA), hledáme DAAN´S  PLACE a když tam dorazíme, jsme jediný hosti. Ubytujeme se a já se vyptávám majitele na všechno možný. Je to mladej chlap, co se kdysi vyboural na motorce a tak má zmrzačenou pravou ruku a nohu. Když jsem mu řekl, že jedeme do KRUGROVA NP, hned radí, kudy jet, která cesta je nejzajímavější a kde se máme zastavit. Další den máme totiž jen krátkej přejezd do města PHALABORWA, ale chceme si cestu užít, tak pojedeme kolem BLYDE RIVER CANYON, což je třetí největší kaňon na světě. K večeři si dáme první dávku thajských nudlových a pálivých polévek, uvaříme si kafe a je nám v tý Africe dobře.

10. leden 2013
První noc v Africe se spalo sladce. Po hygieně jsme zajeli do SPARU nakoupit potraviny, vrátili jsme se a dali si v altánku poctivou africkou snídani za 30 randů: vejce, slanina, toasty, rajče, máslo, džem, džus, kafe. Udělala nám ji celkem milá, černá tvář. Sbalili jsme zavazadla, vše důkladně několikrát přeorganizovali na sklopených zadních sedačkách a v kufru, a pak vyrazili na cestu. Jeli jsme cestou, který se říká PANORAMA ROUTE. Je to populární trasa, právě kvůli kaňonu řeky Blyde. Provoz není skoro žádnej a my máme čas a prostor kochat se a zvyknout si na fakt, že je před námi měsíc courání se po Africe. Přestože jsme na silnici skoro sami, máme jeden malej incident při předjíždění malýho náklaďáčku. Nezvyknul jsem si ještě na šířku auta a tak jsem si o něj při předjíždění cvrnknul. Nic se nestalo, na zrcátku žádná škoda, ale už si dávám větší pozor. Stavíme na několika místech, nejdřív na vyhlídce na BURKE’S LUCK POTHOLES, to jsou skalní útvary vymletý v korytu řeky. Pak stavíme na vyhlídce, která se jmenuje GOD´S WINDOW a fotíme kaňon. Je to krása a to netušíme, co všechno nás čeká. Jedeme dál, obdivujeme krásný, udržovaný lesy a taky dobrý silnice. Máme času dost a tak se zastavíme v jeskyni s honosným názvem MUSEUM OF MAN. Jsou tam nějaký, jako prehistorický kresby, ale je to trochu jako atrakce na pouti. Pak jedeme ještě o pár kilometrů dál a jdeme s průvodcem do jeskyně ECHO CAVE. Průvodci vysvětlím, že nechceme extra výklad, jen základní fakta. Chceme si to hlavně prohlídnout a eventuálně fotit. Tak se nám dostane výstižný vysvětlení, že se tam kdysi ukrýval nějakej kmen před nějakým jiným kmenem. Pak si dáme pauzu, horký kafe a studenou colu a je nám dobře. Petr si všimne, že černý děvčata i kluci, co tu pracujou, jsou rozlišený „výložkami“, který asi značí kdo je kdo! Pomalu se blížíme k městu PHALABORWA, kde máme pokoj v BOTHABELO B&B. Projíždíme STRIJDOM tunelem, kde na chvíli zastavíme a staneme se rukojmími nesmírně otravných bab, který tam prodávají suvenýry. Petr si koupí pár rohů z obyčejných krav. Ty rohy nám pak přichystaj neobyčejnou chvilku v Botswaně, ale to ještě nevíme. V Phalaborwě jsou velký měděný doly a když se blížíme k městu, vidíme v dálce vápencový navážky. Ubytování najdeme celkem rychle a bušíme na dveře recepce, aby nás někdo ubytoval. Přichází mladý, černý děvče a vyřizujeme platbu kartou. Vyptáváme se, kde se můžeme navečeřet, ale nakonec nikam nejdeme, dáme si zase naši skvělou nudlovou polívku a pečivo a kafe a je nám fajn. Zítra už vjedeme do KRUGEROVA národního parku!

11. leden 2013
Ráno rychle zabalíme a jdeme se nasnídat na zahradu, pod jakýsi altán. Snídaně je výborná a bohatá a my se dobře najíme prakticky na celej den. Pak sedneme do auta a jedeme ještě nakoupit do SPARU.  Na nakoupený věci potřebujeme nějakou krabici, ale personál si nás nevšímá a tak se Petr začne tvářit jako černoch pracující ve SPARU, vyhází zboží z jedný krabice stojící u regálu a hned máme, co potřebujeme. Rychle projíždíme městem a po pár minutách jsme na parkovišti před hlavní branou do KRUGROVA Národního parku. (KRUGER NP je nejstarší a největší park v Jižní Africe. Měří skoro jako ¼ ČR, byl vyhlášen již v roce 1902 a nese jméno búrského politika Paula KRUGERA).  Vyřizujeme vstupní formality a vjíždíme do parku. Haló, haló, kde jsou všechny ty šelmy?!? Rychle, chceme je hned vidět! Ujedeme pár set metrů a vidíme první antilopy IMPALY a pak taky první zebru. Jsme strašně natěšený a tak fotíme a točíme všechno, co se objeví. Asi za tejden pro nás pak už impaly budou jen „kozy“ a budou nám připadat naprosto obyčejný. Pokračujeme dál a vyhlížíme lvy, levharty a slony. Místo toho nám přes silnici „přeběhne“ malá želva. Želva!!! A pak taky sledujeme pěknýho varana, či co to je. Je to ještěrka a má tak 80 -100 cm. O kus dál sbírají paviáni u silnice červený plody z nějakejch keřů. Jedeme dál, odbočujeme z „hlavní“ asfaltový cesty na jednu boční, ta vede k malýmu napajedlu. Potkáváme spoustu impal a taky zeber. Najedeme zase na „hlavní“ a hele žirafy. Nádherný zvířata, ale jsou to mrchy plachý. No a najednou máme prvního slona a je to pořádnej kus! Prší, ale ne dlouho. Pak míjíme další antilopy a zebry. Pozdě odpoledne dorážíme do místa, který se jmenuje OLIFANTS CAMP. Domlouváme si ubytování a dostáváme krásnou chatku přímo nad obloukem řeky, která teče pod táborem. Protože je období sucha, vody je v řece málo. Večer před setměním zahlídneme na dálku z vody vycházet hrochy, který se jdou vyspat na břeh. My se jdeme podívat do obchůdku, kde si koupíme náramek z korálků, čímž přispějeme na boj proti malárii. A taky objevujeme dárkový paštiky z impaly, krokodýla, žirafy, pakoně, zebry a antilopy kudu. Kupujeme je našim blízkým na památku a k ochutnání. K večeři si dáme zase nudle, housku a kafe.

12. leden 2013
Happy Birthday! Emča má narozeniny a bude je slavit v Africe, no to jsou věci. Uděláme si rychle snídani a vyrážíme zase za zvířaty. Je zamračený ráno, ale nám to nevadí. Jedeme po OLIFANTS-SATARA ROAD směrem na jih parku. Po chvíli zahlídneme zase impaly a taky antilopy KUDU s velkýma rohama. Na chvíli zastavíme na mostě přes OLIFANTS RIVER a fotíme krásnýho, velkýho ledňáčka. Je to spíš ledňák! V řece na kamenech jsou i jiný čulibrci a tak tam chvíli fotíme a točíme. Kousek za mostem si všimnu dvou supů. Sedí na stromě a vypadají jako suchý větve. Asi čekají, že i z nás budou mršiny. Jedeme dál a potkáváme hejno slonů. Zastavíme a ocitáme se tváři v tvář, vlastně spíš tváří v chobot slonici, která přímo před autem převádí slůňata přes silnici. Jiná slonice nám dává výhružně najevo, kdo je tady doma. Nejbližší auta jsou od nás asi 80-100 metrů a my uprostřed mezi slony. Úžasná chvilka. Pak zase jedeme dál a potkáváme žirafy, zebry, spousty antilop, prasata bradavičnatý a taky stádo opic. Zastavíme na chvíli u kempu SATARA a vaříme si v autě čaj. Pokračujeme a zahlídneme odbočku k BAOBABU. Sjíždíme tedy z cesty doprava a málem se srazíme se slonem. Lekneme se my i on, pan slon. Dáváme si navzájem přednost, ale on se otočí a jde jinam. Kousek ještě popojedeme a vidíme, že tam stojí několik aut. Až za chvíli si všimneme, že se v trávě povaluje smečka lvů. No konečně, jsme z toho nadšený, ale nedá se točit a fotit, protože se doprostřed cesty postavil nějakej debil s autem napříč a myslí si, že je tam sám. Nikomu neuhne a nedá šanci udělat fotky ostatním, naprostý hovado. My kousek popojedeme, otočíme se u baobabu a přece jen máme prostor na fotky. Vydržíme tam asi 20 minut a pak odjedeme. Jen ten debil tam pořád překáží a možná tam je až dodnes. Pomalu přestává mrholit, po několika kilometrech zastavíme v místě, který se jmenuje TSHOKWANE a dáváme si oběd. Je to „kudí maso“ v těstíčku. Dáme si pak kafe a pozorujeme opice, jak kradou ze stolů zbytky jídla. Pokračujeme na jih ke kempu SKUKUZA a pak vyjíždíme ven z NP Krugerovou bránou. Tam se s námi loučí pěknej sloní samec, co se tam potuluje kolem. Rozhodli jsme se, že se vrátíme zpátky do GRASKOPU a přespíme na stejným místě jako první noc. Tentokrát přijíždíme jinou cestou a těsně na kraji Graskopu objevujeme nádhernej velkej vodopád. Říkají mu BIG SWING, moc pěkný místo. Když dorazíme do Daan´s place, majitele pěkně překvapíme. Myslím, že příjemně, protože když mu zaplatíme tuhle noc hotově, dostaneme slevu 100 ZAR. To není marný. Předtím však zastavíme ve SPARU, koupíme si lahvinku vína, sušený hovězí maso, salám a pečivo. Večer se prostě bude slavit a tančit, Emča má přece narozeniny! Majitel nám u něho v baru míchá pár mini-náprstků různejch koktejlů. Jeden se jmenuje SOWETO SHIT. Vypadá to trochu jako hovno pod vodou, nebo vodkou, jak chcete, ale je to sladká mňamka (možno zhlédnout na tomto webu v oddílu aktualit). Na pokoji si dáme „obloženej talíř“ a vypijeme lahvinku. Poklábosíme s mladým německým párem, kterej tady taky nocuje. „Ja, ja , nein, nein, ach so!“  Oni zítra míří do Krugeru, my na opačnou stranu.

13. leden 2013
Společná snídaně s mladými z Německa, udělat v autě pořádnej prostor a vyrážíme z Graskopu směrem na hranice s Botswanou. Uvidíme, kam až dojedeme. Máme sice vyhlídnutej jeden nocleh v MOKOPANE, ale měníme plán a pojedeme mnohem dál, protože cesta pěkně ubíhá. Z Graskopu jedeme na PILGRIMREST, OHRIGSTAD, BURGERSFORT a dorazíme do POLOKWANE. Tam u BP natankujeme, dáme jednu čepici „CZECH“ klukovi u pumpy a jedem dál. Víme, že na hranice s Botswanou vede silnice N11, ale asi někde při výjezdu z Polokwane zaváháme a najedeme na jinou silnici, která nás má ale na N11 taky dovést. Dovede, jenže mezitím skončí asfalt a my se nečekaně ocitáme na prašný, hliněný a pískový cestě. A konečně si připadáme jako cestovatelé, co jedou cestou – necestou. Chvílemi pochybujeme, jestli opravdu jedeme správně, míjíme malý vesničky, stáda krav a na ceduli se najednou objevuje název SODOMA. Ježíši Kriste, kde to jsme? A ta GOMORA je kde?? Všechno je ale v pořádku, protože těsně před Sodomou najedeme na asfaltovou N11 a ta nás vede na hranice. Pořád váháme, jestli ještě přenocovat někde tady v JAR nebo to dotáhnout až do Botswany. To by ale znamenalo dojet až do FRANCISTOWNU a to je dost daleko. Rozhodneme se ale jet dál. Kolem šestý večer jsme na hranicích s BOTSWANOU. Hraniční most se jmenuje GROBLERS BRIDGE a taky tomu říkají MARTIN´S DRIFT. Vyřizujeme nejdřív nezbytný formality na straně JAR, platíme asi 150 ZAR za povolení k výjezdu a dáváme čapku celníkovi. Přejedeme do Botswany a jdeme do fronty na vstupní víza, kde jsou taky dvě polský skupinky s campervanem. Asi za 30 minut je vyřízeno a ještě jdeme měnit peníze. Dostaneme asi 5,85 PULA za 1 USD. Netušíme ovšem, že oficiální kurz je asi 8 PULA. Je to mrcha, ta „černá směnárnice“, ale nedá se nic dělat. Vyrážíme do zapadajícího sluníčka, silnice je celkem slušná, občas se ale objeví pořádná díra. Jedeme na západ směrem na PALAPYE a tam zahneme na sever po silnici  A1 na FRANCISTOWN. Padá tma a jede se hůř, musíme dávat bacha na zvířata a taky na protijedoucí auta, protože zdejší řidiči jedou skoro pořád na dálkový světla. Do cíle dorazíme kolem 21. hodiny a zastavíme u prvního hotýlku. Jmenuje se to NEST LODGE, žádná láce, 500 PULA bez snídaně. Máme za sebou ale dlouhej den a tak jsme rádi, že skočíme do postele. Po 11 hodinách jízdy a 730 ujetých kilometrech si to zasloužíme.

14. leden 2013
Ráno si uděláme kafe a jíme sladký buchty, který jsme si koupili ještě v Graskopu. Začneme zobat MALARON, protože dneska vjíždíme do malarický oblasti. Čeká nás přejezd napříč celou Botswanou přes městečko NATA do MAUNU. Nejdřív jedem do centra Francistownu natankovat, vyměnit peníze a nakoupit v SHOPRITE. Všechno v pohodě vyřídíme a vyrážíme. Než dorazíme do městečka Nata, vidíme krásnou odbočku z hlavní silnice k SUA PAN (SUA PAN je přírodní pánev, kde se těží soda a v období dešťů se zde vytvoří velká slaná a mělká jezera) a místu, který se jmenuje SOWA. Odbočíme tedy a žertujeme na téma „zadržení Češi v Řecku“ a že se nám snad něco podobnýho nestane. Jako bysme si přivolali problémy. Ta krásná, vyasfaltovaná silnice vede k malýmu letišti a taky k velkýmu podniku, patřícímu firmě BOTASH. Přijedeme k otevřený bráně, v budce tam je unuděná černá vrátná. Ptáme se, jestli můžeme jet dál, jestli se dostaneme do SUA PAN. Ta milá žena nám řekne, že můžeme jet dál a ať se pak zeptáme u toho podniku BOTASH. Mineme odbočku k letišti a zahlídneme první pakoně a tak si je fotíme. V dálce se objeví velkej průmyslovej komplex. Dojedeme tam, já jdu do „vrátnice“ a ptám se, jestli můžeme jet dál, do tý pánve. Je mi řečeno, že pokud nemáme 4x4 , radši ne, protože bysme tam mohli zapadnout. Tak se tedy budeme muset vrátit zpátky na A1. Poodjedeme od vrátnice a chceme fotit stádo pakoňů, který se v dálce schovává pod stromem. Klasickej obrázek z Afriky. Vyndáme teleobjektiv a fotíme. Za chvíli se k nám přiřítí auto a vyskočej z něj dva ozbrojený chlapi, jeden v uniformě. Ten na nás huláká, co tam děláme, kde jsme se tam objevili a že tam nemáme co dělat. Vysvětlujeme mu, že jsme se ptali tý babky a že jsme turisti a chceme fotit zvířátka. On chce vidět, co jsme fotili, a nařizuje nám vymazat všechny fotky. No, to se asi posral ne?! Snažíme se mu vysvětlit, že jsme nefotili ten podnik a že tam máme jen ty pakoně. Před jeho očima smažeme jednu fotku a pak to nějak ukecáme s tím, že tedy jedem pryč. Uff, to byl debil. Nechápeme, proč tak vyváděl, když se tady těží nějaká soda či co a ne žádný zlato a diamanty. A to jsme si před půl hodinkou dělali prču o těch Češích, co je zavřeli v Řecku. No nic, vrátíme se na A1 a jedeme dál. Konečně NATA, zastavíme u pumpy ENGEN, natankujeme a jdeme si dát kafe. Je to velice příjemný místečko, kde mají skvělou kávu a výtečný čokoládový dortík. Děvče, co nás obsluhuje, se na nás tlemí a je zvědavá, odkud jsme. Co? Česko? Cože?? Co to je? Kde to je? Jedeme dál na západ a silnice vede mezi parky NXAI PAN NP a MAKGADIKGADI PANS NP. Zastavíme v jednom místě na „přechcávku“ a jdeme si vyfotit krásný „pershingy“ z písku. Termitiště, pěkně velký, vyšší než 2 metry a je jich všude kolem spousta. Na kraji silnice občas vidíme „sloní stopy“. Jsou to sloní ho...bobky, tedy pořádný „boby“ a ne opravdový stopy. Znamená to ale, že tu sloni někde jsou. V dálce jednoho zahlídneme a pak ještě jednoho, ale je to daleko na focení. Kolem 17. hodiny vjíždíme do MAUNU a hledáme ubytování. Projedeme skrz město a zastavíme v MAUN LODGE. Tam nám nabízejí malou chatku nebo srub, ale je to zbytečně drahý a tak se vracíme na hlavní cestu, kterou jsme do města přijeli. Všimnul jsem si tam jedný cedule a tak tam vjedeme a ptáme se na cenu. 380 PULA je dobrá cena za pokoj se snídaní, zůstaneme tu. Jmenuje se to LAPHROIAG LODGE (Laphroiag je 10letá skotská whisky a jméno samotné znamená „překrásná dutina u širokého zálivu“). Recepční je dlouhá a hubená a pochopitelně černá a sympatická. Dobře jsme udělali, že jsme zakotvili právě tady. Vyptáváme se na možnost výletu do delty Okavanga. Majitel lodge, černej chlap asi tak 35 let s černým BMW, kamsi volá a pak nám říká, kam máme zajet a domluvit si to. Dáme si studený pití, vybalíme věci a jedeme do Maunu. Dojedeme až k řece THAMALAKANE, je tam lodge se stejným jménem a tam si domluvíme na příští ráno výlet do DELTY OKAVANGO. Je už tma jako v pytli, když se vracíme do Laphroiag. K večeři si dáme polívku ze zásob a nějaký to pivko. A pak rychle spát, ráno musíme brzy vstávat. 

15. leden 2013
Vstáváme kolem půl šestý a snídani máme objednanou na šestou hodinu. Kdosi klepe na dveře a tam stojí černej kluk a drží tác s naší snídaní. Tentokrát jsou to vejce, klobása, rajče a k tomu fazole. Prostě lehká zdravá snídaně :o). Nacpeme to do sebe a jedeme do Thamalakane. Tam už na nás čeká jiný chlapík s terénním Landroverem a veze nás do delty. Cesta trvá asi 40 minut a jsme z toho pořádně natřesený. Máme dlouhý kalhoty a trika s dlouhým rukávem kvůli komárům. Taky kšiltovky a preventivně jsme použili repelent PREDÁTOR. Projíždíme jednou bránou tzv. „veterinární hranicí“. Je to plot, kterej odděluje divoký zvířata v deltě od zvířat domácích. Jsme na místě, přichází tam několik místních chlapů i ženských. Všichni to jsou průvodci, vozí turisty do delty. Měli bychom mít každý svýho průvodce a jet na dvou lodičkách, ale my chceme být spolu a tak se rovnáme na jednu lodičku. Úzkým dlouhým loďkám se říká MOKORO a jsou vydlabaný z jednoho kmenu stromu. My však sedáme do lodě, která je „vydlabaná“ z laminátu. Petr s kamerou vpředu, já za ním a na konci stojí bidelník. Tedy, náš průvodce s bidlem na odstrkování. Je to sympatickej kluk s kloboukem na hlavě. Představuje se nám: „ HI MY NAME IS TOP GUN“! Málem se počuráme smíchy, fakt dobrý jméno. Nakládá do mokoro ještě bednu s čímsi. Co to je, zjistíme později. Vyrážíme na vodu. Protože ještě není období dešťů, je hladina nízká, asi tak 60 cm vody. Všude kolem je rákosí a v něm jsou „vyježděný“ cestičky na šířku lodičky anebo taky na šířku hrocha! Je to nádhera, protože tu vlastně nikdo není. Naprostý ticho, jen my, rákosí, lekníny a občas nějakej plachej pták. Top Gun nám vykládá fakta o deltě.(Okavango pramení v Angole a každý rok z náhorních plošin odvádí letní /leden+únor/ deště, cca 11 km3 vody, což je 11 000 000 000 000 litrů! Trvá to asi měsíc, než voda z angolských kopců doteče až do delty v Botswaně. Při pohledu z vesmíru má delta tvar levé ruky. Předloktí je koryto řeky, které vtéká do Botswany přes CAPRIVI STRIPE v NAMIBII a samotná delta má tvar dlaně, jak se voda rozlévá směrem do pouště KALAHARI. Voda pomalu zaplavuje deltu další 4 měsíce, od března do června. 60% vody spotřebuje vegetace, 36% se vypaří, 2% se dostanou do podzemních vod a 2% se dostanou do jezera NGAMI. Konec přednášky!) Chvíli fotíme a točíme ledňáčka a další krásný, ale plachý ptáky. Čekáme, jestli se nám ukáže hroch, kterej se nedaleko schovává ve vodě. Vždycky ukáže jen kousíček nozder, když se musí asi po 2 minutách nadechnout. Je to ale dost daleko, takže z něj prakticky nic nevidíme. Asi se stydí. Jedeme dál a potkáváme pár lodiček s turisty, co přenocovali na jednom ostrůvku v deltě. Přistaneme taky na jednom z těch ostrůvků, TOP GUN vybaluje kempové židličky a tu bednu. Je v ní oběd! Super, bude kuře a rýže. Hezky si prostřeme i s ubrousky a dělíme se o kuřátko s průvodcem. Najednou se tam objeví další 2 loďky a přijíždějí nějaký turistky, který tady budou asi spát. Vybavení jim vynášejí dvě místní ženský a jeden kluk. Jedna s těch místních je moc pěkná, chci si ji vyfotit, ale je plachá a stydlivá, jako ten hroch. Nechce se nechat vyfotit, tak z toho nic není. Zastaví se u nás jeden kluk a povídá si s tím naším průvodcem. Najednou na něco ukazuje a on je to chameleon. Pohybuje se takovým trhavým pohybem, jako by měl Parkinsona. Je nádherně zelenej a trochu mění kamufláž. Petr podezírá ty kluky, že to na nás nastražili. Nevím, ale chameleon je fakt pěknej. Nad hlavou nám najednou proletí vrtulník. To se z MAUNU pořádají lety na prohlídku delty. Pomalu balíme a vydáváme se na cestu zpět. Je vedro, ale nám je dobře.  Zase na nás čeká ten chlapík s Landroverem a veze nás zpátky do Thamalakane. Tam si dáme studenou colu a kafe a klábosíme s jedním ze strážců. Ptá se nás, proč jedeme zítra do KASANE přes NATU a ne rovnou tou nejkratší cestou. To bysme moc rádi, ale byl by to risk, protože nemáme 4x4. Škoda, bylo by to určitě zajímavý. Vracíme se do Laphroiag, tam si dáme nějaký pivko, relaxujeme v křesílkách a vstřebáváme zážitky. Další den bude dlouhej, čeká nás přejezd napříč Botswanou zpátky na východ a pak na sever do KASANE. 

16. leden 2013
V noci pršelo a byla bouřka! Snídani jsme měli objednanou na 7. hodinu, ale klučina se snídaní nás budí už o hodinu dřív. Asi si myslel, že je ještě včera, kdy to bylo domluvené na šestou. Tak spořádáme časnou snídani, sbalíme kufry, bágly i krabici s jídlem a jedeme k pumpě natankovat plnou nádrž. Když odjíždíme z MAUNU, vidíme scénu jako z nějakýho hororu. U silnice leží mrtvý osel /včera večer tam nebyl/ a potulný psi z něj žerou vnitřnosti. Brrr, drsná to Afrika. Začíná pršet a dlouho bude. A hodně. Zase projíždíme mezi dvěma parky, vpravo je MAKGADIKGADI a vlevo je NXAI. V hustým dešti nejprve vidíme ORYXE a pak prvního slona. Petr ho točí přes zavřený okno, protože leje jako z konve. Pak vidíme ještě dalšího slona a v dálce před námi se přímo na silnici vynoří další pořádný kus. Pomalu se k němu blížíme a on pije na krajnici vodu z kaluže. Čím blíž jsme, tím víc se mu to nelíbí. V jednu chvíli nám to dá najevo tím, že nás obrazně „nakopne“ na dálku a za další chvilku už je evidentně nasranej a chce nás nakopnout doopravdy. Vystartuje na nás a já šlápnu na plyn a velkým obloukem se mu vyhnu a zbaběle ujedu. Kdo uteče, ten přežije! Jedeme dál, nebe má barvu olova a leje opravdu pořádně. Kdesi pak zastavíme, točíme a fotíme obrovský jezera vody, který se vytvořily podél silnice. Projíždíme přes veterinární kontrolu a máme problém. Musíme vydesinfikovat všechny botky, co máme. Jedeme sice v sandálech, ale v autě máme naše spolehlivé, trekové Solomony. Když je vyndáváme, abysme je taky vydesinfikovali, jeden z těch strážců si všimne, že Petr má v botě rohy. Ty obyčejný, kravský rohy, který koupil už v JAR. A problém byl na světě. Ven z auta, vyndat věci, jestli nejsme pašeráci snad nosorožčích rohů či slonoviny. Musíme do jejich kukaně, před kterou seděli dva chlapíci s klepety na rukou. Snad to bylo na nás narafičený, či co. Vyptávali se, co to je, kde jsme to koupili, a že to možná je něco jinýho, třeba i vzácnýho. No, divadlo to bylo, asi čekali na nějaký bakšiš. Když jim bylo rázně řečeno, ať si ty kravské rohy klidně vezmou, že nám na nich nezáleží, usoudili, že z nás nic nevypadne a nechali nás odjet. Konečně! Přijíždíme po dvou dnech zase do městečka NATA a dáme si pauzu u stejný pumpy ENGEN a stejně dobrý kafe. Hned se k nám hlásí to černý děvče, který nás před 2 dny obsluhovalo. To je milý, že si nás pamatuje. Vlastně se jí ani nedivím. Dva hezouni z Prahy, to nejde zapomenout. Vyrážíme dál a odbočujeme ze silnice A3 na A33. Míříme na sever do KASANE. Brzy vidíme poblíž silnice první zvířata. Nejdřív slony a pak krásný, ušatý antilopy, který nás bedlivě pozorujou. Jsou to NYALY NÍŽINNÝ.  Potom zase slony a opět v dešti. A pak konečně zahlídneme dalšího člena z BIG FIVE - VELKÝ PĚTKY, BUVOLA KAFERSKÝHO! Je to stádo asi 20 – 30 kusů a je tak 100 metrů od silnice. Když zastavíme na krajnici, hned zpozorní, začnou větřit a pozorně si nás prohlížej. Tak kdo koho tady vlastně očumuje?! (BIG FIVE je označení, které používají průvodci a profesionální lovci. Je to 5 nebezpečných zvířecích králů AFRIKY: SLON AFRICKÝ, NOSOROŽEC DVOUROHÝ, BUVOL KAFERSKÝ, LEV A LEVHART SKVRNITÝ). Začíná přibývat vegetace a je to mnohem víc zelený. Část silnice je úplně nová a pak projíždíme úsekem, kde se teprve staví. Je to asi 40-50 km dlouhej úsek, ale projedeme bez komplikací. Občas potkáváme v protisměru velký nákladní auta, který vozí nějaký měděný ingoty nebo něco podobnýho. V jednom místě zahlídneme krásný ANTILOPY VRANÝ s velkejma rohama (jejich rohy mohou měřit až 165 cm!), ale jsou hodně plachý a tryskem se přeženou přes silnici.  Na dlouhým rovným úseku silnice se objevujou velký tlupy drzých opic. Sedí uprostřed silnice do poslední chvilky a uskakujou těsně před autem. Na krajnicích silnice je vysoká tráva a z ní v jednu chvíli vyletí něco hodně, hodně velikýho a málem nám to vysklí čelní okno. Byl to orel a byl táááákhle velkej! Uff, fakt to bylo o chlup. Pak zahlídneme velký, krásný, černý chodící ptáky s rudejma ozdobama pod zobákem. Vykračujou si podél lesa a zobou nějaký bobule. Nádhera. (Je to ZOBOROŽEC KAFERSKÝ, který může dorůstat do velikosti 90 -120 cm s rozpětím křídel až 60 cm, je jedním z dvou největších zoborožců na světě).  Vjíždíme do pohraničního městečka KAZUNGULA, odkud pojedeme zítra trajektem do ZAMBIE. Teď jedeme ještě pár kilometrů dál, do KASANE, kde si najdeme levný ubytování v LYIA GUEST LODGE, což nám poradil jeden taxikář. Máme pro sebe pokoj, kde jsou 3 postele. V recepci si domlouváme na ráno odvoz taxíkem k trajektu do Zambie. Uděláme si něco k večeři a chceme se dívat na televizi. Petr tam naladí postupně asi 40 kanálů a všechny jsou náboženský a všude je buď kázání či modlení. Neuvěřitelný, divný, úplně pošahaný. Nachystáme si bágly na cestu jen s tím nejnutnějším, protože auto musíme nechat tady. Do Zambie s ním nesmíme. 

17. leden 2013
Po snídani sedáme do taxíku a jedeme do KAZUNGULY, kde se nejprve „odbavíme“ z Botswany a u vody pak čekáme na trajekt na druhou stranu do ZAMBIE. Tady se setkávají, na řece ZAMBEZI, hranice 4 států. ZAMBIE, ZIMBABWE, BOTSWANY a NAMIBIE. Přilepí se na nás nějakej kluk v oranžovým triku, na druhý straně řeky se pak z něj vyklube otravnej vekslák a opruz. Na trajekt se vejde tak jedno nákladní auto a jedno, dvě osobní + nějaký lidičky. Přejezd řeky trvá asi tak 10 minut. A jsme v ZAMBII! Všude kolem je spousta bahna, lidí a bordelu. Vyřizujeme vstupní víza za 50 USD a jdeme si vyměnit peníze. Pořád se kolem nás motá ten šmejd z trajektu v oranžovým triku a spolu s ním jeho 3 kumpáni. Když dostáváme místní měnu, jmenuje se KWACHA, tak nám funí za zády a hladově koukají na ty peníze. Nabízejí nám odvoz do 60 km vzdálenýho LIVINGSTONU za 160 USD!! No, to se snad posrali, debilové! Dáme jim pár nějakých KWACHA a jdeme si domluvit odvoz s jedním taxikářem. Dohodneme se na 70 USD za cestu do a z Livingstonu. Dnes tam a zítra zpátky. Ten chudák musí zaplatit nějaký výpalný těm šmejdům, co nás otravovali. Konečně sedíme v autě a vyrážíme za Emilem Holubem. Je to asi 60 km, takže cesta trvá tak hodinu. Cestou vidíme u silnice TRABANTA! Vyfotíme ho až zítra při návratu. Vjíždíme do LIVINGSTONU a jdeme si najít ubytování. Na radu knižního průvodce míříme do JOLLYBOYS BACKPAKERS. Dostaneme jeden skromnej pokojík a vyrazíme za chvíli s řidičem do města. Hned naproti JOLLY je muzeum a tam stojí ON. EMIL HOLUB! (MUDr. Emil Holub, inspirován cestovatelskými deníky z Afriky Davida Livingstonea, se krátce po dokončení studia vydal do Kapského Města a usadil se nedaleko Kimberley. Po osmi měsících se přidal ke konvoji místních lovců na dvouměsíční cestu – „vědecké safari“, kde začal sestavovat velkou přírodní sbírku. V roce 1873 vyrazil na druhé vědecké safari se zaměřením na sbírku etnografických materiálů. Na své třetí expedici, v roce 1875, podnikl cestu k řece Zambezi a zpracoval první detailní mapu oblasti okolo Viktoriiných vodopádů.) Pochopitelně se s ním musíme vyfotit. Kolem nás se najednou vyrojí banda místních kluků a snaží se nám něco prodat. Jsou fakt otravný, tak se domluvíme, že si od nich koupíme něco až další den. Taxi nás veze do dvou obchodů, kde se snažíme sehnat USB kabel, kterej potřebuje Petr ke kameře. Kabel seženeme, ale stejně nám to nepomůže, protože bez dalšího adapteru nejde stahovat natočenej materiál na přenosnej disk. Stavíme se ve městě na studenou colu a dobrý kafe. Pak už míříme k VICTORIA FALLS. (VIKTORIINY VODOPÁDY nebo Mosi-oa-Tunya, jsou jedny z největších vodopádů na světě. Nacházejí se v jižní Africe na řece Zambezi na hranicích mezi Zambií a Zimbabwe. Šířka vodopádu je 1800 m. Voda padá dolů z útesu vysokého 120 m do úzkého (130 m) a hlubokého (140 m) kaňonu v čediči. Průtoky v průběhu roku silně kolísají. Průměrný průtok je 1400 m³/s. Vodopády byly objeveny 16. listopadu 1855 anglickým cestovatelem  Davidem Livingstonem). Náš řidič zůstává na parkovišti s kamarády a my vyrážíme k vodopádům. Čím víc se k nim blížíme, tím míň se slyšíme. Je to fakt hukot. Jdeme nejdřív k horní hraně vodopádů na levým - východním břehu a pak se zastavíme na různých vyhlídkách a fotíme a fotíme. Je tu málo lidí, což je fajn. Dostáváme se k úzkýmu můstku, kterej je přímo proti vodopádům a vede přes hlubokou proláklinu, kudy teče voda od vodopádů směrem do ZIMBABWE. Přejít můstek a zůstat suchej je naprosto vyloučený. Z hlubiny stoupá vodní mlha, kterou vítr v pravidelnejch intervalech zase žene dolů a přesně přes tu lávku. Petr vyndá pláštěnku z batohu a já větrovku z kapsy. Přejdeme to tam a zpátky a jsme totálně p(r)omočený. Potkáme tam partu černejch kluků, který se s námi moc chtěj vyfotit. Petr jim dá emailovou adresu, aby nám ty fotky poslali. (Po návratu do Prahy nám skutečně od nich přijde emailem pár fotek). Nevíme, jak velkej je teď průtok, ale je to naprosto ohromující masa vody, energie a rachotu. Promočený, ale spokojený, se pomalu vracíme. Jdeme ještě kolem památníku Severo-rhodéských vojáků z I. světový války. Na parkovišti kupujeme pohledy, jediný, který z celý cesty posíláme a pak se jdeme, hlavně Petr, rochnit po stáncích a hledat TO pravé ke koupi. A Petr skutečně nachází, pěkně smlouvá a nakupuje jeho pověstný artefakty. Pomalu usycháme, sedáme do auta a vracíme se do Livingstonu. ALE, chceme se ještě proletět nad vodopádama. Jedeme tedy nejdřív k jedný společnosti, která lety pořádá, ale tam je volno až zítra a my chceme ještě dnes. Jedeme tedy ke druhý společnosti a ano, můžeme letět ještě teď, jen musíme zaplatit za třetí neobsazenou sedačku. Je to celkem 500 USD, ale my do toho jdeme. Za chvíli nás volají k vrtulníku a natáčejí nás při tom. Je to krása, nádhera. Petr sedí s kamerou vpředu u pilota a já je jistím ze zadní sedačky. Je to naprostá pecka, let sice trvá jen 15 minut, ale stojí to za to. Po návratu nám nabídnou, že za 50 USD nám večer doručí DVD s naším letem, kterej sestříhají s jejich záběry vodopádů. Jasně, že to bereme. V naprosto blaženým stavu se vracíme a necháme si zastavit u restaurace OCEAN BASKET, kde si dáváme velkou mňamku. Sépie, krevety, ryby a pivo a ještě pivo a ještě jedno. Byl to moc pěknej den se vším všudy. V hostelu si sedneme do „klidový“ zóny, koupíme si kredit na internet a snažíme se podělit s bližními o naše zážitky. Pak je najednou tma a tak jdeme spát. Ubytování je hodně skromný, ale to my jsme taky, takže nám to nevadí a navíc máme hlavu plnou zážitků od vodopádů a z helikoptéry.

18. leden 2013
Ráno si dáme ke snídani tradiční vajíčka s toastem a kafe. V recepci si vyzvedneme naše DVD z včerejšího letu a náš řidič už na nás čeká na parkovišti před hostelem. Čeká tam na nás ale i horda těch pouličních „ometáků“, který nás otravovali už včera při příjezdu a my jsme jim neprozřetelně slíbili, že si něco koupíme dneska. Nutí nám všelijaký cetky a jsou nesmírně otravný. Petrovi dokonce jeden z nich vytrhne z ruky peněženku, ale nestačí s ní zmizet. Tak a dost, rychle sednout do auta a pryč odsud. Na shledanou, pane Emile. Jedeme stejnou cestou jako včera, na chvíli zastavíme u TRABANTA, kterej stojí u silnice jako reklama na ubytování. U Němců, pochopitelně. Při příjezdu do KAZUNGULY vyplatíme našeho řidiče a jdeme si pro výstupní razítka. Potřebuju čurat a tak jdu do „hygienickýho zařízení“, určenýho pro řidiče trucků, který tudy projíždějí. Je to jakýsi servis, docela „drsný“ prostředí, a když se „odlehčen“ vracím, jeden z těch velkejch, černýejh chlápků na mě houkne: „Hej ty! Dej mi nějaký prachy!“  Ptám se proč? „Chci si dát něco k pití!“ Neříká to vůbec vlídně, tak radši kvapně mizím. Stojíme na břehu, čekáme na trajekt a hned je u nás zase nějakej kluk a snaží se nám něco prodat za každou cenu. Chvíli smlouváme a nakonec od něj kupujeme pěkný ebenový nosorožce. Naskočíme na trajekt a ciao ZAMBIE!  V Botswaně projdeme vstupní kontrolou, kde se nás ujme sympatický černý děvče v uniformě a je tak milý a laskavý, že nám zavolá našeho taxikáře z minulýho dne, se kterým jsme domluvený na odvozu zpět do Kasane. Trvá mu to skoro hodinu a tak se schováváme ve stínu, protože je vedro. Konečně dorazí a jedeme do Lyia Lodge. Protože máme dobrej čas, rozhodneme se, že tu nestrávíme další noc, ale rychle se sbalíme a vyrážíme přes národní park CHOBE do NGOMY, kde je hraniční most do NAMIBIE. Když přijíždíme k hranicím, vidíme několik krásnejch baobabů. Po odbavení přejedeme řeku CHOBE a pomalu dojíždíme k celnici na namibijský straně. Než tam dojedeme, na chvilku zastavíme a fotíme okolí. Při vjezdu k celnici se nás chlápek v uniformě ptá, proč jsme tam zastavili. Vysvětluju mu, že fakt nejsme špioni, jen jsme si fotili nějaký ptáky v dálce. Pokývá hlavou a můžeme jet dál. Na celnici se rychle odbavíme, zaplatíme poplatky za cosi a jsme tu. Dobrý den, NAMIBIE! Jsme v místě, který se jmenuje CAPRIVI nebo taky CAPRIVI STRIPE. Je to úzkej, asi 400 km dlouhej, „pruh“ Namibie, kterej se táhne mezi Angolou a Botswanou. Je to i jedna z provincií Namibie a je to naprostá „placka“. Dojedeme do města KATIMA MULILO a hledáme nějaký místo na přespání. Najdeme krásný ubytovaní u bílý rodiny, jmenuje se to 3 PALMS B&B. V porovnání s tím, kde jsme dosud spali, to je jako ráj. Krásný, velký, čistý, úžasný. Není to sice nejlevnější, ale paní majitelka je nesmírně milá, a protože tu mimo nás jsou jen další dva hosti, zůstáváme. Neberou tu karty a tak jedu do města vyměnit peníze. Je ale už zavřeno, tak to uděláme až zítra před odjezdem. Uvaříme si kafe, sedíme na vyhlídce na řeku Chobe a kocháme se. K večeři dostaneme nějakou místní specialitu, mletý antilopí maso s rýží. Pití si můžeme brát z lednice, jen to zapsat do sešitu. Zítra pojedeme asi 500 km stále rovně na západ. Míříme do města RUNDU.

19. leden 2013
Spalo se naprosto úžasně a snídaně byla naprosto špičková. Zde ukázka z menu: 2 biftečky z vepřový panenky, míchaný vejce sypaný koprem, smažená cibulka, zeleninovej salát s pikantní zálivkou, tmavej celozrnnej chléba. Jak poznamenal kolega: „Je nám trochu stydno, takto snídat v Africe.“ Užíváme si to ale, protože tušíme, že si podobný potěšení nebudeme dopřávat často. Jedeme do města do banky pro hotovost, ale uspějeme až ve třetí. V první dneska peníze nemění, v druhý je fronta asi 100 lidí a ve třetí není nikdo, jen hodně komisní dáma. Ale peníze máme, tak můžeme v klidu zaplatit milé hostitelce a vyrazit na cestu po Namibii. Jedeme na západ, přímo za nosem. Brzy vidíme první typický vesničky. Kulatý střechy ze slámy vypadaj „echt africky“ a malebně. Jedeme pořád rovně, volantem je třeba pohnout jen občas a jen o pár cm. Rovina, žádný kopec, žádná zatáčka. Nuda to ale není, protože je pořád na co koukat. A je horko. Asi po 300 km přejedeme most přes řeku OKAVANGO, sjedeme z hlavní silnice doleva a jedeme k místu, který se jmenuje POPPA FALLS. Řeka tudy teče z Angoly, přes Caprivi stripe, do Botswany, kde pak mizí v poušti Kalahari. Těšíme se na vodopád, jak sám název naznačuje, ale není tomu tak. Jsou to jen malý peřeje asi 50 metrů dlouhý. Nic ke koukání. Vracíme se na hlavní silnici a jedeme dál na západ. Cestou vyhlížíme nějaký zvířata, ale viděli jsme jen jednoho šakala a pár slonů. A taky jsme viděli jednu opravdovou raritu. Nejdřív jsme v dálce zahlídli slona, a když jsme se přiblížili, předjeli jsme ženskou na kole. Nazrzlá běloška, dva velký bágly na zadním nosiči kola a šlape. Turistka na kole, tady a sama! No, to sem blázen, to se mi snad zdá. My sedíme v autě s klimatizací a i tak je nám horko a ona šlape po nekonečný rovině odnikud nikam. Šílená ženská, vypadala ale spokojeně. Tak nevím, kdo je vlastně blázen. Pozdě odpoledne dojíždíme do města RUNDU. Natankujeme plnou nádrž a hledáme ubytování. Podle průvodce najdeme KAVANGO RIVER LODGE, leží na krásným místě přímo nad řekou Okavango. Nijak nesmlouváme a bereme jednu prostornou chatku.  K večeři si uděláme populární nudlovou polévku, pak lunchmeat a k tomu pivo, dvě, tři. Sedíme venku, pomalu se stmívá a nad Okavangem se objevují červánky. Kýč jako prase, ale je to nádherný! Před spaním musíme v koupelně pohubit miliony mravenců, který se chtěj kamarádit. Poslední noc u Okavanga. Zítra jedeme prozkoumat největší meteorit světa. 

20. leden 2013
Ráno to v koupelně vypadalo jako v mraveništi. Všude černo, všude miliony mravenců, kterým jsme asi obsadili barák. Rychlá sprcha a jdeme na snídani. Jsme tam jen my a jeden černý pár. Jo a dvě kočky, takže s Petrem nebyla řeč. O snídani se dělil s nimi. Sbalili jsme pak věci, šli zaplatit a v recepci jsme koupili nějaké suvenýry. Opouštíme Rundu a míříme do města GROOTFONTEIN, poblíž kterýho se nachází ten meteorit. Cesta je zase naprosto rovná, bez zatáček a kolem jsou k vidění malebný domorodý vesničky. U jedný zastavíme, protože tam nabízejí malý, vyřezávaný loďky a Petrovi se to líbí. Smlouvá s klučinou, kterýmu je tak 10 let a jedno „mini-mokoro“ si kupuje. Na druhý straně silnice je cosi jako umělecká galerie pod širým nebem. Prohlížíme si různý suvenýry a já po mírným smlouvání s děvčetem, který se jmenuje MARIA, něco koupím. Zahlídneme taky krásný vyřezávaný masky, ale jsou příliš velký, takže nelze koupit. Tedy, koupit lze, ale nedá se to dopravit do Prahy v kufru. Zastavíme na odpočívadle a koukáme na „žiletkový“ ploty, který jsou na každým odpočívadle. Podél silnice vedou na obou stranách ploty, který ohraničují obrovský pozemky soukromých farem. V Grootfonteinu natankujeme plnou nádrž, koupíme něco k pití a jedeme pár km za město. Jsme u meteoritu HOBA, což je největší meteorit na světě. (Byl nalezen roku 1920. Měří cca 2.7×2.7×0.9m a váží cca 60 tun. V době nálezu prý vážil 66 tun, ale kvůli vzorkům pro vědecké zkoumání a vandalům, přišel o cca 10% váhy. 84% váhy je železo, zbytek tvoří nikl a další prvky.)  Je to skvělý, protože jsme na místě sami, takže máme meteorit jen pro sebe!  Zkoumáme, měříme, fotíme. Nevážíme, to se fakt nedá. Původně jsme chtěli v Grootfonteinu najít nějaký ubytování, ale pojedeme dál. Vlastně blíž, blíž k NP Etosha. Míříme tedy do města TSUMEB, který je vzdálený cca 60 km. Když tam dorazíme, dvakrát ho projedeme tam a zpátky a hledáme ubytování. Nakonec najdeme MAKALANI HOTEL, je tam příjemný posezení u bazénu. Dáme si kafe a relaxujeme. Večer si dopřejeme dobrou večeři, pořádný kus masa a k tomu nějaké to pivo, a je nám dobře. (TSUMEB je centrem provincie OSHIKOTO a je to hornické město. Je tu jeden z největších dolů na měď, olovo a další kovy, včetně vzácných minerálů. V městském erbu je německý nápis GLÜCK AUF, což byl pozdrav německých horníků – hodně štěstí. Dědictví po době německé kolonizace). Jdeme spát a už teď se těšíme na ráno, protože zase jedeme za zvířátky.

21. leden 2013
Hned po snídani (vejce „sunny side“) vyrážíme směr NP ETOSHA. K východní NAMUTONI GATE, který se říká  LINDEQUISTOVA BRÁNA, to je asi 100 km. (Pan VON LINDEQUIST byl guvernérem německé kolonie JIHOZÁPADNÍ AFRIKY, dnešní NAMIBIE, který roku 1907 nechal vyhlásit NP ETOSHA. V té době s rozlohou 100 000 km2 největší rezervace světa.)  U brány je jen jedna příjemná paní a nikdo další. Čekali jsme, že tu bude větší provoz, ale jsme tu jen my. Hned za vjezdem koukáme na dřevěný, vyřezávaný, barevný ptáky různejch velikostí. My ale chceme živá zvířátka, tak jedeme dál a hned vidíme IMPALY, KUDU i ŽIRAFU. Asi po 10 km přijíždíme do bílý pevnosti NAMUTONI. (To byla původně vojenská a policejní stanice, roku 1957 přestavěná pro ubytování turistů.) Je to jedna z 5 možností, kde se může v parku Etosha nocovat. V recepci se ptáme na ubytování a na výběr máme jedinou variantu za cca 1200 NAD. Pochopitelně je to ta nejdražší, ale zase je to pěkný, moc pěkný. V bungalovu jsou načinčaný postele s moskytiérou, bílý povlečení, vana zapuštěná v zemi. Nemyslí si o nás, že jsme teplý? Nebylo by to poprvý a NEJSME! Od bungalovu k parkovišti vede dřevěnej chodníček, na kterým se v horku drze vyvalujou MANGUSTY. Je pořádný vedro, ale nám to nevadí a vyrážíme na první vyjížďku. Je to krása, nikde nikdo a kolem nás ZEBRY, ŽIRAFY, ANTILOPY SKÁKAVÝ a taky potkáme krásnýho ptáka, je to HADILOV PÍSAŘ. A ještě jednoho pěknýho ptáka spatříme. Je to taky chodec, jako Hadilov, ale je o něco robustnější. Jmenuje se DROP KORI (Ten je zajímavý tím, že může vážit až 19 KG, což z něj dělá největšího létajícího ptáka Afriky). Dojedeme k jednomu napajedlu a vracíme se zpátky do bungalovu. Po nutný sprše a dobrým kafi se připravíme na druhou vyjížďku. Jedeme po stejný trase a plníme paměťový karty foťáku a kamery. Najednou v dálce spatříme dalšího člena BIG FIVE. NOSOROŽEC ČERNEJ. Je to samice s odrostlým mládětem, oba sprintujou v dálce, aby nám za pár vteřin zmizeli v porostu. Fotit se to nedá, ale Petr uloví na kameru docela pěknej záběr. Je to škoda, že takhle prchli, vyplašilo je ale jiný auto. U napajedla TWEE PALMS na chvíli zastavíme, dáme si pauzu a čučíme po okolí. Blíží se večer, sluníčko začíná padat k obzoru a je to všechno moc pěkný. Musíme sebou hodit, abysme se dostali do NAMUTONI včas, protože brány se zavírají v určitou dobu. Projíždíme s 15 minutovou rezervou, jdeme si dát pivo na hradby pevnosti a čučet na zapadající slunce. Je to kýč a pivo je výborný. Dáme si 3 a dělíme se o něj můrama, který přistávají suverénně na sklenici a usrkávají. Je tma, jdeme spát.

22. leden 2013
Na snídani jdeme do restaurace v pevnosti. Je to bufet jako v hotelu a na výběr je toho opravdu dost. Nakonec, za ty prachy?! Po snídani si sbalíme, necháme tam nějaký zbytky oděvů a jdeme všechno naložit do auta. Venku už číhá četa uklízeček a jedna za chvíli za námi přiběhne, že jsme si tam zapomněli oblečení. Nezapomněli, nechali jsme vám ho tam :o). Vyjíždíme z brány NAMUTONI a míříme dál na západ, do místa zvanýho OKAUKUEJO. Je to asi 130 km, máme dost času, tak nijak nespěcháme. Jedeme po jižním okraji pánve ETOSHA. Kde jsou ale všechna zvířátka? Schovávají se kvůli tomu horku, nebo se před námi stydí. Párkrát sjedeme z hlavní cesty na odbočku k napajedlu a vyhlížíme ty šelmy. Levhart nebo gepard by se nám líbil, ale občas zahlídneme jen nějaký „kozy“. Pěkně se nám práší za kočárem. Jednu cestu rozšiřujou, takže místo šelem vidíme nákladní auta, pravá exotika! Pak ale zahlídneme několik ANTILOP SKÁKAVÝCH, ORYXŮ a taky znovu DROPA KORI. Přijíždíme do OKAUKUEJA a opakuje se stejnej scénář s ubytováním jako včera. Recepční otráveně říká, že má pro nás nejlevnější ubytování za cca 1300 NAD. Je to zase luxus v samostatném bungalovu. Vybalíme, dáme kafe a odpočinek. Kolem třetí hodiny vyrážíme do terénu. Vybereme si jednu trasu jižním směrem. Dneska se nám zvířata fakt vyhýbaj. Míříme k nějakýmu „slonímu“ napajedlu, ale sloni nikde, žirafy nikde, šelmy už vůbec. A je teploučko, teploměr ukazuje 45 stupňů Celsia!!  Petr najednou řekne „stůj“, stáhne okno a cosi točí. Nevím co, ale ozve se hodně divnej zvuk. Ptám se Petra, jestli ten zvuk z motoru slyší taky a on se začne smát. Ten divnej, skřípavej zvuk vydává pták, kterýho Petr z okna natáčí. Je to DROP ŠEDOTEMENNEJ a vydává zvuk jak rozbitá převodovka. Pokračujeme a míjíme několik PŠTROSŮ, který zuřivě mávají křídlama a ochlazujou se tak. My křídla nepotřebujeme, naštěstí máme klimatizaci! Pokračujeme a najednou si všimneme stojícího auta, jehož posádka na cosi civí. Jedeme pomalu k nim a najednou to vidíme taky! LVI, konečně! Asi 20 metrů od cesty se v trávě válí krásnej lev a lvice. A o kousek dál jsou další dvě lvice. Krása, nádhera! Pozorujeme je, kamera i foťák běží naplno. Boha, oni tam „trtkajú“ či co! No ano, je čas páření a my se stáváme svědky jejich hrátek. V duchu se omlouváme za to voyeurství, ale je to krása. Po chvíli popojedeme asi o 200 metrů dál a tam je další krasavec a i s ním je lvice. On se kryje ve stínu a ona vyráží na obhlídku, co dnes opatřit k večeři. Opodál je totiž napajedlo a u něj maso. Pakoně a antilopy. Zatím se neloví, to je jen sondáž! Ještě jednou se vracíme k prvnímu sexuchtivému páru a sledujeme, jak to na světě chodí. Nádherná scénka, kdy lvice provokativně projde kolem línýho pána zvířat. ONA lehce zavrtí pozadím a ON se nechá nalákat. ONA si ho vede za sebou o kus dál a ON jde za ní jako jelito. ONA opět zavrtí a ON koná. Po krátký akci se ONA smyslně protahuje na zádech a ON se pořád tvář jako jelito!. Jak je to stejný u zvířat i u lidí. Necháváme je na pokoji a na chvíli popojedeme k napajedlu, kde pozorujeme jednoho ŠAKALA, jak se ometá kolem a má respekt ze lvice, která je dostatečně vzdálená. Je čas vrátit se, navíc se tam sjelo několik dalších aut. Míříme zpátky do OKAUKUEJA a jsme nadšený. Celej den skoro nic a teď tohle. Asi si to zasloužíme. Na chvíli zastavujeme, protože poblíž cesty se potuluje PAKŮŇ HŘIVNATEJ a srandovní VEVERKA KAPSKÁ. Do tábora přijíždíme asi 15 minut před zavřením bran. Jdeme si sednout do restaurace a na závěr krásnýho dne si dáme pár piv. V televizi je fotbal, na hřišti lítá 22 černých kluků, hraje se Africký pohár. Dopít a spát.

23. leden 2013
Po ranní hygieně jdeme na snídani. Pořádně se najíme, protože nás čeká dlouhej přejezd na sever Namibie, až ke hranicím s Angolou. Ptám se v recepci, jestli je možný vyjet z parku na jeho západní straně, kde je GALTON GATE. Odpověď, že tam sice brána je, ale není přístupná pro cizince, se mi vůbec nelíbí. Ušetřilo by nám to několik hodin v autě a cca 300 km jízdy. Takhle tedy musíme jet směrem na jih a z parku vyjet přes ANDERSONOVU BRÁNU. To je asi 20 km od OKAUKUEJA. Rozloučíme se u jednoho napajedla se zvířátky, Petr naposled zamává zvědavým žirafám :o) a jedeme za dalším dobrodružstvím. Musíme jet nejdříve do města OUTJO, kde to otočíme na severozápad a jedeme do města KAMANJAB. Tam natankujeme plnu nádrž, v obchodě nakoupíme nějaký pití a sladkou mňamku. Petr si koupí koženej klobouk a vypadá jako pravej afrikánec! Tady uhneme vpravo, tedy přímo na sever a míříme do města OPUWO. (OPUWO – dříve OHOPOHO,je centrem oblasti zvané KAOKOVELD v severní provincii KUNENE. Městem bylo vyhlášeno až roku 2000. Tady se setkávají kultury kmenů HIMBA, HERERO a DHIMBA.) Asfaltová silnice tady končí, dál už to bude jen po prašnejch a písečnejch cestách. Motáme se po městě a zíráme na ten mumraj kolem. Je to pastva pro oči, protože se tu mísí „normálně“ oblečený místní s lidmi z kmene Herero v barevnejch krojích a nádhernejch „rohatejch“ čepicích a k tomu polonahý lidi z kmene Himba, natřený červenou hlinkou.  Hledáme nějaký ubytování a skoro vlezeme do soukromýho domu. Všimne si nás jeden kluk v Toyotě, prý jestli chceme, máme jet za ním, protože nás může ubytovat. Po 5 minutách dojedeme do ORENESS REST CAMPU, kterej mu patří. Je to sice hodně jednoduchý bydlení, ale bereme to. Sedneme si do „recepce“ a dáváme si pivo, protože jsme po dlouhý cestě žízniví. Ujeli jsme asi 650 km. Je tam pár černejch kluků a WIFI! Tak trochu komunikujeme se světem. Majitel se jmenuje MELCHIZEDEK a je sympatickej a ochotnej. Dokonce nám půjčí netbook a Petr se pokouší zálohovat SD karty z kamery na přenosnej disk. Domlouváme se s Melchizedekem, že s námi ráno dojede do obchodu a poradí, co máme koupit jako dar Himbům. Uvaříme si k večeři nudlovou polívku, setřeme prach z postelí a jdeme spát. 

24. leden 2013
Ke snídani si uděláme kafe, něco k tomu zhltneme a jedeme s Melchizedekem do SPARU nakupovat. Nejdřív si tam v jakýmsi baru ale dáme dobrý piccolo! Pak nakoupíme pytel kukuřičný mouky, olej, čaj, kávu a cukr pro HIMBY. Natankujeme plnou nádrž a kolem devátý hodiny vyrážíme směr EPUPA. Je to cca 180 km po štěrkový nebo písečný silnici na sever, k hranicím s ANGOLOU. Není tu prakticky žádnej provoz, což je dobře, protože se za autem zvedají tuny červenýho prachu. Prvních pár desítek kilometrů občas vidíme nějaký lidi. Občas stopují „Himbatý ženy“, vracející se z Opuwa, kde byly buď něco prodat, nebo něco koupit. Cesta se nám líbí, protože to skutečně zavání dobrodružstvím a je to takový „pravý africký“. V místě OKONGWATI na chvíli zastavíme a jdeme si do místního obchůdku koupit studený pití. Do Epupy to je cca 120 km. Na cestě je spousta menších i větších „brodů“, který jsou pečlivě vyznačený dopravními značkami. To mě fascinuje. Uprostřed divočiny se někdo stará o dopravní značení. Momentálně je sucho, tak nemáme problém, ale v období dešťů se některý místa dají projet jen s náhonem 4x4. Projíždíme kolem nějakýho posvátnýho „šamanskýho“ místa, ale nestavíme, protože tam je nápis, že se to nesmí a kdo to poruší, bude pokutován nebo začarován. (Až cestou zpět tu přibrzdíme a Petr to natočí). Do cíle naší dnešní cesty dorážíme asi ve 13. hodin. Pomalu sjíždíme k EPUPA FALLS LODGE. Je to několik krásnejch dřevěnejch chat na kůlech, na břehu řeky KUNENE přímo u vodopádů. Bez oken, dveří a elektřiny. Úžasný místo. Jsme tu sami, žádný jiný hosti, naprostá fantazie. Rychle se ubytujeme a jdeme si fotit vodopády. Je vedro, sluníčko nemilosrdně pálí a vracíme se asi po hodině naprosto usmažený. Vodopády jsou nádherný. Rostou u nich baobaby a celá ta scenerie je úžasná. Vracíme se zpět do campu, usadíme se na terase přímo nad vodopádem a dáváme si studený pití. O camp se stará místní černá rodina, jinak to patří bělochovi z Jižní Afriky. Obsluhuje nás baculatý děvče, jmenuje se SALMA. Najednou se u nás objeví malinkatej černoušek a jeho o něco starší sestřička. Okukujou nás a za chvíli se už klučina ňuchá s Petrem a prohlíží sám sebe v iPhonu. Klábosíme s nimi a je nám moc dobře. Objevuje se tam ještě jedna sestřička. Tý je asi 16 let, je to milá holčina, jmenuje se Rachel a mluví výborně anglicky. Vyptávám se na spoustu věcí a ona mi řekne něco, co mě šokuje. Jsme první „ bílý tváře“, který se s nima takhle normálně bavěj. Nějak to nechápu a ptám se jak to myslí. Nikdo se s nima takhle nebavil jako rovnej s rovným. To mi hlava tedy nebere a jsem rád, že jsme jiný, než „ty ostatní“ bílý tlamy. Sedíme na terase a popíjíme pivko. Najednou zafouká vítr a ozve se pořádná rána. To se vyvrátila jedna z vysokejch palem (místní název MAKALANI PALM) a naštěstí netrefila naše auto, to je hezky zaparkovaný pod chatkou. Na zítra ráno si domlouváme průvodce, kterej s námi pojede za HIMBY. Jdeme do naší chatky, usadíme se nad hučícím vodopádem a přes něj koukáme na druhej břeh řeky KUNENE do ANGOLY. Kocháme se tou krásou a snažíme si pořádně uvědomit, kde to vlastně jsme. K večeři si dáme chleba a vídeňský párečky z konzervy. Chutná to skvěle. Pak jdeme spát. Petr, kterej usne vždy a všude, konstatuje, že tedy pod nastartovaným motorem letadla ještě nespal. Tak totiž ve tmě hučí vodopád Epupa. Okna ani dveře naše chatka nemá, tak to musíme vydržet. Já si dám Stilnox pod jazyk, špunty do uší a v duchu si broukám: „Tiše hučí Niagááára, tiše hučí do noci…..“

25. leden 2013
Bylo to jedno z nejexotičtějších míst, kde jsme kdy spali. Fakt zážitek. Jdeme na snídani, kterou nám chystá máma těch dětiček, co jsme s nima včera seděli a klábosili. Vejce, slanina, toasty, rajče, müsli, jogurt, ovoce, džus. Prostě skromná, africká snídaně. Venku na nás už čeká průvodce, kterej s náma jede na návštěvu HIMBA rodiny. Je to asi 7 km od campu. Zastavíme kousek od chatrčí a kluk jde všechno nejdřív domluvit. Po pár minutách pro nás přijde a vysvětlí nám, co můžeme a co ne. Vlastně můžeme všechno, jen nesmíme překročit prostor mezi posvátným ohněm a chýší nejstarší manželky hlavy celé rodiny. Nevadí jim, že je fotíme a točíme. Ostatně jsou na to zvyklí, protože taky z toho žijí. Návštěvy jim přinesou jídlo a taky si od nich koupí nějaký suvenýry. Tady je hlavou rodiny chlap neurčitýho věku, kterej sedí ve stínu pod stromem na stoličce. Postupně jsme viděli 4 manželky a asi 5 maličkatejch capartů. Průvodce nám vysvětluje jejich zvyky a způsob života. Je to fakt zajímavý a jedna z manželek, asi ta nejmladší, nás vezme do její chýše. Je to taková usměvavá a hodně kontaktní osoba. Když se s námi fotí, chytí nás za ruku a žmoulá a žmoulá. A my jsme taky obarvený tou červenou barvou, kterou na sebe neustále patlaj. Bylo to zajímavý, strávit u nich asi hodinu a půl. Vracíme se zpátky do campu, vysadíme průvodce a zaplatíme mu zaslouženou mzdu, což je 200 NAD. Na cestu si koupíme studenou colu a vyrážíme zpět do Opuwa. 180 km po prašnejch a kamenitejch cestách v obráceným směru. V jednom místě na nás mávají dva chlapíci, který tam opravují náklaďáček. Zeptám se, jestli potřebujou pomoc, ale oni jen prosí o vodu. Dáme jim jednu z našich PET lahví s teplou vodou. To je tady to nejcennější zboží. Hlavou mi bleskne vteřinová myšlenka na to, jak my tady vodou plejtváme a vůbec si to neuvědomujeme. To není žádný „ekologický“ prozření, jen uvědomění si toho, jakou hodnotu voda tady má. Asi po třech hodinách jsme zpátky na asfaltu v Opuwu. Jdeme si zase něco koupit do Sparu, dáme si výborný kafe a jdeme do banky měnit peníze. Musíme natankovat plnou nádrž a pokračujeme na jih. V Kamanjabu odbočíme zase na štěrkovou silnici C35 a míříme do místa, který se jmenuje Khorixas. Projíždíme krásnou krajinou a za celou dobu potkáme asi jen 3 auta. Podél silnice jsou ploty a občas vidíme odbočku k nějakým farmám. Zvířátka ale nevidíme, jen pár dravců nad hlavami. Kolem 19. hodiny přijíždíme do KHORIXAS (Město s cca 6000 obyvateli, dříve centrum bantustanu DAMARALAND. Většina obyvatel je z kmene DAMARA. Do Prahy to je odsud vzdušnou čarou 7 827 km.) Nejdřív se zastavíme v jednom luxusnějším campu, ale nechceme zbytečně vyhazovat peníze a tak popojedeme o 3 km dál a skončíme v KHORIXAS REST CAMPU. Je to příjemný místo, jen pár hostů a malá chatka za přijatelný peníz. Klučina od vjezdový brány se nám nabídne, že nám umyje auto, který to opravdu potřebuje. Domluvíme se na ráno. Vybalíme si věci a jdeme si dát něco k pití. Pivo, to je jasný. A taky si tedy dáme večeři. Je tam připravenej bufet, tak si dáme od každýho něco. Za celodenní jízdu si to zasloužíme. Dnes to bylo necelých 600 km. Zase mi sedla můra na půllitr s pivem. Co to na mně ty mrchy mají, že mi do piva sedají?! Jsme na terase u bazénu a slyšíme hodně hlasitý vrzání. Až další den se dozvíme, že ten rámus vydává sameček úplně mrňavý žáby. Vracíme se k chatce a zíráme na zářící měsíc. Je to paráda, čumět na měsíc v Namibii.

26. leden 2013
Když jsme brzy ráno vykoukli z chatky, měli jsme umytý auto. Jak je to možný, že by Petr v noci „náměsíčnil“? Ne, to jen ten černej klučina (jmenoval se „po africku“ Klaus), co jsme se s ním už včera domlouvali, byl akční a auto už umyl brzy ráno. No, umyl, spíš „slušně ošmudlil“, ale za 50 NAD to jde. Naše auto se zalíbilo jednomu ptačímu sebevrahovi. Jakýsi malý čulibrk se rozhodl, že toho druhého ptáka v zrcátku uklová k smrti. Seděl na levým zrcátku a mlátil do něj zobákem tak silně, že to zrcátko poškrábal. (Přišlo mi to nesmírně srandovní a vzpomněl jsem si na výstavu Kryštofa Kiněry v NG, kde sedělo takový „mechanický mimino“ u zdi a pořád do ní mlátilo čelem.)  Po snídani jsme se rozhodli, že vyrazíme na výlet k jednomu velikýmu šutru. Je to viklan a jmenuje se VINGERKLIP. Nejdřív ale v recepci platíme ubytování za první noc. Včera při příjezdu jsme se ptali, jestli můžeme platit kartou. Prý ano. Dneska nám v recepci paní tvrdí, že jim to nefunguje. Smůla pro ně, říkáme jí, protože my nemáme dostatek hotovosti. A hele, najednou to fungovalo! Zkoušela to na nás, figura jedna. Měla tam v recepci takovou mísu a v ní prezervativy pro bezpečný sex. Koukal jsem na ně, že bych si vzal jeden nebo tři na památku, ale nešlo mi do hlavy, proč jsou tak velký. Já vím, co se povídá o černejch chlapech, ale co je moc, to je moc. Tak si to prohlídnu pořádně a to nejsou prezervativy, ale pesary. Tak to pardon, to nechci. Taky se při placení dozvídáme, že v ceně je snídaně a tak se jdeme dobře nasnídat a pak teprve vyrážíme na výlet. (VINGERKLIP je cca 30 metrů vysoký skalní útvar ve tvaru čajový konvice, je zbytkem zerodovaných skalních teras v údolí řeky UGAB. Říká se tomu tady namibijské „Monument Valley“.) Vyrážíme po pěkný asfaltový silnici směrem na východ. U silnice zahlídneme značku pozor sloni a Petr poznamená, že si z nás někdo dělá srandu, protože my jsme v Namibii zatím žádný slony neviděli, tedy jen jednoho V NP Etosha. Asi o 3 minuty později řvu: „Ty vole, to sou voni..SLONI!“ Kousek vedle silnice jsou dva sloni, to snad není možný. Sjedu ze silnice na krajnici, abysme je mohli vyfotit. Trvá to jen chvilku, ale my jsme spokojený. Jedeme dál po krásný silnici a asi po 60 km sjedeme doprava na štěrkovou cestu. A už se zase práší za kočárem a blížíme se k cíli. Platíme asi 10 NAD vstup a vjíždíme do uzavřený oblasti, kde se dá ubytovat v luxusních chatkách. Přijedeme ke skále nejblíž, jak to jde a pak se k ní vyškrábeme do kopce. Je to moc pěkný místo. Fotíme a točíme z různých pozic a Petr vytváří na iPhonu v jakýsi aplikaci video, kde tuto skálu odstřelíme jako teroristi. Je to docela prča. V dálce se ozývá nějaká šelma a kolega Kočkomil tvrdí, že to byl gepard. No dobře, možná byl. Asi po 45 minutách se vracíme a chceme jet zpátky do Khorixas jinou cestou. Netušíme ovšem, že máme před sebou horký chvilky. Krajina kolem je nádherná a každou chvíli někde zastavíme a fotíme. Podél cesty, kudy jedeme, jsou nekonečný ploty a občas projíždíme branami, který pravděpodobně oddělujou soukromý pozemky. Zahlédnu na jedný bráně obrázek levharta a nějakej nápis. Tak zastavíme a zvoníme na zvonek. V dálce vidíme nějakou farmu, odkud za chvíli přijde starší paní a zvědavě nás okukuje. Ptáme se, jestli chovají levharty, protože mají ten obrázek na bráně. Říká nám, že ne, že se ale u nich dají lovit! Lovit? To jako že si u nich můžeme zastřelit levharta?! Že prej ano, je možný si zaplatit lov a odstřel. No fuj, hnus. Okamžitě jedeme pryč, jsme tím znechucený. Jedeme dál a v nádrži máme benzin tak na 80 km. Jenže ani po hodině jízdy pořád nejsme na silnici do Khorixas. Je to nějaký divný a já jsem už trochu nervní. Představa, že tady zůstaneme někde viset, není úplně k zasmání. Míjíme nějakou farmu a pořád doufáme, že už to bude blízko cíle. Petr kontroluje na kompasu, jestli je to cesta na severozápad. (Tak se jmenuje ten slavnej román Kennetha Robertse, ne?!) Je, ale ta silnice, kterou potřebujeme, nikde! Najednou potkáme mladýho černýho kluka na koni. Voláme na něho:“ Hej, hombre, jak daleko je Khorixas?“ Jeho odpověď nás šokuje. Říká, že 110 km!!! Cože?!? Kde to, kurva, tedy jsme? Mysleli jsme si, že to je tak 30 km a ono je to 110km? Petr tomu nechce věřit, jenže je to bohužel pravda. Za chvíli sice najedeme na tu „naši“ silnici, ale jsme prostě JINDE. Naštěstí si Petr všimnul nápisu, že do nejbližšího místa, který se jmenuje OUTJO, je to jen 30 km. Je to sice opačným směrem než Khorixas, ale my tam musíme, abysme natankovali. Uff, oddechli jsme si, když jsme dorazili k benzince v Outju. Natankovali jsme, koupili pití a zmrzlinu a taky jsme požádali servismana, aby nám zkontroloval a dofouknul pneumatiky. Pak se už v klidu vracíme zpátky. Najeli jsme sice asi o 180 km víc, ale nezůstali jsme viset někde v divočině. Khorixas, kde jsme ubytovaný, teď jen projedeme a asi po 42 km stavíme u PETRIFIED FORREST – zkamenělýho lesa. (Qashqai cestou skáče jako koza a zítra zjistíme proč.) Když dorazíme na místo, jsme tam sami. Nikde žádný turisti, jen jedno černý děvče v kase a pár černých kluků - průvodců se schovává ve stínu. Jdou s každým návštěvníkem, aby podali výklad a hlavně, aby kontrolovali, že si návštěvníci neodnášej fosilie. I námi jde jeden kluk a odříkává výklad, co, proč a kdy. Konečně vidíme jeden z hlavních důvodů, proč tu jsme. Je to rostlina, která se jmenuje WELWITSCHIA MIRABILIS. (WELWITSCHIE (VELVIČIJE) – PODIVNÁ je prapodivná rostlina, která má schopnost přežívat v poušti bez zdroje vody. Její kořen může získávat vláhu až z hloubky 18 metrů. Má jen dva listy, které se růstem postupně dělí, a vypadá to, že jich je víc. Stonek roste pomalu – 1 mm za rok. Rostlina se dožívá věku až 600-800 let. Nepotvrzené jsou údaje o až 1500 leté rostlině. Jméno má po Slovinci, botanikovi FRIEDRICHU WELWITSCHOVI).  Tu divnou rostlinu si prostudujeme a pak nás čeká druhej důvod návštěvy. Je to ten ZKAMENĚLEJ LES. Postupnou erozí ze země vystupujou zbytky zkamenělejch kmenů stromů. Některý jsou jen malý kousky, některý jsou pořádný kusy, ale jsou rozpadlý na asi 1 m dlouhý části. Jako by z nich někdo nařezal pařezy. I letokruhy jsou krásně zřetelný. Průvodce nám tvrdí, že jsou to druhý stromů, který nikdy v Africe nerostly, je to tedy ještě památka na super-kontinent, kterej se jmenoval PANGEA. Z něj se před cca 200 miliony let postupně vyčlenily světadíly. Je to zvláštní, dotýkat se 200 000 000 let starýho stromu. Ano, malinkatý kousíček jsme si na památku vzali. Promiň Namibie. Procházka trvá asi 30 minut a pak se vracíme zpátky do Khorixas. Ještě jednou se zastavíme a musíme si vyfotit a pořádně prostudovat tu podivnou rostlinu.  V campu si dáme dobrou večeři a ještě lepší pivko. A zase čučíme na to černý, africký nebe. Měsíc jako koláč a spousta hvězd. Nádhera. Na mysl leze Kant – Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Moc filozofický, tak radši dobrou noc…

27. leden 2013
Ráno zase pozorujeme jednoho ptáka sebevraha u zrcátka na autě. Co blbnou ty ptáci? Snídaně, rychle sbalit, narovnat věci do auta a hele, máme poloprázdný pravý zadní kolo!  V Khorixas jsme viděli nápis TYRES, tak tam zajedeme a necháme to opravit. Sympatickej, ale hlavně šikovnej chlapík hned sundá kolo a zjistí, že tam máme díru. Během 20 minut to je opravený, navíc zkontroluje ostatní kola a zjistí, že nám je včera ten debil (bílej) u pumpy v Outju přefouknul na 3,7! Proto auto skákalo jako koza a proto jsme tu gumu prorazili. Během opravy se tam objevil jeden místní chlapík a začal se bavit s tím opravářem. Jak jsme je poslouchali, zdálo se nám, že nějak mlaskaj. No jasně, MLASKAVKY! Ptáme se jich a je to tak, jsou z kmene DAMARA a ten používá jazyk NAMA.(NAMA je vlastně hotentotenština, které se taky říká KHOEKHOE. A v ní se vyskytují ty mlaskavky.) Za opravu jsme dali asi 120 NAD a mohli jsme vyrazit na cestu k Atlantickýmu oceánu. Čeká nás cca 300 km napříč jižní částí DAMARLANDU po silnici C35 a pojedeme kolem velkýho skalního masivu, kterej se jmenuje BRANDBERG.( Brandberg je masiv v Namibii v jižním Damarlandu se stejnojmenným vrcholem. S 2573 m n. m. je nejvyšším bodem v zemi. Na masivu jsou prehistorické nástěnné malby, ta nejznámější je malba tzv. BÍLÉ PANÍ. Mezi evidentně černými lidmi je zobrazena žena bílé barvy.) Poblíž města ORUHITO přejíždíme řeku UGAB a za mostem zastavíme u dvou ženských z kmene HERERO, který tu šijou a prodávaj panenky v jejich typickejch barevnejch šatech a s těma „rohatýma“ kloboukama. Je to moc pěkný a tak si na památku panenky kupujeme. Jedeme dál a zastavíme v městě UIS, kde natankujeme auto i sebe. Po pravý straně  v dálce vidíme Brandberg, ale nejdeme k němu, musíme se dostat včas k Atlantiku a tak míříme na jihozápad přes pustou poušť. Jak se blížíme k oceánu, ochlazuje se a najednou je z 35 stupňů jen 24 a fouká příjemnej vítr. V místě, který se jmenuje HENTIES BAY dorazíme k ATLANTIKU. Jsme v národním parku DOROB, ten se rozkládá na pobřeží Atlantiku od řeky UGAB na severu a na jihu končí až pod Walvis Bay. Nádhera, po dlouhý době v poušti a džungli zase něco jinýho. Zamíříme na sever po pobřežní silnici C34 a asi po 40 km jsme na místě -  CAPE CROSS. (NP CAPE CROSS je místo, kde sídlí největší kolonie LACHTANA JIHOAFRICKÉHO. Celoročně tady žije víc než 100 000 lachtanů, v období listopad – prosinec prý až 200 000ks. Mimochodem, lachtan GASTON z pražské ZOO byl ze stejné rasy.) Zaplatíme vstupný, vyfotíme si kosti z velryb a jdeme si fotit lachtany. Ve vzduchu je stejnej odér, kterej si pamatujeme z Islas Ballestas. Čpavek z trusu ptáků a lachtanů. A kdybysme zavřeli oči a odmysleli si zvuk oceánu, připadali bysme si jako někde v ovčíně. Bečení všude kolem, ale nejsou to ovce, jsou to lachtani. Krásný jsou mláďata, jsou úplně černý, dospělý kusy jsou zabarvený do hněda. Nikde nikdo, jen my a tisíce bečících lachtanů. Pak ale přijedou 2 auta a tak mizíme. Vyfotíme si sochu portugalskýho mořeplavce a objevitele, jmenoval se DIOGO CÄO a Cape Cross objevil v lednu 1486. Jedeme zpátky na Hanties Bay, na chvilku zastavíme u krajnice a bereme si za 10 NAD kousky zkrystalizovaný mořský soli. Ty jsou tady vyložený na policích a každý si může vzít kousek a dobrovolně zaplatit. Nikdo to nehlídá a tak se snažíme představit si to u nás, ale nedaří se nám to. Pokračujeme po pobřeží na jih, projedeme Henties Bay a na chvíli zastavíme u Atlantiku. Jdeme si totiž vyfotit vrak rybářský lodě ZEILA, která tady ztroskotala 25. srpna 2008. Po vyřazení z provozu ji prodali indický firmě, ta ji měla dopravit do Bombaje a rozřezat. Jenže krátce po vyplutí z přístavu Walvis Bay skončila Zeila tady, navždycky. Dneska je to domov mořskejch ptáků. Je to jen jeden z mnoha vraků na pobřeží, který se jmenuje SKELETON COAST – POBŘEŽÍ KOSTER. (To je pobřeží Atlantiku mezi řekou KUNENE na hranici s Angolou a řekou SWAKOP. Název odkazuje na kostry velryb a lachtanů vyvržených na pobřeží a také na vraky lodí, které na bouřlivém pobřeží ztroskotaly. Prý jich bylo až 1000).  Pokračujeme na jih a míjíme malý rekreační městečko nebo spíš vesničku, která se jmenuje WLOTZKASBAKEN. Jsou tam krásný domky, každej jinak barevnej a někde jsou i lodičky ve stejný barvě jako domek. Moc pěkný to je. Pak už brzy dojedeme do SWAKOPMUNDU. (SWAKOPMUND je přístavní město, založené roku 1892. Je to jedno z mála míst, kde se mluví německy. Ostatně název města je odvozený od německého slova MUND – ÚSTA. Řeka SWAKOP „ústí“ právě tady do Atlantiku). Projíždíme městem a hledáme ubytování. Najdeme ho v SKELETON BEACH BACKPACKERS, za bytelnou bránou s ostnatým elektrickým drátem. Ubytování je fajn, můžeme použít otevřenou kuchyňku a je tu WIFI. Váháme, jestli zůstaneme ve Swakopmundu jen jeden nebo dva dny. Rozhodneme se až ráno, teď jdeme spát.

28. leden 2013
Ráno dostaneme od paní domácí snídani a rozhodneme se, že vyrazíme na cestu. Rychle si sbalíme věci a jedeme na krátkou prohlídku města. Stojí to za to. Město je krásně upravený a barevný, vidíme taky spoustu rozestavěných domů. Fakt pěkný, takový „echt deutch“! Natankujeme plnou nádrž a jdeme nakoupit do místního SPARU. Ten nám vyrazí dech, protože to je obchod „špígl-nýgl“. Všechno je vyvoněný, načinčaný, čistý. A ten výběr. V jednom z regálů dokonce nacházíme STERILOVANÉ ČERVENÉ ZELÍ - takhle hezky česky pojmenované! Nakoupíme nějakou krmi a opouštíme Swakopmund. Jedeme na jih po pobřeží a asi po 30 km dojedeme do WALVIS BAY. (WALVIS BAY byl a je důležitý přístav. Končí zde „transnamibská železnice“ z hlavního města WINDHOEK. Jméno je odvozeno od holandsky walvis – anglicky whale – velryba, tedy zátoka velryb. Mezi Swakopmundem a Walvis Bay je tzv. PTAČÍ OSTROV. Uměle postavená dřevěná plocha na krmení ptáků a sběr GUANA, postavená roku 1912, měřila jen 4 m2, roku 1931 se rozrostla na 1600 m2 a dneska měří 17 000 m2. Guano se sbírá dodnes a prodává například do Belgie. Roční kapacita je cca 650 tun)! Ve Walvis Bay odbočíme  na východ do vnitrozemí, mineme mezinárodní letiště v poušti a po silnici C14 míříme z národního parku DOROB do národního parku NAMIB NAUKLUFT. Nikde nikdo v dohledu a auto potkáme tak jedno za dvě hodiny. Nejdřív se písečná pouštní cesta mění víc v kamenitou a i krajina se mění. Blížíme se k místu KUISEB CANYON, vypadá to jako měsíční krajina. Prožíváme podobný pocity jako kdysi v Jižní Americe na Altiplanu. Při přejezdu mostu přes řeku KUISEB (je teď ovšem vyschlá) se zastavíme a fotíme. Bere nám to dech. Jedeme dál, míjíme odbočku do hlavního města WINDHOEK a nemůžeme se nabažit krajiny kolem. Po projetí jednoho pěknýho kaňonu na řece GAUB zastavíme přesně na obratníku KOZOROHA a pečlivě to zdokumentujeme. Pak pokračujeme do místa, který se jmenuje SOLITAIRE.  Je to malá osada s benzinovou pumpou, poštou, obchodem, občerstvením a vyhlášenou pekárnou. Před vjezdem jsou vraky aut – veteránů. Je to jediná „občerstvovací stanice“ mezi Walvis Bay a NP Nabib Naukluft. Je tu možnost kempování a staví tu lodge. Dáme si něco studenýho k pití, krátkou pauzu a pokračujeme dál. Odbočujeme na jihozápad na silnici C 19 a míříme do SESRIEM. Nejradši bysme každou chvíli zastavili a zírali na tu neuvěřitelnou scenerii. Petr tvrdí, že je to úchvatnější než Altiplano. Zvířata nejsou, občas pštros či dva či tři, ale jinak nic. Nám to nevadí, protože i tak máme na co zírat. Je pozdě odpoledne, když přijíždíme do cíle dnešní cesty. (SESRIEM  je hlavní vstupní branou do NP Nabib Naukluft. Je to zásobovací centrum pro cestovatele. Benzinka, obchod, vstup do NP a luxusní ubytování.) Jdeme se zeptat nejdřív na ubytování do SOSSUVLEI LODGE, ale platit cca 3000 NAD za ubytování s plnou penzí se nám tedy fakt nechce. U vjezdu do NP nám jedna černá paní řekne, že kousek cesty „tudy“ je lodge. Normálně je třeba mít rezervaci, ale není sezóna, tak třeba bude místo. Jedeme asi 4 – 5 km, objíždíme jeden vysokej kopec, ale nikde nic nevidíme. Pak zahlídneme nějaký bungalovy, ale i ty vypadají moc luxusně. Kašleme nato a vracíme se několik km před Sossuvlei, a najdeme místo v DESERT CAMPU, kde je asi 20 stanů velkých jako malá chatička. Má to koupelnu, ložnici i kuchyňku. To je přesně pro nás, bereme číslo 11. Problém je, že prý neberou karty, takže musíme zase dojet do Sesriem a vybrat hotovost z bankomatu. Vracíme už za šera a před campem si nás zvědavě prohlíží šakalí rodinka. Je to tady úžasný místo, připadáme si ztracený uprostřed Namibie. Obsazený jsou asi jen 3-4 stany, takže je tu klid. Uděláme si k večeři polívku, pak kafe, sedíme na „verandičce“ a snažíme si zase uvědomit, kde to vlastně jsme. Dál od civilizace jsme spali snad jen v Salar de Uyuni. Kousek od nás je na stromě obrovský hnízdo, který patří ptáčkům SNOVAČŮM. Vypadá to, jakoby někdo hodil do koruny stromu celou fůru sena. Čulibrci jsou ale geniální, protože je to v zimě hřeje a v horku izoluje od vedra. A tak sedíme a čumíme na ty ptáky, co lítají sem a tam a je nám fakt dobře. Na noc si pustíme větrák a jdeme spát.

29. leden 2013
Spalo se dobře na samotě. Vylezeme na verandu a zíráme, jak vychází slunce, který se trochu schovává za mraky. Uděláme si kafe, zhltneme půlku koláče ještě ze Swakopmundu a rychle si sbalíme věci, protože chceme brzy dorazit k dunám. V Sesriem se musíme zaregistrovat u vjezdu do NP a musíme zaplatit za sebe i za auto. Vyřídíme to rychle a hurá mezi duny. Čeká nás cca 66 km po celkem kvalitní vyasfaltovaný (!) silnici do místa, který se jmenuje SOSSUVLEI. Ten asfalt je tu hlavně proto, že prach od aut projíždějících dřív likvidoval porost akácií. Tak to celý vyasfaltovali. Scenerie opět připomíná Altiplano, nízká tráva, v pozadí kopce a nikde nikdo. Začínají se objevovat první zvířátka, jsou to antilopy SPRINGBOK a zase vidíme ORYXE. Kolem se začínají zvedat první duny – písku tuny.  Zastavíme u DUNY 45, která je prý „nejfotografovanější“ dunou světa. Jmenuje se podle vzdálenosti duny od vstupu do NP v kilometrech a je vysoká 80 metrů. Písek je neuvěřitelně jemňoulilinkatej a krásně červenej. Děláme menší výstup po hraně duny. Jde to trochu „ztuha“, protože se boty boří do písku, ale je to paráda. Mimo nás tu jsou ještě 4  lidi - Němci. Gutten tág! Petr sbíhá dolů po straně duny a raduje se jako malej kluk. Já zůstávám nahoře a snažím se vyfotit jednoho Oryxe v dálce pod dunou. Pak taky seběhnu dolu, vysypeme písek z bot a jedeme dál. Dorazíme na cca 20 km vzdálený parkoviště a dál nesmíme, tam můžou jen auta 4x4. Jezdí tu „pendly“ mezi parkovištěm a Sossuvlei. Za ty 4 km tam i zpět platíme 100 NAD na osobu, žádná láce. Nasedneme tedy do LANDROVERU 4x4 a velkej černej kluk nás veze dál. Cosi nám vykládá a taky říká, že jsou tu nevyšší duny na světě, vysoký i 300 metrů. Když mu řeknu, že jsme byli u duny, která měří 2100 metrů, vytřeští oči a ptá se kde. V Peru, kamaráde, v Peru u Nazcy. Nejsem si jistej, jestli ví, co to je a kde to je. Taky nám říká, že když sem brzy ráno přijížděl, viděl dva gepardy. To bysme taky chtěli vidět. Jsme na místě, jsme v DEAD VLEI. (Je to velká vyschlá pánev, kde kdysi tekla řeka TSAUCHAB a její koryto bylo, před několika málo sty lety, přehrazeno dunami. Bílé dno je pokryté ztvrdlým slaným pískem, v kterém stojí staré vyschlé stromy a zbytky kmenů bizarních tvarů. Celé je to obklopené obrovskými dunami.Té nejvyšší se říká „BIG DADDY“!) Jdeme se projít povrchu toho kdysi jezírka a vyfotit tu krásnou, neuvěřitelnou scenérii. Jen kdyby tu nebyli ty lidi! Jsme však trpělivý a tak počkáme na chvíli, kdy jsme tam jen my dva a jeden americkej pár. Využíváme příležitosti a plníme SD karty. Lituju, že jsem si nevzal teleobjektiv, protože v dálce na hraně duny stojí krásnej Oryx. Kristepane, to by byla fotka! Bohužel, snad příště. Zaslechneme motor a nad obzorem se objeví letadlo. Připomene mi to film „Anglický pacient“ a Ralpha Fiennese s Kristin Scott Thomasovou, jak letěj nad nekonečnou pouští. Ach, ta romantika! Je vedro a pití máme v autě. Už se těšíme zpátky, ale musíme čekat, až pro nás přijede auto- pendl. Popojedeme až na „konečnou“, což je o pár set metrů ještě dál mezi duny, tam je SOSSUVLEI. Je tu asi 15 minut přestávka a potom se vracíme na parkoviště k našemu autu. Vysypeme zase písek z bot a vyrážíme na cestu zpět. Těch 66 km ujedeme asi za 45 minut. V Sesriem si dáme přestávku na doplnění nádrže, taky kafe, zmrzlinu a nakoupíme pití. Já tankuju plnou, Petr zatím myje okna našeho auta. Vedle nás taky tankujou Němci a já se jich ptám, jestli nepotřebujou umejt okna, že můj kolega to dělá dobře a levně. Civí na mě jako jelita. Ach Bože, ví vůbec Němec, co je to smysl pro humor?! Asi v půl jedný vyrážíme na další cestu směrem na jih po C27. Ještě nevíme přesně, kde budeme dnes spát, ale chceme dojet až do města AUS. A zase jedeme úžasnou krajinou a nejradši bysme každou chvíli zastavili. Míjíme kýčovitou budovu luxusního MIRAGE LODGE, vypadá to jako kulisy do filmu. Občas vidíme pár Oryxů a taky pštrosy. Podél cesty jsou zase nekonečný ploty a za nima obrovský pozemky, pochopitelně vše PRIVAT. Zahlídneme několik odboček k farmám a do soukromých rezervací.  V jednom místě stavíme u kraje cesty, protože tam je docela čerstvej vrak vyhořelýho auta (SUV) a kolem se povalujou zbytky zavazadel. Vypadá to, že autíčko začalo hořet a posádka se snažila zachránit, co se dá. A moc se asi zachránit nedalo. Fotím to iPhonem a pak to posílám synkovi jako zprávu, že jsme shořeli. Petr mi řekne, že jsem debil, že synka vylekám. Naštěstí tomu tak není, protože mi přijde odpověď, že to určitě naše auto není. Sjíždíme pomalu z náhorní plošiny trochu níž a krajina se začíná měnit. Po třetí hodině zastavíme v místě, který se jmenuje BETTA. Dáme si kafe a studený pití a pak vyrážíme dál. Krajina je neuvěřitelná, podél cesty se nejdřív objevujou hromádky, pak hromady a pak kopce kamení. Vypadá to, jako by to tu obři sypali z kýblů. Ty hromady jsou vysoký třeba 50 metrů a víc, jsou to statisíce tun šutrů. Nechápeme, jak se to tady objevilo. Ono vůbec nejde pochopit celou tu krajinu okolo. Poblíž HELERINGHAUSENU dojedeme na křižovatku s cestou C47 a po ní se vydáme směrem na jihozápad. Kousek před cílem dnešní cesty konečně zase najedeme na asfaltovou silnici. U sjezdu na AUS zahlídneme infostředisko a tak se jdeme zeptat na ubytování. Mladej chlap nás pošle dolů do městečka k benzinový pumpě. Hned vedle je sice BAHNHOF hotel, ale my zůstaneme u majitele pumpy, protože má k dispozici solidní ubytování za dobrý peníz. Rychle se s ním domluvíme, on kvůli nám otevře již zavřenej koloniál a my si můžeme koupit studený pivko a něco k jídlu. Dáme si krásnou sprchu, skvělý pivko a je nám dobře.  Plánujeme zítřejší výlet k Atlantiku a rozhodneme se, že tady přespíme i další noc. Rychlá večeře, kafe a spát.

30. leden 2013
Po snídani vyrážíme dál na západ k Atlantiku. Míříme do přístavního města LÜDERITZ, což je asi 125 km. Silnice krásná, rovná a podél ní vede železniční trať, která se opravuje. Krajina opět úžasná, občas zahlídneme Oryxe a u jednoho polorozpadlýho drážního domku i divoký koně. Čím blíž jsme Atlantiku, tím víc písku je kolem. Asi v půl dvanáctý dorazíme do KOLMANSKOPU. (MĚSTO DUCHŮ, tak se říká Kolmanskopu. Na začátku minulého/1908/ století se tu našly diamanty a osada pojmenovaná po kurýrovi Colemanovi se stala střediskem těžby. Německá koloniální správa vyhlásila oblast za SPERRGEBIET – zakázanou oblast. Po velkém těžebním boomu byl Kolmanskop roku 1954 opuštěn a postupně mizí pod nánosy písku z pouště NAMIB). Koupíme si vstupenky a jdeme hledat ducha Kolmanskopu. Na rozpadajících se budovách jsou německý nápisy, kde byl doktor, výrobna ledu, hlavní inženýr, architekt atd. Před jednou z budov mizí v písku bílá vana, což je hodně fotografovaná scenerie. Za necelou hodinu pokračujeme do LÜDERITZ, je jen asi 10 km. (Přístavní město je pojmenováno po německém obchodníkovi Adolfu Lüderitzovi, který celou místní zátoku koupil roku 1883 od místních NAMŮ za 100 liber a 200 ks zbraní). Nejdříve natankujeme plnou nádrž a projedeme městem k oceánu. Dojedeme až na výběžek SHARK ISLAND, kde se jdeme projít po šutrech na břehu oceánu. Pak se vracíme do města, zastavíme u banky a vybíráme penízky. Od mladých kluků si konečně zase necháme opláchnout auto a jdeme si dát k přístavu něco k pití a k jídlu. V přístavu je velká turistická výletní loď nějaký dánský společnosti. Sedíme a užíváme s čerstvýho mořskýho vzdoušku. Před pátou hodinou vyrazíme na cestu zpátky. Když vyjíždíme z města a míjíme Kolmanskop, vítr od oceánu žene přes silnici písek z pouště takovou silou, že když na chvíli zastavíme, abychom si to vyfotili a natočili, nedá se pořádně vystoupit z auta a Petrovi to dokonce „opískuje“ objektiv kamery. Silnice zase pomalu stoupá, AUS leží cca v 1400 metrech. Asi 20 km před Ausem je po levý straně silnice GARUB PAN - napajedlo, kam se choděj napít ty krásný divoký koně. Zastavíme na kraji silnice a nemůžeme se toho pohledu nabažit. Ty koně jsou potomci koní jezdectva německý armády z I. světový války. Kolem je i několik krásnejch Oryxů. Vracíme se do Ausu, do našeho pokojíčku.  Pak následuje klasický program: večeře, pivo, kafe, spánek.

31. leden 2013
Po rychlý snídani a sbalení věcí do auta vyrážíme po silnici B4 směrem na východ, míříme ke druhýmu největšímu kaňonu na světě. Je krátce po osmý hodině a ještě není horko. Silnice je zase jedna rovina a občas nějaká ta zatáčka. Krajina kolem silnice nás, jako skoro pořád, fascinuje. Jak je ta hláška z filmu: „Táto, to sou panoramata“! Na chvíli zastavíme na kraji sinice a jdeme si vyfotit první exemplář stromu, co se jmenuje KOKERBOOM. (Je to druh stromové aloe, jejíž kůra má ve větvích skoro bílou barvu a na kmenu je kůra zbarvená do skoro zlaté barvy. SANOVÉ – KŘOVÁCI používají její duté větve jako toulec pro lovecké šípy). Asi po 200 km, poblíž SEEHEIMU, odbočujeme na jih na silnici C12, což znamená opět štěrk, kámen, písek. Podél silnice vede taky železnice, která pak uhýbá na jihovýchod a vede až do Jihoafrický republiky. Kousek za místem, který se jmenuje HOLOOG, odbočujeme na silnici C37 a krátce po poledni si dáme přestávku v CANYON (Cañon) ROADHOUSE. Je to pěkná „občerstvovací“ stanice s benzinovou pumpou s možnosti ubytování. Před vjezdem je hezká dekorace ze starejch aut - veteránů a je tu i jezírko a pár pěknejch kokerboomů. I uvnitř to je stylově vyzdobený. Vypadá to skoro jako muzeum veteránů. Jsou tam starý auta, malý náklaďáčky, motorky, reklamní cedule a espézetky. Dáme si studenou colu a dobrý espreso. Jsme tam jen my a 3 příjemný černý děvčata, který tady pracujou. Prodávají tam i suvenýry, tak si kupujeme něco na památku. Natankujeme zase plnou nádrž a před námi je posledních cca 20 km ke kaňonu. Vstupní místo se jmenuje HOBAS. Zaplatíme vstupný a drncáme po kamenitý cestě posledních pár kilometrů. Je něco po druhý hodině a jsme na místě. FISH RIVER CANYON. (Jmenuje se po řece FISH RIVER. Je to druhý nevětší kaňon na světě a největší v Africe. Celková délka je cca 160 km, v nejširším místě měří cca 27 km a dosahuje hloubky až 550 metrů). Zastavíme na vyhlídce, pohled na kaňon bere dech. Je to úžasný místo a my čekáme, až se odsud vypakuje skupinka německých důchodců, která sem dorazila pěkným hotelbusem. Dojídají svačinku a mizí pryč, což nás nesmírně těší, protože jsme tady sami a můžeme si vychutnat tu nádheru. Krátce po čtvrtý odjíždíme a míříme dál na jih, do místa, který se jmenuje AI-AIS. Silnice padá dolů mezi  skálama až do cíle dnešní cesty. AI AIS leží jen cca 210 metrů nad mořem a je o cca 670 metrů níž než Fish River Canyon.  Vyvěrá tady ze země pramen vody horkej 65 stupňů. Je to legrační, horko-pramenný lázně v horký Africe! Nejúžasnější je, že jsme tu sami. Máme krásnej pokoj v patře, v přízemí jsou bazénky, kde se budeme večer hezky rochnit. Jdeme nejdřív do restaurace na večeři. Ptáme se servírky, kolik je tu celkem hostů a ona ukáže na nás dva. Personál hraje přesilovku, protože někdo je v kuchyni, recepci, baru i lázních. A jen dva hosti a to jsem my. Dáme si kus masa a něco piv a je nám moc dobře. Pak jdeme na pokoj, oblékneme sexy župánky a jdeme se čochnit do bazénků. Vychutnáváme si to, protože se nám už asi nikdy nestane, že máme celý lázně jen pro sebe. Pak si sedneme na lodžii, uděláme si černý kafe a čumíme do tmy na hvězdy. Jak říká kolega: „Nevidím tu Afriku až tak černě!“

1. únor 2013
Ráno se jdeme ještě vyrochnit do bazénku a pak teprve jdeme na snídani. Tam jsme jen my dva a s námi jen 3 černý chlápci, jeden z nich je šéf celýho areálu a ten nás pozdraví a popřeje hezký den. Jojo, hosty je třeba opečovávat. Objevíme u recepce obchůdek a najdeme v něm pěkný dřevěný masky. Takže ještě před odjezdem utrácíme penízky za suvenýry. Je čtvrt na jedenáct a míříme směrem ke hranici s JAR. Míjíme pěknou sopku, která se jmenuje MT. ELENA a o pár km dál je na boku velkýho kopce z kamenů nápis KANABEAM, cože je jednak jméno místní farmy a taky jméno těžební oblasti. Před námi jede jedno auto, který jsme viděli už v Ai Ais. Protože nám práší do očí, předjedeme ho a prášíme my jemu. Napojíme se na krásnou asfaltovou silnici a ta nás dovede do městečka NOORDOEWER, kde je hraniční přechod VIOOLSDRIFT.  Tady řeka ORANJE – ORANGE RIVER tvoří přírodní hranici mezi Namibií a Jihoafrickou republikou. Vyřídíme rychle výstupní formality na namibijský straně, přejedeme řeku a přesně v poledne jsme v JAR. Je to hned vidět, protože je všechno jaksi víc civilizovaný, což není myšleno špatně vůči Namibii. Prostě to tak je. Vyplníme vstupní papíry a jsme podrobený velice důkladný kontrole. Všeho. Musíme vybalovat zavazadla, mně kontrolují foto-batoh a Petr musí vybalit všechny suvenýry, co koupil u Himbů a dva černý chlápci pečlivě vše zkoumají. Mají na rukách rukavice a jsou velice korektní. Pochopitelně nic zakázanýho nenacházejí, nejsme žádný pašeráci. Jedeme tedy dál, stoupáme mezi skálama a pak se před námi otevře nekonečná, skalnatá a písečná krajina. Jsme na silnici N7 a ta nás povede až do KAPSKÝHO MĚSTA. To je ale ještě asi 700 km daleko. Šutry, šutry a šutry, všude, kam se podíváš.  V půl druhý si dáme krátkou přestávku v místě, který se jmenuje STEINKOPF. Jdeme si dát kafe do „motorestu“ a tam se s námi dá do řeči baculatej chlapík, kterýmu to tu patří. Jmenuje se Manuel a je Portugalec. Takže téma debaty je následující: Emanuel – Manuel - Praga-Lisabon-fotbal-Eusebio! Jeden z jeho pracantů nám ošmudlá za pár randů zaprášený auto a Manuel nám dá na památku šutr, něco jako krystal-křišťál. Všude kolem se tu něco těží. Srdečně se s námi loučí Manuel a my jedeme dál. Další pauzu děláme v malý díře jménem KAMIESKROON, kde bereme benzin. Chvilku před pátou hodinou je venku 43 stupňů a my si dáváme další pauzu, tentokrát v městě jménem VANRHYNSDORP. V malým občerstvení si dáme kafe, k tomu slanej koláč. Za chvíli vidíme první stolovou horu a už se těšíme do cíle dnešní cesty. Vedle silnice vede řeka OLIFANTS RIVER a pěstuje se tu víno. Vinice jsou vidět po obou stranách silnice. A taky vodní kanál, kterým se ty vinice zavlažujou. Je vidět, že tu bydleli a bydlej potomci Holanďanů, protože ty to s vodními kanály uměli a uměj. Pomalu se začíná smrákat a my ještě jednou stavíme u městečka PHILADELPHIA, tankujeme u pumpy ENGEN. Nemáme žádnou hotovost, naštěstí u pumpy berou karty, tak nemáme problém. Pak už se blížíme ke KAPSKÝMU MĚSTU. (CAPE TOWN je druhé největší město JAR a byla to první evropská osada na území dnešní JAR. Byla založena roku 1652 jako zásobovací stanice pro holandské lodě plující na východ).  Nemáme nikde nic zamluvený, tak jedeme naslepo. Nějak intuitivně se dostaneme do centra, kde se pěkně chvíli pěkně motáme. Pak se zeptáme hlídače u jednoho hotelovýho parkoviště, ten nás kamsi nasměruje. Je to PROTEA HOTEL BREAKWATER LODGE. Jdeme se zeptat do recepce, kde nám nejdřív nabídnou pokoj asi za 2000 ZAR.  Dámě řekneme, že tolik za pokoj na jednu noc nedáme a najednou máme speciální cenu asi 1100 ZAR i se snídaní. To je lepší, to bereme. Je pozdě, ujeli jsme 820 km a potřebujeme odpočinek. Dáme spršku, dobrý kafe a skáčeme do postele.  

2. únor 2013
První pohled z okna po probuzení padne na STOLOVOU HORU, na jejím vrcholu se válej mraky a přepadávaj dolů. Je to jako scéna z pohádky Hrnečku vař s tím kynutým těstem. Fakt krásný. Tam se dneska vypravíme. Nejdřív ale jdeme na snídani do vedlejší budovy. Krása, je tam obrovskej výběr ze studenýho i teplýho pultu. Normální žranice! Nakonec, za ty prachy si to snad zasloužíme. Pořádně se nasnídáme, sbalíme věci a vyrážíme ke Stolový hoře. Vystoupáme do kopců nad město, až ke stanici lanovky. Jenže je velkej vítr a lanovka na Stolovou horu nejezdí, máme smůlu. Sluníčko svítí, nebe je modrý, ale fičí. Tak uděláme pár fotek, nabažíme se pohledu na město a jedeme na protější kopec, ten se jmenuje SIGNAL HILL. Tam si dáme krátkou pauzu na focení a vyhlídku na Atlantik. Asi v půl jedný vyrážíme zpátky dolů do města a míříme na MYS DOBRÝ NADĚJE. V místě, který se jmenuje LAKESIDE zastavíme u benzinový pumpy, musíme se zeptat, jestli jedeme dobře. Jedeme. Všimnul jsem si, že je u pumpy bankomat a my potřebujeme hotový peníze. Zajedu autem tedy přímo k pumě, zaparkuju a jdeme vybírat. Pak jdeme dovnitř do shopu, koupit si studený pití. Asi za 5 minut se vracíme k autu. Otevřu zadní dveře na mý straně a …je to v prdeli! Batoh je pryč. Foťák, objektivy, blesk, filtry, iPad, peněženka, pas, psaný deník. Kurva, kurva, kurva, všechno je pryč! Musel to ukrást ten hajzl, co nás před chvílí opruzoval, jestli si nechceme od něj něco koupit. Ptám se na něj kluků u pumpy i těch vedle, v myčce. Nikdo nic neviděl, pochopitelně. Přijde místní ochranka a volá policii. Čekáme víc než hodinu a nakonec stejně musíme k policii dojet sami. Je to pár km odsud v MUIZENBERGU a jede tam s námi pistolník, co hlídá (?) u pumpy. Tam se mnou ručně sepíšou protokol asi na 10 řádků, žádný vyšetřování, nic. Jestli chceme, aby to policie začala vyšetřovat, musíme zůstat v JAR. To určitě! Jsme svědky docela drsný scény na policejní stanici. Přivedou tam nějaký dvě černý coury a jednoho kluka. Jedna z nich se válí po zemi a hystericky řve. Má na sobě jenom ručník a je evidentně sjetá. Nastříkají jí do ksichtu pepřovej sprej, protože si holt nedá říct. Hezká scénka. Volám do Prahy na Helpline pojišťovny a potřebuju se dostat k internetu. Mám totiž na Googlu oskenovanej pas. Policajt nás dovede k internetový kavárně a já si stáhnu kopii pasu. U vedlejšího počítače sedí chlapík, kterýho jsme viděli u pumpy v Lakeside, opravoval tam píchlý kolo. Ptá se, co se nám stalo. Tak mu to řeknu a ptám se, jestli neví o nějakým levnějším ubytování. Je sobota a my tu musíme zůstat do pondělka, protože nám policajt řekl, že se máme v pondělí dostavit na DEPT. OF HOME AFFAIRS ve WYNBERGU. Chlapík, jmenuje se JOSH, nám doporučí jet pár km po pobřeží do GLENCAIRN  a tam se zeptat na GRETE v GLENLODGE. Jedeme tam a najednou mi zvoní telefon z Prahy z Helpline, že mají kohosi na lince, volá z Kapskýho města, že našel můj pas. Pokoušej se mi ho spojit, ale spadne to. Volám tedy zpátky do Prahy, říkají, že kdesi u pumpy někdo našel můj pas. Na chvíli jsme podlehli naději, že se to všechno vyřeší. Rychle se tedy vracíme do Lakeside, ale tam nikdo nic neví. Smůla. Jedeme tedy zase do Glencairn. Chvíli tam bloudíme, ale nakonec to najdeme. Je to pěkná, příjemná špeluňka, kde jsou moc příjemný lidi. Dostaneme  pokojík za slušný peníze. Nálada je pochmurná, protože jsme přišli o všechny fotky, bylo jich víc než 5000 a to je naprosto nenahraditelná ztráta. Sedneme si do restaurace a dáme si pivko. Asi se dneska zmatlám, abych překonal smutek a žal a byl schopnej si užít ještě zbytek pobytu tady. Večer si sedneme do baru, hraje tam černošská kapela reggae. V televizi je zápas mistrovství Afriky ve fotbale a hrajou domácí, takže to je pořádnej mazec. Dáme si k večeři talíř mořských potvor a něco piv. Jedna macatá, blonďatá servírka do nás naleje tequillu /my do ní taky/ a já jsem najednou příjemně namazanej. Dokonce vykouřím i jednu darovanou cigaretu. Dělám všechno možný, aby mi zase bylo dobře na duši, abych zapomněl na ten dnešní průser. Docela se mi to daří, ale ráno bude těžký, bude nedobře po těle, určitě mi bude blivno.

3. únor 2013
Jo, je mi blivno, žaludek jako na vodě a hlava mírně třeští. Jdeme si dát něco k jídlu a kafe ke snídani. U recepce se ke mně hlásí nějaká sportovně vypadající ženská, jestli jsem Emanuel. Pátrám v paměti, jo, snad sem a kdo jste Vy? GRETE, majitelka toho podniku! Vyřizuje pozdrav od JOSHE, prý nám něco posílá. Koukáme jako blázni, co by nám Josh měl posílat. Zíráme na to a nevíme, co říct. Je to kniha o Namibii a je tam napsaný věnování: SNAD VÁM TO ALESPOŇ TROCHU NAHRADÍ UKRADENÝ FOTKY. No, to je tedy pecka, zíráme na to s Petrem jako blázni. Díky Joshi, fakt díky. Uděláme si kafe a Petr si dělá tousty s džemem. Já jíst nemůžu a nechci, poblil bych se. Snad to během dne přejde. Je asi půl desátý a dneska jedeme na MYS DOBRÝ NADĚJE. Nejdřív ale musíme do městečka FISH HOEK, protože já potřebuju nabíječku na iPhone a Petr chce paměťovou kartu. Nakupujeme v malinkatým stánku u jednoho Inda. Má tam všechno možný a co nemá, to sežene. Kupuju tedy nabíječku a Petr nějakou CF-kartu do foťáku. V autě zapojím do nabíječky telefon, ještě chvíli cosi probíráme a najednou jakoby se něco pálilo. A fakt pálí, kouří se z mý nový nabíječky. Tak zpět k Indovi, ten mi bryskně vrazí do ruky jinou nabíječku. Jdeme zpátky k autu a míříme na mys. Zastavíme v městečku BOULDERS, kde žije kolonie TUČŇÁKŮ BRÝLOVÝCH, která se tu usídlila v roce 1982. (TUČŇÁK BRÝLOVÝ/BRÝLATÝ je jediný druh tučňáků, který sídlí na pobřeží JAR. Je to první tučňák, se kterým se Evropané kdy potkali. Má nápadný bílý pás kolem oka, tváří a hrdla a úzký černý pruh na hrudi). Necháme auto na parkovišti a jdeme na pláž, vyfotit si ty čutňáky. Je to tady ale už turistickej průmysl. Spousta autobusů, Španělé, Italové, Japonci a Číňani. Brrr, nic pro nás. Uděláme pár fotek a vracíme se k autu na parkoviště, kde si prohlížíme docela pěkný dřevěný masky. Chvilku smlouváme s jedním chlapíkem, ale nakonec mizíme bez nákupu. Jedeme dál a blížíme se k Atlantiku. Je to krásná cesta po krásným pobřeží, ale je docela provoz, všude samý turisti. Stoupáme chvíli serpentinama nahoru a otvírají se krásný výhledy na oceán. Zaplatíme vstupný do TABLE MOUNTAIN NP a pokračujeme po úzký asfaltový cestě na mys. V jednom místě je nějaká „zácpa“, auta tam zastavujou a turisti fotí tlupu žebravých opičáků. Ty jsou na krajnici a somrujou něco na zub. Jsou to PAVIÁNI a jsou dost nebezpečný, takže se turistům nedoporučuje vystupovat z aut. Už jsme i viděli cedule s nápisem „BABOON IS DANGEROUS ANIMAL“. Jedeme dál a za chvíli jsme na místě. Uff, to jsme nečekali, že se ocitneme v centru turistickýho průmyslu. Desítky aut a autobusů, mraky lidí. Hnus. No ale chtěli jsme sem a tak si koupíme lístek na lanovku, která nás vyveze na vrchol k majáku. (MYS DOBRÉ NADĚJE – CAPE OF GOOD HOPE je mylně označován za místo, kde se setkává Atlantický a Indický oceán. Není tomu tak, pouze sem dosahuje z Indického oceánu proud Střelkového mysu a mísí se se studeným Benguálským mysem. Prvním Evropanem, který obeplul tento mys, byl portugalský mořeplavec BARTOLOMEO DIAS roku 1488. Pojmenování MYS DOBRÉ NADĚJE dostal proto, že otvíral námořní cestu na východ. Odsud už se jede více na východ než na jih. Roku 1652 byla nedaleko založena zásobovací stanice pro holandskou Východoindickou společnost. Jmenuje se CAPE TOWN). Vyjedeme na vrchol k majáku a marně čekáme na chvilku, kdy to můžeme vyfotit bez lidí. Vzdáváme to a dolu jdeme pěšky po schodech, alespoň si můžeme udělat pár fotek oceánu. V jednom místě najednou narazíme na zvířátko, který je nejbližším příbuzným slona. I když je asi jen cca 50 cm dlouhý a tak 20 cm vysoký. Je to DAMAN KAPSKEJ. (Nazývá se taky DAMAN SKALNÍ či JIHOAFRICKÝ a připomíná morče nebo králíka. Z huby mu vykukují dva dorůstající řezáky, cosi jako mini-pidi kly. Srandovní zvíře to je). Vyfotíme si toho sloního bratrance a jdeme k autu. Sjedeme až dolů k oceánu a tam si uděláme taky pár fotek. Když se vracíme, všimneme si, že pod autem máme dva černý ptáky, který cosi ozobávají na podvozku. Když přijdeme blíž, vidíme, že upíjej odkapávající horkou vodu z klimatizace. Teplý nápoje zdarma! Vracíme se zpátky do Glencairnu a mně se vrací chuť k jídlu. Když přijedeme do hotýlku, Grete mi říká, že tam večer vystupuje nějaká zpěvačka a jestli chceme rezervovat stůl. Chceme. WENDY OLDFIELD se jmenuje ta paní a je to známá zpěvačka, která dokonce vyhrála i album roku v JAR.  Sedíme na terase, dáme si dobrý jídlo a pití, posloucháme příjemnou muziku a je nám fajn. Doprovází ji sympatickej kytarista s Bechtěrevem. Toho znám, myslím toho Bechtěterva, kytaristu ne. Je to balzám na duši po tom včerejším průseru. Pochopitelně mi to strašně vadí, ale máme před sebou ještě 5 dnů cestování a tak se snažím vypudit z hlavy to nasrání a přesvědčuju se, že si ten zbytek ještě musíme užít.  Večer si dáme kafe a balíme na zítra.

4. únor 2013
Dneska máme jet do Wynbergu na úřad kvůli ukradenýmu pasu. Nejdřív ale budu volat na ambasádu do Pretorie, abych se ujistil, že něco neprošvihnu. Ambasáda byla o víkendu zavřená, tak nešlo dřív nic zjistit. Jdeme si dát kafe a snídani. Čeká nás milý překvapení, protože potkáváme „dobrého muže“ JOSHE, to on nám daroval tu knihu o Namibii. Srdečně mu poděkujeme, protože nás to opravdu potěšilo, ba přímo dojalo. Volám pak na ambasádu a konzul mi říká, ať do Wynbergu nejezdíme, protože by nás stejně poslali na ambasádu. Myslel jsem si to, ale když mi to ten policajt dokonce napsal i na to potvrzení o krádeži, tak jsem mu skoro věřil. Domlouvám se s konzulem, že mu pošlu emailem kopii pasu a další potřebný informace. Máme se stavit na ambasádě pro náhradní pas v pátek, před odletem domů. Jsem rád, že nemusíme nikde jezdit po místních úřadech a můžeme vyrazit dál na jih. Ještě zažertuju s konzulem, jestli nemá telefon na Krejčíře, ten by mi možná moje věci rychle našel. Konzul říká, že to není vyloučený, ale ten telefon bohužel nemá! Grete nám ještě říká, že prověří u policie, jestli je cesta na jih bezpečná, protože jedna její známá jí ráno volala, že kdesi u Kapskýho města pálej nějaký černý demonstranti pneumatiky na silnici. Obvolá několik policejních stanic a nakonec nám hlásí, že je vše v pořádku. Je čtvrt na deset, srdečně se rozloučíme, poděkujeme za fajnovej azyl a vyrážíme. Necháváme za sebou Kapský město a odbočujeme na jihovýchod po dálnici N2. V městě CALEDON tankujeme plnou nádrž, dáme si kafe a pokračujeme po silnici 316. Projíždíme krásnou krajinou, všude kolem jsou „širé, rodné lány“. Připadá mi to jako mírně zvlněný Holandsko. Afrikánci přijeli z Holandska a je to tu vidět. V dalším městě, jménem BREDASDORP (čistá holandština), najedeme na silnici 319 a ta nás vede přímo na nejjižnější cíp Afriky. CAPE AGULHAS (STŘELKOVÝ MYS – je nejjižnějším místem afrického kontinentu. Prochází jím 20. poledník, který tvoří pomyslnou hranici mezi Atlantským a Indickým oceánem. Je tu maják, který byl postaven roku 1848 a první dům byl poblíž majáku postaven roku 1929 panem Bredou-ano, podle něj se jmenuje to městečko Bredasdorp, což vlastně v překladu znamená BREDOVA vesnice. Dům se jmenuje SOUTHERMOST). Dojedeme na parkoviště na úplným konci kontinentu a jdeme si smočit končetiny. Prsty jedný ruky namočíme v INDICKÝM OCEÁNU a prsty druhý ruky v ATLANTICKÝM OCEÁNU. Je to naprosto úžasný místo. Mám podobný pocity, jako když jsme byli na Machu Picchu. Musím si opakovat, kde to vlastně jsme. Kdybychom teď „šli“ pořád dolů na jih, dojdeme na Antarktidu. Mezi ní a námi je teď jen oceán a 3830 km vzdušnou čarou. Strávíme na tom úžasným místě asi hodinu, vrátíme se k autu a chceme si najít nějaký přespání. U majáku zahneme do malý uličky nejblíž oceánu. Míjíme první dům a před ním je nápis B&B. Petr říká, že by bylo prima zůstat tady, ale já si myslím, že to bude drahý. Nicméně couvnu zpátky k tomu domku a za oknem je vidět tvář nějaký starší paní. Stáhnu okno a ukazuju na ceduli B&B. Tvář za oknem zmizí a za chvíli vyjde drobná starší dáma. Říkám jí, že hledáme nějaký ubytování a ona odpoví, že pro nás místo má a za rozumný peníz. Zůstáváme, to je jasný! Paní, jmenuje se MEG, nám ukáže pokojík a my jsme nadšený. Ten dům má úžasnou atmosféru, krásnou zahradu a ta dáma je taky moc zajímavá. Jmenuje se to tu SOUTHERMOST, nejjižnější dům Afriky, úplně na konci kontinentu! To je fantazie. Dům mi, nevím proč, připomíná Francii někde u moře a tak o 80 – 100 let zpátky. Vybalíme si věci, uděláme kafe a jdeme si sednout na zahradu, na starou, dřevěnou, nejjižnější lavičku. Sedíme a užasle zíráme na místo, kde se potkávají vody dvou oceánů a snažíme se dohlídnout až do Antarktidy. Ta chvíle mi připadá neuvěřitelná, stejně jako místo, kde jsme. Meg nám poradí, ať se jedeme podívat do maličký vesničky pár km odsud. Je tam maličkej přístav a výborná hospůdka. Jedeme tam na večeři. Místo se jmenuje STRUIS BAY a ta hospůdka se jmenuje PELICAN´S HARBOUR CAFE. Je podvečer a sedí tam jen pár lidí. Vypadá to, že jsou to Němci, stejně jako majitel toho podniku. Ptáme se milý, černý obsluhy, jestli mají nějakou polívku. Máme strašnou chuť na polívku. Mají rybí polívku a taky mušlí polívku. Tak si dáme každej jinou a další chod vybíráme. A vybereme si SEAFOOD PAN pro dva. Mořský potvory máme rádi oba, tak je domluva snadná. Pro jistotu se ptám, jak je to velká porce. Pro dva dost, zní odpověď s úsměvem. Ten úsměv jsme pochopili až později. Za chvíli nám dorazily na stůl polívky. Já myslel, že to bude rybí vývar, zelenina a v tom kousek ryby nebo mušle. Mýlil jsem se, byly to dvě hluboký misky s hutnou, hustou, krémovou polívkou a k tomu kousky opečený bagety. Taková normální menší večeře. Snědli jsme to rychle a s chutí. Když nám potom přinesli pánev s mořskejma příšerkama, myslel jsem, že mě klepne. Byla to porce určitě pro 3 a možná i pro 4 normálně hladový žaludky. Ryba smažená, krevety, mušle, obalovaný kroužky a proužky sépie, k tomu rýže a omáčky. Přežral jsem se tak, že mi až bylo těžko, hodně těžko. Dokonce ani kolega to nezmáknul všechno. Bylo to skvělý a bylo toho dost. S hlasitým funěním a nafouklými pupky jsme se vrátili do Southermost a šli spát. Dneska to byl naprosto úžasnej den.

5. únor 2013
Krásně se nám spalo u obou oceánů, po očistě jdeme na snídani, kterou nám osobně připravila Meg. Je to striktně vegetariánská záležitost. Vločky, ovoce, jogurt, kafe, prostě lehká mňamka. Po tom včerejším večerním přežrání jsme nemohli dostat nic lepšího. Jsme v jednom z pokojů části domu, kde bydlí Meg. Veškerý vybavení vytváří atmosféru začátku minulýho století. Moc pěkný. Meg nám poradí, ať se jedeme podívat do městečka ARNISTON, prej si tam budeme připadat jako v Řecku. Tak se tam vypravíme. Nejdřív se ale zastavíme v Struis Bay, ve veřejný knihovně, kde je k dispozici internet zdarma. Rychle zkontrolujeme, jestli někomu chybíme (nechybíme!) a pokračujeme dál. Jedem směrem na Bredasdorp a v jednom místě uhneme na prašnou cestu mezi farmy. Pak se dostaneme zase na asfaltovou silnici a ta nás brzy dovede do Arnistonu. (ARNISTON, v afrikánštině WAENHUISKRANS, je malá rybářská osada s typickou architekturou bílých domků. Jméno dostala po lodi ARNISTON, která zde ztroskotala v květnu 1815. Přežilo pouze 6 z 378 námořníků a je zde pomník připomínající tuto událost). Dojedeme autem až na kraj krásný písečný pláže. Jdeme se projít po okolí, vyfotit upravený domy a prostě se jen pokochat tou krásou. U jednoho z těch domků zastavíme, dáme si horký kafe a studenou colu. Sedíme na zahradě, která je vyzdobená spoustou divnejch věcí a dokonce i PET lahvemi, který jsou jen poházený různě kolem, prostě čirý umění v plenéru. Vyrážíme zpátky a míjíme komplex, kde je hotel a malý pavilony, jmenuje se to DIE HERBERG. Jezdí se sem na dovolenou pozorovat velryby. Nedaleko odsud je i DENEL OVERBERG TEST RANGE. (Součástí tohoto komplexu je i vojenská letecká základna JAR. Kdysi tu byly testovány rakety a zbraně ze společné spolupráce JAR a IZRAELE. Když byla tato spolupráce ukončena roku 1992, začalo zařízení sloužit k testování střel země-země, země-vzduch a dalších zbraňových systémů. Jedním ze zákazníků byla i armáda ČR)! Když se vrátíme do Cape Agulhas, vyjedeme na kopec, kterej je vlastně posledním kopcem celý Afriky. Je odtud panoramatickej výhled na celou oblast. Vyškrábeme se na vrchol po strmý kamenitý cestě, tam zastavíme a zíráme. Ten pohled je úžasnej, od Atlantickýho oceánu po pravý ruce až do Indickýho oceánu po ruce levý. A kdesi uprostřed je snad ta Antarktida. Krása, čirá krása! Sjíždíme dolů, zastavíme se u vinotéky a jdeme si koupit nějaký dobrý víno. Paní majitelka je příjemná dáma, když chceme něco doporučit, zeptá se: „A co budete mít k večeři“? Když jí odpovíme, že nevíme, podívá se na nás jako na dementy.  Pak se ovšem shodneme na BON COURAGE, tramín, pozdní sběr. Je to polosladký a bílý a jsou toho dvě lahvinky. Vracíme se domů a jdeme se vykoupat na malou plážičku hned u zahrady. Courají tam nějaký dva chlapi a jedna ženská. Hledají a chytají chobotnice a jednu už opravdu chytli. Trochu se vyčochtáme a jdeme zpátky, sedneme si na nejjižnější lavičku celý Afriky, na talíři máme nakrájenou bagetu a kousek čehosi. K tomu výtečný víno a je nám naprosto blaze. Sedíme a užíváme si poslední podvečer na tomhle úžasným, nezapomenutelným místě. Když se setmí a ochladí, vlezeme si do malinkatý komůrky, kde je lednička, dvě křesílka a stolek. Druhou lahvinku vybumbáme tady a pak šup do postele. Zítra nás čeká dlouhá jízda. 

6. únor 2013
Ráno je zamračený a já jdu se před odjezdem rozloučit s oceánem. Vlezu tam a je mu jedno, že poprchává. Voda je teplá a je to fajn. Rychle se vracím sbalit věci a jdeme zase na vegetariánskou snídani. Vyfotíme si na památku vnitřek pokojíků paní Meg. Pak se loučíme. Děkujeme Meg, že jsme u ní mohli strávit krásný necelý dva dny a že už víme, kde je ráj na Zemi. Evidentně ji to moc potěšilo, v očích měla slzy a řekla, že je moc ráda, že měla hosty, jako jsme my. To zase těšilo nás. Tak jsme se všichni dohromady dojali a zaslzeli si. Je krátce po osmý, poslední pohled na mys a vyrážíme na cestu. Jedeme na sever přes Bredasdorp a u města SWELLENDAM najedeme na dálnici N2, po který jsme přijeli z Kapskýho města. Tam se otočíme na východ a jedem až na pobřeží Indickýho oceánu do města MOSSEL BAY. Cestou vidíme obrovský lány obilí. A na několika místech u napajedel taky vidíme spousty čápů, už se asi pomalu chystají na cestu na severní polokouli. Před městem GEORGE uhneme na sever, na silnici N9/N12, a přes hory OUTENIQUA MOUNTAINS míříme do města OUDTSHOORN. Silnice je pěkná, šplháme postupně přes 4 průsmyky pořád nahoru, pak se krajina změní a jsme na náhorní plošině, kde občas zahlídneme pštrosy. Blížíme se k pohoří SWARTBERG, to v afrikánštině znamená ČERNÝ HORY. Ty projedeme krásným průsmykem, kde kolem nás trčej obrovský skály a cesta je samá zatáčka. Pak jedeme přímo na sever k městu BEAUFORT WEST. Tady je NP KAROO, do něj byly přemístěný některý ohrožený druhy zvířat, například NOSOROŽEC ČERNEJ a BUSHMAN RABBIT /druh zajíce/. (Ten zajíc prý patří mezi nejohroženější zvířata na světě. Žijí jen zde a je jich asi jen 400). Jsou tu taky fosilie starý až 300 milionů let. Najedeme na dálnici N1 a jedem na severovýchod. Míjíme místo, který se jmenuje THREE SISTERS – TŘI SESTRY, což jsou krásný 3 kamenný kopce. Vypadají jako malý sopky a každá má vrchol jako klobouk. Už byl čas na dotankování nafty, ale pumpa byla někde bokem od hlavní silnice, tak jsme si řekli, že dojedeme k nějaký další. Nebyl to nejlepší nápad, protože jsme jeli a jeli a další pumpa nikde. Už jsem byl dost nervní, že zůstaneme někde viset. Před sedmou hodinou večer ale dojíždíme do městečka RICHMOND, kde konečně najdeme pumpu. Natankujeme plnou nádrž a jdeme si dát něco k jídlu. Vejdeme do skoro místního salónu a připadáme si, že jsme se ocitli v nějakým divným filmu. U karaoke se tam svíjí jeden chlap a „ukájí se “ příšerným zpěvem. Kolem je pár místních figur a chystají něco jako tombolu na jakousi večerní slezinu. Je to úžasný panoptikum buranů ze Zapadákova, pardon, z Richmondu. Dáme si polívku, hranolky a nějaký maso. Pak colu, kafe a rychle pryč z toho panoptika. Jedeme dál a kolem půlnoci dojíždíme do BLOEMFONTEINU. Zastavíme u benzinový pumpy, kde se vyptávám na možnost přenocování. Nikde nic a tak jedem dál. Jsou 2 hodiny ráno a my se motáme v díře jménem WINBURG. U pumpy se ptáme černejch kluků, jestli se tu dá někde přespat. Pošlou nás k nějakýmu domu, kde klepeme na dveře a doufáme, že se otevřou. Je to naprostá šílenost, bušit mezi druhou a třetí hodinou v noci někomu na dveře zrovna tady. Snad nás nikdo nezastřelí. Pochopitelně nikdo nevyleze, zkoušíme ještě hotel na náměstí, ale ani tam nikdo nevyleze. Jedeme tedy dál a asi budeme spát v autě. Krátce po třetí dojedeme do města jménem BETLÉM. Tam narazíme na PARK HOTEL. Vzbudíme černýho recepčního a po delším přesvědčování nám dá klíče prý od posledního volnýho pokoje. Po patnácti a půl hodinách jízdy a ujetých 1348 km se konečně sesuneme do postele. Nejdříve ovšem do koupelny a sprchy. Zatáhnu závěs u vany a odkudsi na mě skočí dvě nebo tři štěnice. Je mi to srdečně jedno, rychlá sprcha a namáčknout se na mrňavou postel.  A spát, hlavně spát.

7. únor 2013
Kolem devátý vypadneme bez snídaně z tý blešárny a jedeme nejdřív do města CLARENCE, kde si dáme dobrou snídaní na zahrádce jednoho penzionu a mezitím nám dva kluci vyčistí auto. Po snídani jedeme najít místo, kde jsem zarezervoval ubytování na poslední noc v Africe. Vydáme se ale špatným směrem a najedeme asi 150 km zbytečně. Vlastně to tak zbytečný není, protože alespoň vidíme kus zajímavý krajiny poblíž státu LESOTHO. Vracíme se zpátky do Betléma a vyptáváme se na cestu. Jedna paní nás správně nasměruje a je to mnohem blíž, než jsme si mysleli. LIONSROCK LODGE je součástí záchranný stanice pro kočkovitý šelmy. (LIONSROCK provozuje mezinárodní organizace FOUR PAWS – čtyři tlapky. Ta se zaměřuje na humánní zacházení se zvířaty ze ZOO, z výzkumných ústavů, potulných zvířat a zvířat držených v nedůstojných podmínkách. V Lionsrocku dopřávají důstojné podmínky na dožití pro lvy, tygry, karakaly, levharty a hyeny. V péči mají nyní více než 80 lvů. Jsou mezi nimi například zvířata z Německa, Rakouska a Balkánu. V současné době tomu tady velí jedna docela sympatická dáma z Rumunska). Dorazíme tam v odpoledních hodinách, ubytujeme se a domlouváme si vyjížďku po parku s průvodcem. Ten nám nejprve ukáže poslední přírůstky. Jsou to dva lvi a lvice z Bulharska. Jsou dočasně v menších výbězích, který jsou na aklimatizaci. Pak se jdeme podívat na velkej výběh, kam zvířata přemisťujou, až když si zvyknou na nový prostředí. Jedeme i k výběhu s krásným velkým tygrem a další výběh je pro levharty. Tam se Petr zamiluje do krásný levhartice a není možný ho dostat pryč. Ranger ale na nás tlačí a musíme jet zpátky. Máme s sebou ještě jednu lahvinku vína, kterou jsme si koupili tam dole, na jihu. Sedneme si na terasu, nachystáme různý zbytky k večeři a užíváme si poslední večer.

8. únor 2013
Ráno u snídaně potkáme krásnýho psa, co vypadá jako klaun. Je celej černej a má bílej obličej, tedy ksicht, myslím prostě celej čumák. Srandovní čokl. Jdeme balit a vyhazovat zbytečný věci. Petrovi se do kufru dokonce vejde loď, to malý, dřevěný mokoro.  V osm hodin vyrážíme na poslední cestu. Míříme do Johannesburgu, ale nejdřív musíme na velvyslanectví do Pretorie. Průjezd Johannesburgem je docela mazec, 4 a více proudový dálnice a navíc pátek odpoledne. Petr naviguje přesně, takže nijak nebloudíme a kolem druhý hodiny jsme na ambasádě. Tam na nás už čeká pan konzul a nějaká úřednice. Dám jim fotky a paní mi ručně vypíše náhradní pas, co má jen 4 stránky. Zdržíme se asi 45 minut a pak se vracíme do Johannesburgu. Na dálnici se ještě jdeme najíst. Dáme si nějaký kuře, ale pivo tu není, protože nemají licenci na alkohol. Na letišti O.R.TAMBO vrátíme auto, přesuneme se do odletový haly a cvičně zkontrolujeme váhu kufrů. Průser, jsme přes limit a to dost. Já dvě a Petr 3 kila. Nedá se nic dělat, jdu do prodejny ADIDAS a kupuju nejlevnější bágl, co je na skladě. Tím je vše vyřešený. Jdeme se převlíknout do cestovních hadrů a pak odlehčíme kufrům. Při pasový kontrole mám problém s nekompromisní černou úřednicí. Kouká divně na mě i na můj „jako“ pas a je zle. Klade mi stupidní otázky a po asi 10 minutách mě konečně propouští pryč z Jihoafrické republiky! Ještě jdeme utratit poslední randy za nějaký suvenýry a pak už koukáme na tu krásku, se kterou poletíme. Je to AIRBUS A-380, nádhera. Po startu koukám na nějakej film a pak se pokouším usnout. Nedaří se, jako obvykle, zatímco kolega spokojeně chrápe, taky jako obvykle. Kolem šestý ráno přistáváme ve Frankfurtu. Všude na letišti je sníh!! Fuj, hnus. Včera ještě bylo 30 stupňů…tam dole,….tam v tý krásný v Africe! V tranzitu si dáme kafe z automatu a vlezeme do vymrzlýho BOEINGU 737 směr Praha. K letadlu přijedou takový 2 divný vozidla a začnou na nás stříkat rozmrazovací postřik. Najednou se ozve rána a všude je ticho a tma. Za chvíli nám kapitán oznamuje, že vypadly všechny zdroje energie a musíme čekat, až nás nahodí venkovní agregát. Postřik se dostal na navigační systém letadla a bezpečnostní okruhy preventivně odpojily všechny energetický zdroje. No, hlavně, že víme, co se stalo. Fakt nás to uklidnilo. Pak už jsou motory zase nahozený a my pojíždíme ke startu. Skrz hustý mraky se vyhoupneme na sluníčko a svištíme ku Praze, kde asi za 55 minut přistaneme. Tak jsme doma, je konec našeho africkýho dobrodružství! My oba se už těšíme na to další.