PATAGONIE 2020
Je čtvrtek 27.února večer, jsme na letišti a dáváme si za netradiční cenu tradiční třetinku plzeňského pivka před odletem. Zase letíme na jih, ale tentokrát to není Afrika, ale Jižní Amerika. Letíme do Chile, do Santiaga a odsud pojedeme autem na úplný konec kontinentu, do Patagonie. Čeká nás asi 3,5 tisíce kilometrů přes Chile a Argentinu. Chceme dojet až do Ushuaii na nejjižnější cíp kontinentu. Teď nás ale čeká krátký let do Paříže a odsud pak 14hodinový let do Santiaga. Letíme Boeingem 777. Je to dlouhýýýý let, do Santiaga dorazíme 28. února před 11. hodinou. 

28. únor 2020
Slétlo se tu zrovna několik letů najednou, a tak na pasovou kontrolu čekáme skoro 2 hodiny. Na letiště nám přijela naproti Helča, tak holt musí děvče čekat. Když konečně projdeme kontrolou, jdeme si vyzvednout rezervované auto. Tam se ovšem taky zasekneme, protože potřebujeme k autu papíry na několikeré přejíždění hranic mezi Chile a Argentinou. V půjčovně mi řeknou, že to bude trvat tak hodinu a bude to stát cca 250 USD. Jdeme si tedy dát kafe, něco k pití a čekat, čekat, čekat. Ještě musíme pohlídat čas, protože chlapci z půjčovny jdou na oběd a na hodinu zavřou. Papíry jsou ale hotové včas, takže jdeme najít shuttle bus, který nás doveze na parkoviště aut. Tam na nás čeká nový bílý NISSAN XTRAIL, má najeto jen něco přes 5 000 km, moc pěkný auto. Zkontrolujeme, přebereme a odjíždíme. Jedeme konečně k Heleně. Je to asi 30 minut jízdy v rušném provozu SANTIAGA. Systém dálnic a okruhů v Santiagu je úžasnej a všude okolo to frčí. Bez problémů dorazíme „domů“, vyjedeme do 11. patra a jsme rádi, že to cestování máme za sebou. Helena musí do práce na ambasádu a my za ní vyrazíme, až se trochu vzpamatujeme. Na ambasádě se potkáme s panem velvyslancem Hlobilem a pár dalšími lidmi z ambasády. Pak se jdeme trochu projít po okolí, zastavíme se na kávu a zmrzlinu. Petr cestou fotí krásně pomalované lavičky na ulici v Las Condes. Je jich tu k jeho radosti skutečně dost. Pak se pomalu vracíme k Heleně domů, něco sníme k večeři, dáme si kafe a jdeme spát.

29. únor 2020
Vydatný spánek nám udělal po tom dlouhém letu velice dobře. Helča nakoupila suroviny na bramboračku, tak si ji uvaříme, než vyrazíme courat do města. Jedeme do nejvyšší budovy Jižní Ameriky, do COSTANERY. Jednak je tam HARDROCK CAFE, kam Petr velice nutně musí jít koupit na památku odznak kytary HARDROCK CAFE SANTIAGO. Musíme taky do STARBUCKSU, abychom si dali ke kávě skvělý dort QUATRO LECHES. Po kávičce a dortíčku vyjedeme rychlovýtahem na vyhlídkové patro SKY COSTANERA. Koukneme na město z výšky 300 metrů, dáme si tu něco k pití a potom výtahem zase dolů do JUMBA udělat nákup pro Helču a taky pro nás na cestu. Když dorazíme s nákupem do podzemních garáží, zjistíme, že nám někdo naboural do haubny Nissanu. Bylo to uprostřed, tak to vypadalo, že to mohl být i záměr. Odvezeme domů nákup a jedeme se podívat do centra nákupu suvenýrů, do LOS DOMINICOS. Tohle místo vzniklo na přelomu 70. a 80. let, otevíraly se tu obchůdky a workshopy místních řemeslníků a umělců. Dnes je tu cca 200 různých obchodů a obchůdků, kde se dá koupit vše možné. Couráme se tu a okukujeme, prohlížíme. Petr si pochopitelně nedá pokoj, aby zde nekoupil alespoň jeden nějaký zajímavý artefakt. Koupil. Je to jakási tyč vyrobená z větve kaktusu, která má uvnitř spirálovitě umístěné přepážky a množství semen nebo drobných kamínků. Když se hůl naklání, obsah se přesypává a vydává to hezký, jemný zvuk podobný šumění deště.  Proto taky „dešťová hůl“. Je to vlastně ceremoniální perkusní nástroj Mapučů. Pochází od původních obyvatel Ameriky. Už je dost hodin, tak se vracíme pomalu domů, k večeři si dáme výtečnou bramboračku, posedíme a povídáme.

1. březen 2020
Dneska po obědě vyrážíme autem na předměstí Santiaga, kde je CHRÁM (víry) BAHÁ´Í. Říká se mu taky CHRÁM SVĚTEL a byl otevřen v roce 2016. Je to kruhová stavba vysoká i široká 30 metrů a skládá se z devíti klenutých „plachet“ vyrobených z mramoru a litého skla. Prohlídneme si to zvenku i uvnitř, na chvilku si uvnitř v chládku sedneme a prohlížíme interiér chrámu. Naděláme nějaké fotky a pak se vracíme zpátky do města. Cestou se kocháme pěknou moderní architekturou Santiaga. Jedeme se najíst do LE PAIN QUOTIDIEN, což je jakási francouzská restaurace. Dáváme si výtečné saláty s krevetami, tuňákem a kuřetem. Motáme se v nákupním středisku a hledáme, kde bychom si mohli dobít předplacenou telefonní kartu s chilským číslem, kterou budeme mít i s telefonem zapůjčenou od Heleny. Je to trochu komplikované, ale nakonec najdeme to správné okénko, kde se nám to podaří. Je pořádné horko a já se pokouším někde koupit letní sandály na další cestování, ale nenajdu nic, co by se mi líbilo. Vracíme se tedy domů. Udělám k večeři palačinky a ovocný salát. Napadne nás vyjet na střechu do 17. patra a pokochat se pohledem na západ slunce. Je tu i bazén, ale koupání oželíme. Večer si sbalíme věci, abychom ráno vyrazili na cestu co nejdříve. Čeká nás dlouhá cesta na jih.

2. březen 2020
Vstáváme asi v 6 hodin, po snídani naskládáme vše do auta a jedeme s Helčou do práce. Připravila pro každého z nás „ruličku“ s chilskými pesos a taky nějaké USD, což bylo fajn, nemuseli jsme nikde lítat po směnárnách. Rozloučíme se, v navigaci si nastavíme jako cílovou destinaci PUCÓN, kde máme zarezervované ubytování. Je to cca 800 km, tak doufáme, že to v pohodě zvládneme. Santiago opouštíme po ACCESO SUR celkem v pohodě a asi po 30 km najedeme na dálnici č. 5, což je tzv. PANAMERICANA, dálnice přes celý kontinent ze severu na jih. Na dálnici se tady platí mýtné, a dokud jsme „nedaleko“ Santiaga, projíždíme bez zastavení, protože v autě z půjčovny je krabička, která pípne při průjezdu mýtnou branou. Pak to najednou skončí a musíme platit hotově asi 2 600 pesos na každé mýtné bráně. Petr se těší, až si někde dáme pravý „jihoamerický“ steak. Po 13. hodině zastavíme u města BULNES u jakési venkovské restaurace, kde vidíme nápis HOSTERIA LAS BRISAS s vyobrazeným býkem. Chceme si něco objednat, ale máme problém, nemají jídelní lístek. Přijde k nám paní a spustí na nás španělsky, my to zkoušíme anglicky, ale nefunguje to ani jedním směrem. Řešení jsme ale našli, zavolal jsem Heleně do Santiaga a řekl jsem jí, co chceme k jídlu a ona to s tou paní domluvila. Petr si dal mexické pivko SOL a já colu, neb jsem řídil. Když nám přinesli ty „steaky“, tak jsme byli trochu dost zklamaní, protože to nebylo to, co jsme si představovali o jihoamerickém steaku. Byly to tenké, tuhé plátky zadního hovězího, k tomu hranolky, 2 volská oka, jeden společný velký salát, bílý chléb a 2 pikantní omáčky. Nakonec jsme to snědli. Hlad nás o kvalitě steaku ovlivnil. Najedli jsme se a vyrazili dál na jih. Po 16. hodině jsme v dálce zahlédli sloup dýmu a kolem lítat malá letadla. Hořel les a ta letadla se snažila požár hasit. Za městem TEMUCO jsme odbočili z Panamericany na východ a zamířili do města VILLARRICA, které se nachází u stejnojmenného jezera. Celá oblast kolem tohoto jezera je populární turistická destinace. Je tu NP se sopkami VILLARRICA, QUETRUPILLAN a v dálce je vidět ještě sopečná kaldera SOLLIPULI. Je tu velký provoz, takže se pomalu suneme kolem jezera Villarrica do města PUCÓN a dál směrem na oblast Caburgua do naší chaty MIRADOR LOS VOLCANES. Stoupáme po úzké polní cestě do strmého kopce, dorazíme k recepci a paní majitelka nás posílá ještě dál stoupat autem do toho krpálu. Za 5 minut jsme na krásném místě u velké dřevěné chaty, odkud je pěkný výhled na sopku. Pár metrů od chaty je bazén, tak se jdeme po celodenní jízdě čochtat. Kolem nás pobíhá Bernský salašnický pes paní majitelky a k Petrovu potěšení se objeví i zrzavé kotě. Dáme si něco k večeři z vlastních zásob a pochopitelně večerní kávu. Byl to dlouhý den, ujeli jsme asi 800 km.

3. březen 2020
V chatě se spalo po té dlouhé cestě velice dobře. Aby ne. Dneska nás čeká přejezd do Argentiny, do města ESQUEL, kde máme ještě zarezervovaný hotel TEHUELCHE. Další dny už to budeme muset řešit operativně. Víme, kam chceme každý den dojet, ale ubytování nemáme zajištěné. Paní majitelka nám snídani nechala u chaty na verandě, takže se nasnídáme, sbalíme si věci a vyrážíme dál směrem na jih po silnici 199. Míříme na CURARREHUE a projíždíme krásnou krajinou oblasti PUESCO v NP VILLARRICA. Stoupáme po krásné asfaltové silnici. Na chvilku zastavíme, vyfotíme okolní krajinu a pak sjíždíme dolů a jedeme kolem jezera QUILLEIHUE. Zase stavíme a děláme si fotky okolní přírody, protože ať se podíváme na kteroukoliv stranu, všude je to krásný. Pokračujeme dál a na pravé straně v dálce vidíme sopku LANIN (v jazyce Mapučů to znamená „vyhaslý“) . Najednou se před námi objeví hraniční přechod do Argentiny. Jmenuje se to tady průsmyk MAMUIL MALAL – TROMEN a je to cesta z PUCÓNU (Chile) do JUNIN DE LOS ANDES (Argentina). Na hranicích, na chilské straně, odbavení naštěstí netrvá dlouho, ale musíme dostat několik razítek do papírů, které máme k půjčenému autu. To netušíme, že se to bude opakovat vždy na obou stranách hranice a na konci cesty budeme mít v pase asi tak 30 razítek, možná i víc. Popojedeme pár minut a jsme na argentinské straně hranic. Kvalitní asfaltová silnice končí, je tu jen prašná štěrková cesta. Narazíme na sympatického argentinského celníka, který mluví anglicky a zase jsem odbavení rychleji, než jsme čekali. Je poledne a jsme bez problémů v ARGENTINĚ! Jede před námi jedno auto a strašně se za ním práší, musíme ho předjet. Naštěstí tahle prašná a štěrková cesta asi po 20 km končí a hurá, jsme zase na asfaltu. Na silnici jsme prakticky sami, a tak to krásně odsejpá. Přijíždíme do Junin de los Andes, zastavíme u benzínky, natankujeme plnou a dáme si kafe. Nemáme ještě žádné argentinské pesos, ale karty tu naštěstí berou, tak je to v pohodě. Pokračujeme dál po silnici č. 23 a před městem JUNIN DE LOS ANDES se napojíme na silnici č. 40 a přes SAN MARTIN DE LOS ANDES pokračujeme stále na jih. Taky kam jinam. Kolem 15. hodiny zastavíme u jezera NAHUEL HUAPI ve stejnojmenném národním parku. Uděláme zase nějaké fotky a pokračujeme po cestě dál přes SAN CARLOS DE BARILOCHE. Asi za 2 hodiny zastavíme v městečku EL FOYEL, v příjemném malém občerstvení, které se jmenuje EL CONDOR. Dáme si tu něco k jídlu a pití. Řídím, takže já colu a Petr jde, jak jinak, zase do pivka tentokrát SUR NEGRO. K jídlu si dáme EMPANADU, což je pšeničná kapsa plněná masem, nebo sýrem, nebo zeleninou. Jedeme dál a kocháme se krásnou krajinou. Asi v 19 hodin konečně dojíždíme do města ESQUEL a už z dálky vidíme velký lesní požár kdesi za městem. Vjíždíme do centra a hledáme ten náš hotel Tehuelche. Zastavíme podle navigace přímo před ním, ale nevíme, zda jsme správně, protože na budově není žádný nápis, jen vchod do restaurace. Nakonec se ujistíme, že jsme na správné adrese. Trošku bloudíme, když hledáme vjezd na hotelové parkoviště. Objedeme 2x několik bloků, abychom vjezd našli. Je k našemu překvapení přímo za hotelem. Pokoj je docela mrňavý, ale jsme unavení po celodenní jízdě, takže jsme rádi, že máme každý svou postel. Oknem pozorujeme, jak se do města valí obrovský mrak kouře z toho lesního požáru a je to i cítit ve vzduchu. Trochu si orazíme a jdeme si dát do restaurace něco k pití, tedy pivo a kafe. Nejdříve ale jdeme k autu, abychom si v kufru pořádně srovnali věci a lahve s pitím. Prohrabeme tedy hotelové popelnice a najdeme vhodné papírové krabice, které použijeme na uspořádáni proviantu. Do postele se skácíme před 23. hodinou.

4. březen 2020
Vstáváme asi v 7 hodin a jdeme na snídani. Pak sbalíme kufry a kolem 9. hodiny odjíždíme. Ještě ale nutně potřebujeme vyměnit USD za argentinské pesos. Je to větší problém, než jsme si mysleli. Navštívíme první banku, ale tam to nejde. Našel jsem tam nějaký letáček směnárny, která prý USD mění, jenže my ji nemůžeme najít. Jezdíme dokolečka dokola, navigace ukazuje, že jsme na správné ulici a u správného čísla, ale nikde nic. Jdu se s tím letáčkem poptat a ona to je jakási malá kancelář, kde prodávají cetky či co. Strávili jsme tím asi tři čtvrtě hodiny, ale hurá, konečně máme prachy v hotovosti. Berou tu skoro všude karty, ale cash je cash! Vyrážíme dál na jih, cílem je město (ještě ne ten ledovec) PERITO MORENO, což je asi 550 km. Jedeme, provoz na silnici je minimální a dost nám to připomíná (a ještě bude) jízdy po Namibii. Nekonečná, obrovská rozloha, silnice ztrácející se v desítky km vzdáleném horizontu, a i ráz krajiny je dost podobný. Taková geologická učebnice. Podél silnice se objevují malá stádečka lam a tu a tam přeběhne nějaký pštros. Tedy on to není pštros, on to je NANDU PAMPOVÝ, který žije především tady v Argentině a taky částečně na ALTIPLANU na rozhraní Bolívie a Chile. Musíme dávat bacha, jak na ty lamy, tak i na ty ptáky, protože se courají v pásech trávy po obou stranách silnice. A trefit lamu znamená rozbít si tlamu! Asi hodinu po poledni stavíme v místě zvaném LOS TAMARISCOS. Je tu jakési MUSEO LOS TAMARISCOS, což byl původně statek, který tu založila rodina Böhme. Roku 1987 z toho vzniklo muzeum na popud paní Gertudris Bhöme de Prieto, známé jako „TRUDY“. V několika místnostech jsou fotografie, předměty, nábytek a písemnosti z minulosti rodinného statku a celé oblasti. Koupíme si chlazenou vodu a na památku lepíme samolepku EMPEROKU na jedny venkovní dveře. Musí všichni vědět, že jsme tu byli. Pokračujeme v cestě a asi ve 13.30 jsme na křižovatce silnic č. 40 a č. 26. Uprostřed křižovatky, říká se jí CRUCE A RIO MAYO, jsou jakési rudé pomníčky či co. Stavíme a Petr to jde pořádně prostudovat. Jsou tam 2 kříže, bizarní obětiny, malé sošky a figurky, kusy rudé látky a nějaké nápisy. Je tam hlavně namalovaný jakýsi Indián jménem ANTONIO GIL – GAUCHITO. Petr je z toho naprosto unesený a později si vygooglí, co to znamená a kdo to byl ten Gauchito. Je to něco jako argentinský Robin Hood. Historická postava (narodil se roku 1847), legenda, která je dodnes uctívána a jí věnované, opravdu bizarní pomníčky, jsou po celé Argentině. Něco jako „Gil kult“. Jedem dál a před 16. hodinou přijíždíme do města PERITO MORENO. Hned na kraji zahlídneme nápis CABAŇAS RIO FENIX, zajedeme tam a najdeme příjemné ubytovaní v klidné zahradě. Patří to sympatickým manželům (paní mluví anglicky), se kterými si domluvíme, že tu zůstaneme dvě noci. Paní nám doporučí návštěvu Petrem vytipovaných mramorových jeskyní v PUERTO RIO TRANQUILO. Vybalíme si věci a jedeme se podívat do města. Stavíme se ve 2 lékárnách, jestli mají dezinfekční gel. Helča říkala, že v Santiagu se nedá koupit. Covid 19 už začíná strašit. Tady se mi podaří koupit 2 větší balení. Máme hlad, a tak hledáme, kde bychom se najedli. Po 18. hodině zastavíme v restauraci JUANA RESTO a Petr si konečně může dát ten opravdový steak ze svíčkové. Já nemám takový hlad, tak si dám jakési pikantní krevety. Jídlo je dobré a pivo taky. Po 19. hodině jsme zpátky, udělám kafe a odpočíváme. Paní majitelka nám řekla, že cesta do Puerto Rio Tranquilo je docela náročná, protože velká část je štěrková a kamenitá, samá zatáčka. Jsme na ledacos zvyklí z Afriky, tak se toho nebojíme. Chceme vyrazit brzy, tak se domluvíme, že nám ráno do místnosti na snídaně přichystají nějaký balíček s jídlem s sebou. 

5. březen 2020
Vstáváme brzy, před 6. hodinou. Jdu do kuchyňky udělat čaj a kafe a marně hledám slíbený balíček na cestu. Nedá se nic dělat, snad koupíme něco cestou. Pak se ale objeví paní majitelka a přeci jen nám cosi přinese. Po 7. hodině vyrážíme na cestu a míříme do města LOS ANTIGUOS, kde je hranice s Chile, za ní se to jmenuje CHILE CHICO (malé Chile). Jedeme kolem jezera LAGO BUENOS AIRES, které se na chilské straně jmenuje LAGO GENERALE CARRERA. Asi 10 minut před 8. hodinou dorazíme k hraničnímu přechodu na argentinské straně. Máme kliku, protože přechod se otevírá právě v 8 hodin, což jsme ani netušili. Jsme asi třetí v pořadí, takže odsud, po obdržení mnoha razítek, brzy vypadneme. Hranici tvoří malá řeka RIO JEINEMENI. Za chvilku dorazíme na chilský hraniční přechod, kde opět obdržíme nějaká razítka do papírů od auta a taky nám prohlídnou kufr a zavazadla, jestli nedovážíme nějaké ovoce či zeleninu, což je přísně zakázané. Máme s sebou nějaká jablka, co nám ráno dala majitelka v hostelu, takže to rovnou dobrovolně vyhazujeme, pod pečlivým dohledem chilského celníka. Hurá, jsme zase v Chile, ale večer budeme zpět v Argentině! Projedeme městečko Chile Chico a hned za ním začneme šplhat do kopce po prašné cestě. To ještě netušíme, co nás opravdu čeká. Jede před námi červený pickup (suverénně nejoblíbenější barva těchto aut v Chile!) a strašně se za ním práší. Snažím se najít místo, kde by se dal předjet, ale vůbec to nejde. Táhneme se za ním mnoho km po úzké a klikaté cestě. Když se náhodou objeví místo, kde by se snad dalo předjet, šlápne na to a my jsme pořád za ním. Na chvíli někde zastavíme, abychom ho nechali ujet a mohli jet bez těch mraků prachu. Asi v 9 hodin na chvíli zastavíme a fotíme si LAGUNA VERDE, která je od jezera Gen. Carrera oddělena velkým skalním masivem. Narazíme na mladý pár, který tu nocoval v pomalovaném karavanu. Krajina kolem je úžasná a je pořád na co se dívat. V dálce před námi se objevují krásné hory pokryté sněhem. Projíždíme mezi skalami a dojíždíme zase červený pickup, on pak někde zastaví a máme klid. Asi v 11.30 odbočíme ze silnice č. 265 vpravo na č. 7 (Carretera Austral) a na chvíli zastavíme u LAGUNA NEGRO. Po pár km přejíždíme oranžový most, který odděluje Lago Gen. Carrera od jezera LAGO BERTRAND. Je to pěkný místo na focení, tak zastavíme asi na 15 minut a pokračujeme dál. Kdesi za městečkem EL CANAL se zdržíme, protože tu upravují cestu podobně jako v Africe. Velkou radlicí strhávají střed komunikace a zarovnávají krajnice. Je to tu na praporky, tak musíme být trpěliví. Kolem poledne dorazíme do cíle naší cesty, městečka PUERTO RIO TRANQUILO. Hned se u nás objeví nějaký naháněč a nabízí nám vyjížďku k mramorovým jeskyním. Proto jsme tady, tak se domluvíme na 13.30, kdy se vyráží na jezero. Chceme si dát kafe a něco k pití. Zapadneme do jakési „kavárničky“ s pár stolky. Objednáme si kafe z automatu, jiné nemají. Netušíme, že bude tak hnusné, že to ani nevypijeme, jen tu vodu, co jsme si dali k tomu. Vedle nás sedí u stolu 2 prastarší pánové a šprechtí spolu německy. Říkáme si, jestli to nejsou nějací „wermachťáci“, kterých po válce především do Argentiny přesídlilo dost. Pak se pomalu couráme k místu, kde máme sraz na tu vyjížďku. Původně jsme mysleli, že pojedeme sami 2, ale nakonec je nás 6. My, nějaký britský manželský pár a ještě jeden kluk s holčinou. Motorový člun bude řídit ženská a má s sebou staršího pána jako pomocníka. Proč, to pochopíme až u těch mramorových jeskyní. (Podle vědců, kteří opakovaně zkoumali mramorové jeskyně Chile , jejich hlavní součástí není přírodní mramor, ale obyčejný vápenec.) Nejdříve vyrážíme směrem k PUERTO SANCHES na opačné straně jezera, kde jsou 2 vraky lodí. Jsou samozřejmě fotogenické. Člun si to sviští po hladině jezera a je docela zima. Dobře, že máme větrovky a taky čepici a nákrčník. Fakt zima, navzdory tomu, že svítí sluníčko. Obhlídneme a vyfotíme ty vraky, pak přejíždíme k těm mramorovým jeskyním, které jsou vymleté do skal na břehu. Je to fakt nádhera. Na jeskyni působila voda po dobu 6 000 let. A úkol měla vskutku nelehký. Formovat jednotlivé záhyby do nynějších tvarů i přesto, že šlo o jeskyni z mramoru. Mramor, konkrétně tedy vápenec, obsahuje uhličitan vápenatý, který je ve vodě prakticky nerozpustný. I s ním si ale voda v průběhu tisíců let poradila a z jeskyně vytvořila netradiční útvary. Voda je tu průzračná. Během projížďky si všímáme nadpozemsky krásné blankytně modré barvy jezera, za kterou údajně stojí tzv. ledové bahno. Během projížďky jeskyní na člunu pochopíme, proč je s námi ten pomocník. Občas totiž trochu zajíždíme do těch vymletých skal a tam je potřeba tu naši kapitánku navigovat. Obhlížením těch krásných jeskyní strávíme asi 1,5 hodiny, pak zase svištíme zpátky do přístavu. Máme chuť na kafe a nějaké pití, tak si zajedeme k takovému malému bistru RUEDAS Y RIOS, kde si dáme dobré hamburgery a k tomu hranolky.  Asi v 17 hodin vyrážíme na cestu zpět. Čeká nás asi 250 km, což není tak hrozná vzdálenost, ale strávíme tím skoro 5 hodin. Zase jedeme po prašné a kamenité cestě, samá zatáčka do kopce z kopce. Předjedeme pár aut, abychom nepolykali kila prachu. Přestože je skoro večer, na úpravách té hnusné cesty se stále pracuje a zase ztrácíme pár desítek minut. Myslel jsem, že přechod z Argentiny do Chile je otevřený jen do 20 hodin, ale Petr si pamatuje, že to je do 22 hodin, takže stíháme v pohodě. Přijedeme na chilskou hranici a musíme vystát frontu, protože se vracejí 2 mikrobusy místních turistů. Naštěstí to netrvá moc dlouho a jakmile máme všechna razítka, pádíme na argentinskou stranu. Máme kliku, jsme tam dřív než ty mikrobusy, odbavení proběhne docela rychle a my ujíždíme do Cabaňas Rio Fénix v Perito Moreno. Dorazíme už za tmy a jsme dost utahaný, ale spokojený. Bylo to sice trochu náročný, ale nádherný. Sprcha, kafe, prohlédnout fotky a spát. Ráno vyrážíme do EL CALAFETE k ledovci PERITO MORENO, čeká nás asi 680 km.

6. březen 2020
Po snídani sbalíme kufry, naložíme vše do auta, uděláme poslední fotky a v 9 hodin jsme na cestě dál na jih. Stále jedeme po silnici č. 40 a jsou to nekonečné dálky, kopce před námi, kopce za námi, stoupáme nahoru a pak klesáme dolů, pak zase desítky kilometrů roviny. Naštěstí je silnice kvalitní, takže se dá jet docela svižně. Občas vidíme nějaké lamy a ještě ptáka Nandu, neděláme si srandu. Zhruba ve 13 hodin zastavíme ve městě GOBERNADOR GREGORES, kde natankujeme plnou nádrž, koupíme si něco k pití a jedeme dál. Na jedné ulici míjíme sochu GAUCHA sedícího na koni, tak si ho vyfotíme z auta na památku. Po dalších dvou hodinách si uděláme přestávku u malé benzinky u TRES LAGOS. Dáme si kafe, k tomu nějaké sušenky a studenou colu. Pumpa má 3 čerpací stojany a ty jsou kompletně polepené různými samolepkami cestovatelů. Navíc je taky celá polepená jedna venkovní stěna. Pochopitelně i my tam zanecháváme naši samolepku EMPEROKU PATAGONIA 2020. A jedeme dál a dál na jih. Kolem 17. hodiny konečně odbočíme ze silnice č. 40 na silnici č. 11 a za chvíli vjíždíme do města EL CALAFETE. Máme tam zarezervovaný pokoj v hotelu KALKEN. Nejdřív ale zastavíme v lékárně a já si jdu kupovat nějaké kapky do oka. Od rána je mi blbě a z pravého oka mi teče jakýsi hnus. Lékárnice naštěstí mluví anglicky, tak mi dá nějaké antibiotické kapky a frčíme do hotelu. Chceme si dát něco k jídlu, ale můžeme mít jen sendvič a kafe. Na večeři je nutné mít rezervaci. Jak zjistíme později, přijede skupina jakýchsi důchodců, tedy cestovatelů v našem věku a zaberou celou restauraci. 

7. březen 2020
Ráno posnídáme a vyrážíme k ledovci Perito Moreno. Počasí nic moc. Zima a ještě drobounce, ale soustavně prší. Je to asi 80 km a cesta dobře ubíhá. K samotnému ledovci to je od vjezdu do NP LOS GLACIARE ještě asi 40 km. Jedeme podél jezera Lago Argentino a kocháme se okolní krajinou. Asi 10 km před naším cílem je odbočka k přístavu, odkud vyjíždějí vyhlídkové lodě k samotnému ledovci. Koupíme si lístky na 11.30 a jedeme se podívat nahoru na parkoviště, odkud vede několik tras na různé vyhlídky na samotný ledovec. Sjedeme zpátky se do přístavu, kde na nás už čeká loď s hezkým jménem ANDIPERLA. Mikrobusy přivážejí spousty turistů z celého světa, tak se rychle nalodíme, abychom měli dobré místo. Vyrážíme na 2hodinovou plavbu k ledovci. Nejdříve jsme schovaní uvnitř, protože je venku pořádná kosa, ale jakmile se blížíme k ledovci, musíme ven a fotit, fotit a fotit. Někdy je to složité, protože se lidi strkají o nejlepší místa na nejlepší záběry. Ledovec je úžasný. Pro středoevropana monument nepředstavitelných rozměrů, jen je škoda, že je zataženo. Kdyby svítilo sluníčko, bylo by to na fantastické fotky, takhle se musíme spokojit s tím, co je. Ledovec PERITO MORENO je dlouhý cca 50 km, široký cca 5 km, výška nad hladinou jezera je od 50 do 70 metrů a celková hloubka ledu 170 metrů. Jde o jeden ze tří patagonských ledovců, který se stále zvětšuje. Posunuje se až o několik metrů za den. Je součástí patagonského ledovcového pole a pojmenován byl v roce 1877 po argentinském cestovateli PERITU FRANCISCU PASCASIU MORENOVI. Občas z ledovce odpadne část čelní stěny. Říká se tomu „telení“. Je to provázeno praskáním, hřměním, rachotem, když kus čelní stěny se s obrovským šplouchnutím zřítí a noří do jezera. V jednu chvíli jsou v dálce vidět nějací turisté, kteří jdou, pochopitelně s průvodcem, po hřebenu ledovce. Někdo nám přinesl na palubu kus naprosto průzračného ledu, a tak se všichni fotí s tímhle kusem ledu v rukách. Bylo by zajímavé znát jeho stáří. Po 2 hodinách se pořádně zmrzlí vracíme zpátky do přístavu. Sedneme do auta a jedeme zpátky na parkoviště u vyhlídkových tras. Už nás tam ale bohužel nepustí, a tak musíme sjet na dolní parkoviště, odkud nás nahoru zdarma vyveze mikrobus. Je to tu docela masakr. Strašná spousta lidí, hlava na hlavě. Jdeme si dát alespoň kafe, abychom se trochu zahřáli, a ještě nakoukneme do prodejny suvenýrů. Petrovi to nedá a kupuje pěkně zaadjustovaná trička s potiskem ledovce Perito Moreno. Poté vyrazíme na vyhlídkovou trasu, abychom si mohli ledovec vyfotit zblízka. Je tu celkem 5 různých tras od 560 do 1 120 metrů. Nejkratší je tak na půl hodiny, nejdelší asi na hodinu a půl. Počasí se začíná chvílemi vylepšovat, občas vysvitne i sluníčko. Trasy jsou velice kvalitní kovové chodníky, které vedou z parkoviště dolů, co nejblíže k čelu ledovce. Fotíme a fotíme a stále čekáme, jestli se třeba neodlomí nějaká pořádná část z ledovce. Občas nějaký kousek odpadne, ale pořád to není ONO. Je mi hrozná zima, tak se vydávám na cestu zpátky, do kopce. Petr ještě chvíli zůstává, doufá, že se konečně odlomí nějaký větší kus ledu. Po několika minutách se vrací taky a najednou se ozve docela velký rachot. Vždycky se proste nezadaří. Nahoře si dáme horký čaj. Přijde k duhu. Poté se vracíme mikrobusem na parkoviště k autu a vyrážíme zpět do El Calafete. Před 17. hodinou jsme zpátky v hotelu a chystáme se někam na večeři.  Najdeme jednu nóbl restauraci, ale tam to je jen na rezervaci, tak hledáme dál, kde bychom se dobře najedli. Skončíme nakonec v restauraci LA LECHUZA. Petr si dá telecí kotletku, já kus hovězího a oba k tomu grilovanou zeleninu. Dobré to je, ale Petr musí trochu s tím telátkem zápasit. Má ale kvalitní zuby, takže si s ním hravě poradí. Pivo, káva a pak zpátky do hotelu. Zítra pokračujeme dál na jih, do PUERTO NATALES.  

8. březen 2020
Po snídani si sbalíme věci a naložíme kufry do auta. Ještě ve městě natankujeme a vyrážíme zase dál na jih. Máme před sebou asi 400 km po silnici č. 40. Zase jedeme po nekonečných rovinách a jen občas potkáváme nějaké auto či velký kamion. Čím více jsme na jihu, tím menší je provoz.  V jednom místě nás zblbne navigace a sjedeme ze správné silnice a asi 30 km míříme úplně špatným směrem. Naštěstí nám to dojde, otočíme se a vydáme se po správné trase. Pak se nám ještě jednou povede špatně odbočit a zajedeme k uhelné elektrárně u RIO TURBIO. Dál cesta nevede, takže otáčíme a pak už jsme zase na „naší“ Rutě 40. Z ní pak odbočíme na silnici č. 293, která by nás měla dovést na hraniční přechod. Chvíli jedeme po asfaltu, ale pak se to změní ve štěrkovou a prašnou cestu. Trochu nás to znejistí, jestli jsme se někde neztratili. Proti nám se najednou objeví červené auto a v něm starší pán a paní. Zastavíme je a ptáme se, jestli to je cesta na hranice s CHILE. Když nám řeknou, že ano, uleví se nám. Asi ve 14 hodin jsme na hraničním přechodu LAURITA CASAS VIEJAS. Po nezbytných formalitách a další várky razítek do našich papírů, vyrážíme do Puerto Natales. Do PUERTO NATALES vjíždíme tak po půl hodině jízdy. Vpravo záliv s přístavem, vlevo město. Musíme si najít nějaké ubytování, tak projíždíme několik uliček a zkoušíme to v různých „hysteriích“. Přestože je již po sezóně, je tu docela dost turistů a hostely jsou plné. Asi po půlhodině najdeme hostel FRANCIS DRAKE. Moderní, čistý, moc pěkný. Vybalíme si věci a já jdu zjišťovat, kde je tu nemocnice nebo nějaká pohotovost. Je mi blbě už 3 dny, mám zalehlý pravý ucho a beru antibiotika. Vygooglím jednu pohotovost a vyrážíme tam. Petr chce jet se mnou, ale nemá to cenu, protože nevím, jak dlouho tam budu. Podle navigace tam dorazím asi za 10 minut. Už tam mají v čekárně připravenou dezinfekci proti Covidu. Domluvím se s nimi anglicky, takže se mi celkem daří popsat co mi je. Dva mladí doktůrci mě proklepnou a předepíšou mi pořádný antibiotika, a ještě nějaký léky. Asi po 1,5 hodině odjíždím zpátky do hostelu. Je mi fakt blbě a mám hlad. Helena mi poslala nějaký tip na dobrou restauraci, tak Petrovi na pokoji říkám, že bych se jel někam najíst. On by šel pěšky, já chci jet autem a dávám to najevo poněkud nahlas. Trochu to mezi námi zajiskří, ale hned je zase klid. Dojedeme do restaurace LA PICADA DE CARLITOS a dáváme si skvělou polívku s mořskými plody PAILA MARINA. Je to velká mňamka. Po večeři se trochu projedeme po městě a zastavíme se v jedné „kavárničce“ na kafe. Je to vlastně mikrobus, ke kterému je přistavěná jakási krytá předzahrádka. Dělají tu různé druhy omelet a palačinek. Posedíme u kafe a pak se pomalu vracíme zpátky k Francisovi. Petr se šel ještě courat po městě. Ve městě jsou sochy „selkmanů“ v životní velikosti, tak si s nima udělal pár selfíček. Já jsem byl rád, že už jsem v posteli a Petr se určitě těší na zítřejší výlet do NP TORRES DEL PAINE. Rozsedl jsem si brýle!!! Čert fakt sere na jednu hromadu.

9. březen 2020
Petr hned po snídani vyrazil sám do NP TORRES DEL PAINE, což je asi 30 minut od Puerto Natales. Je to nejznámější Národní park, který v roce 2005 zapálil jeden český turista a způsobil požár, který zasáhl cca 6 % parku (park má rozlohu asi 2400 km2) a asi 100 osob muselo být evakuováno. Já do sebe cpu antibiotika a válím se v posteli. Moc rád bych jel taky, ale fakt to nejde. Recepční v hostelu se o mně stará a chodí se mě ptát, jestli něco nepotřebuju. Ne, nic nechci, jen spát. Jsem zvědavý, s jakou se vrátí Petr a doufám, že si to užívá. Vrací se pozdě odpoledne, ujel 260 km, užil si to a udělal pěkné fotky. Jdeme si dát něco k večeři a už se těšíme na zítra do PUNTA ARENAS. Teď už je zápis na tento den v deníku na Petrovi: - "Jak už bylo napsáno, hned po vydatné snídani jsem nasedl do našeho vozu NISSAN XTRAIL a vyrazil do NP TORRES DEL PAINE. Vyjel jsem z Punta Arenas po Ruta 9. Po několika kilometrech jsem odbočil na silnici Y 290. Něco málo po hodině a půl a cestě kolem LAGO DEL TORO jsem dorazil k hlavní bráně do Národního parku. Vyplnil jsem návštěvní formulář a šel jsem si koupit lístek a zaplatit za auto. K lístku mi dali mapu Národního parku TORRES DEL PAINE. Lístek platí na dva dny, takže bych mohl ještě zítra navštívit park znovu. Ovšem o tom pochybuji, musíme se držet itineráře cesty. Sednu tedy do auta a vyjedu. Po několika desítkách metrů závora a u ní dva strážci parku. Vezmou si vyplněný formulář, zkontrolují lístek a zvednou závoru. Konečně jsem tu. Jedu podle mapy, kterou jsem dostal při zaplacení lístku. Ztratit se nemohu, jelikož je v parku jen jedna hlavní cesta a od ní několik odboček, ze kterých se musím buď vrátit, nebo mě navede zpět na hlavní trasu parkem. Přejel jsem most přes TORO LAKE a hned zastavil, abych udělal několik fotek. To jsem snad dělal každý kilometr. Ať jsem zastavil kdekoli, vždy bylo co fotit a natáčet. Jedním slovem „nádhera“. Když jsem jel kolem PEHOÉ LAKE, zastavil jsem u dlouhého mostu, který vedl na malý ostrov, na kterém je postaven pěkný hostel. A zase, zastávky, fotky a videa. Další cíl na mé mapě byl vodopád SALTO GRANDE. To jsem musel nechat auto na parkovišti u silnice a vyrazit k vodopádu pěšky. Asi tak po půl hodině jsem byl na místě. Co dodat, zase bylo na co koukat. Nejen na vodopád, ale i na NORDENSKJÖLD LAKE a panorama PAINE GRANDE HILL (3050 m), CUERNOS DEL PAINE (2600 m), ALMIRANTE NIETO MOUTAIN (2670 m), TORRES DEL PAINE (2850 m) a další vrcholy tohoto úžasného horského komplexu. Na cestě zpět k autu jsem měl štěstí a narazil na Karanču chocholatého (žádný místní punker, ale dravý pták „Caracara cheriway“). Udělal jsem si několik fotek tohoto celkem velkého ptáka, sedl do auta a pokračoval dál v cestě. Na silnici vedoucí k LAGUNA AMARGA jsem spatřil na několik místech větší stáda lamy GUANACO. Na photopointu u laguny AMARGA, kde jsem zastavil, abych udělal zase nějaké fotky, zastavilo další auto. Vystoupila paní a chtěla u laguny vyfotit. Jistě. Využil jsem toho a požádal jí, aby mě taky vyfotila s lagunou za zády. Pokračoval jsem dál. Míjím několik dalších lagun: Mellizas, Larga, Redonda, Sarmiento, Guanaco. Musel jsem to trochu urychlit. Ani jsem nepostřehl, že už jsou skoro čtyři hodiny a park bych měl opustit do 18.00. Přejel jsem most přes lagunu Amarga a po několika kilometrech přijel k návštěvnickému centru Porteria Laguna Amarga. Zaparkoval jsem tu a šel jsem si dát kávu, minerálku a sendvič. Až teď jsem si uvědomil, že jsem nic od rána nejedl a ani nepil!!! Kdo by tady taky myslel na jídlo:-) Vypil jsem kávu, udělal jsem si selfíčko a vyjel. Odtud jsem se už vlastně vracel na Puerto Natales. Vyjížděl jsem z parku jinou bránou, než když jsem jel sem. Po Route Y-150. Přijel jsem na kruháč, u kterého stála „CAFETERIA OVEREJO“. Před ní zaparkovanejch spousty motorek a aut. Vlezl jsem dovnitř. Nebyla to jen kafeterie, ale i prodejna suvenýrů. Kávu ani žádný suvenýr jsem si zde nekoupil, ale zvenku na okno a na dveře nalepil samolepky EMPEROKU – Patagonia 2020. Vedle stála ještě jedna dřevěná „budova“ – Cafeteria & Souvenirs EL PASO. Tam jsem nakoupil dárečky. Malé sádrové masky Selk’namů. Sedl do Nissana a po Route 9 do hostelu FRANCIS DRAKE.“ - Petr se vrací pozdě. Je už skoro tma, ujel po NP Torres del Paine skoro 300 km, určitě si to užil a udělal pěkné fotky. Jdeme si dát něco k večeři. Petr usnul jak podťatej. Únava. Budem se těšit na zítra do PUNTA ARENAS.  

10. březen 2020
V půl deváté jdeme na snídani, sbalíme se a před desátou hodinou vyrážíme zase dál na jih. Dnes nás čeká jen asi 250 km. Cesta ubíhá dobře, takže kolem 13. hodiny vjíždíme do PUNTA ARENAS. Zastavíme na parkovišti poblíž nábřeží a jdeme se vyfotit u velkého nápisu PUNTA ARENAS. Fotíme si taky dvě velké luxusní turistické lodě, které sem přivážejí spousty turistů. Ti pak vtrhnou do města, rychle ho prolítnou, nakoupí suvenýry, pak se vrátí do svých luxusních kabin a plavba pokračuje dál. Prostě oceánský turistický průmysl. My se couráme po nábřeží, fotíme si hejna Kormoránů modrookých na rozpadajících se dřevěných molech, taky staré rezavé bóje a jakési části námořní techniky, coby artefakty či plastiky, zakomponované do chodníku. Pak se jedeme ubytovat, našli jsme HOSTAL OVEJERO, který je asi 10 minut od centra. Mezitím ovšem najdeme jednu optiku a já si jdu nechat opravit mé rozsednuté brýle. Starší pan optik si s nimi hraje asi 10 minut a pak mi přinese mé brejličky opravené a vůbec nic za to nechce. Jsem v naprostém šoku. Překvapivě milé! V hostelu Ovejero dostaneme prostorný 3lůžkový pokoj v prvním patře. Vybalíme si věci a vracíme se zpátky do centra. Procházíme ulicemi a koukáme po nějakém obchodu, je třeba koupit nějaké suvenýry a dárečky pro známé. V jedné ulici si fotíme hořící Hondu CRV. Celá přední kapota je v plamenech a nikdo to nehasí. Pak se objeví dva chlapíci s malými hasičáky a podaří se jim na chvilku plameny uhasit.  Je slyšet siréna, přijíždějí hasiči. Je to docela fraška, protože sice přijede hasičské auto, ale z něj vyskočí pár chlapů a jedna ženská v normálním civilním oblečení. Vyndávají hadice a Honda mezitím zase vzplane. Konečně pouštějí vodu a uhasí plameny. Když je téměř hotovo, konečně se objeví jeden hasič v tom správném obleku. Mezitím toho ovšem z Hondy moc nezbylo. Jdeme dál, nakoukneme do obchodu se suvenýry, kde koupíme malé dřevěné tučňáky a Petr lačný po nějakém artefaktu koupí asi 35 cm vysokou keramickou sošku Selk’nama v rituálním obleku. Na chodníku před obchodem je pro turisty připravená deska s namalovaným Selk’namem v životní velikosti, ovšem místo obličeje je díra na váš ksicht. Petra tedy vyfotím jako SELK’NAMA. (V historii Patagonie je popsána genocida příslušníků kmene Selk’nam. Byla to genocida jednoho ze tří domorodých kmenů osídlujících Tierra del Fuego v Jižní Americe, od druhé poloviny 19. do počátku 20. století. Genocida trvala zhruba 10-15 let a ze 4 000 příslušníků kmene jich přežilo jen asi 500.) Pak procházíme uličkou, kde je jedna restaurace vedle druhé. Vlezeme do té, která se jmenuje JEKUS. Chvíli tápeme, co si máme dát, a pak si objednáme polévku s mořskými plody. Tentokrát je ale trochu jiná než Paila Marina, kterou jsme měli v Puerto Natales, ale taky moc dobrá. Pak se ještě jdeme chvíli cournout po městě a později se vracíme do našeho hostelu Ovejero. Zítra chceme trajektem přejet do Porveniru a pokračovat až do Ushuaii, ale nemáme žádné lístky na ten trajekt. Brouzdám na internetu a asi po hodině se mi podaří koupit palubní lístky na ráno v 8.30. 

11. březen 2020
Vstáváme brzy, protože musíme najít místo, odkud ten trajekt vyjíždí. Počasí docela hnusný. Prší a je zima. Jedeme do přístavu, který jsme viděli v centru, ale tam nám řeknou, že jsme na špatném místě. Musíme jet na kraj města, kde je jiný přístav. Je tam prej vytažená na břehu velká tmavá loď, tak odtamtud ten trajekt vyjíždí. Je to asi 20 minut cesty, ale vše v pohodě stíháme. Přijedeme na seřadiště, kde je zatím jen pár osobních aut a náklaďáků. Když začnou odbavovat, ukážu jim naše palubní lístky v mobilu, ale to jim nestačí, musíme je mít vytištěné. To nám udělají za 5 minut v kanceláři a pak už najíždíme do břicha trajektu PATHAGON. Je fakt hnusně, prší, fouká a je zima. Vyjdeme do patra a usadíme se do pohodlných sedaček. U baru si dáme čaj a později i kávu. Na otevřenou palubu vylezeme jen na chvíli, abychom si udělali pár fotek. Plavba přes Magalhăesův průliv trvá asi 2,5 hodiny. Krátce po 11. hodině přistáváme v PORVENIRU. Cestou z přístavu do městečka míjíme krásně barevné rybářské bárky. Je třeba je vyfotit. Potřebujeme si koupit něco k jídlu na dlouhou cestu, která je před námi. Zastavíme se v jednom malinkatém koloniálu, kde si kupujeme nějaký sýr a šunku, chleba nemají. Pošlou nás ale o pár metrů dál, kde je ve starém dřevěném domečku malá pekárna a tam si pár jakýchsi housek koupíme. Ještě u pumpy natankujeme plnou nádrž a vyrážíme do hnusného počasí. Navigace nás navede na rozkopanou a rozbahněnou cestu, chvíli váháme, jestli nejedeme špatným směrem. Pokračujeme dál a zjišťujeme, že to je cesta správná, ale pracuje se na ní, a tak se brodíme štěrkem a pískem. Nissan je za chvilku jílovité barvy včetně oken. Je mlha, prší, prostě hnus. Jedeme po silnici Y-71, která nás vede podél zálivu, který se jmenuje BAHÍA INÚTIL, což v překladu znamená Zbytečný záliv. Je to tady opravdu drsná divočina a téměř žádné známky civilizace. Kolem 13. hodiny stavíme na jakési křižovatce u „autobusové zastávky“, kde je taky turistická kadibudka. Zaplať pánbůh! Jediná stavba široko daleko. Nezapomněli jsme na okno oné kadibudky nalepit samolepku „Emperoku - Patagonia 2020“. Kdyby už tam nějaké samolepky nebyly nalepené, tak by si to Petr určitě nedovolil. Pokračujeme dál, najedeme na silnici č. 257 a před 14. hodinou dojíždíme na hraniční přechod PASO SAN SEBASTIAN. Absolvujeme celní proceduru. Venku stále prší, pořád je hnusně. Vždycky je vidět velký rozdíl mezi Chile a Argentinou. Na chilské straně je všechno v mnohem vyšším standardu, kvalitnější silnice, upravené budovy, na argentinské straně je všechno takové ošuntělé, zašlé. Vyřizujeme potřebné papíry a potkáváme tam 2 starší, ošklivý a prdelatý ženský (dle mluvy asi Angličanky), které tam dorazily na motorkách – endurech! Neuvěřitelný v tomhle počasí. Baby asi hodně vydrží. Papíry máme hotové, přibylo nám do pasů zase mnoho razítek a můžeme tedy vyrazit dál na jih. Nejdříve tady ale musíme zanechat vlastní stopu – samolepku Emperoku. Jsou jich tu na oknech po celnici desítky. Teď už můžeme pokračovat v cestě. Najedeme na silnici č. 3 a ta nás už dovede až do cíle naší cesty. Zastavíme na místě, odkud je krásný pohled na Lago Escondido, a uděláme pár fotek, i když počasí fotkám moc nepřeje. Do města USHUAIA vjíždíme asi v 17.30 a hned hledáme nějaké ubytování, protože dnešní den byl dlouhý a docela vyčerpávající. Projíždíme městem párkrát sem a tam, až nám padne do oka jeden hotel, ale trochu tápeme, jak se k němu dostat. Konečně najdeme správný příjezd a zastavíme před boutique hotelem LOS NARANJOS. Mají pokoj jen na jednu noc, ale nám je to jedno, už nikam nechceme jezdit a něco hledat, a tak to bereme s tím, že si na další 2 noci najdeme něco jiného. Pokoj je malinkatý, ale to se dá přežít. Vybalíme si věci a jdeme se najíst. Je 20 hodin, nejvyšší čas po náročném dni si dát něco dobrého. Pár metrů vedle hotelu je jakási kavárna, pekárna a restaurace „El Mercado“. Petr si dá výborné rizoto a já nějakou polévku, protože mám žaludek tak trochu na vodě. Dobře povečeříme a vracíme se do hotelu, v recepci si koupíme minerálky, abychom měli na pokoji co pít, a jdeme spát. Byl to dneska docela náročný den.

12. březen 2020
Vstáváme asi v 7 hodin, sjedeme si do suterénu na snídani. Po snídani se jdem urychleně zase sbalit, jelikož do 10 hodin musíme vyklidit pokoj. Na Booking.com jsme našli pěkně vypadající Hostal LA POSADA DEL FIN DE MUNDO. Je to moc pěkný, stylový hrázděný dům. Paní majitelka je evidentně umělecky založená. Každá z místností je vybavená nějakým uměleckým kouskem, spoustou knih, fotografií, obrázků, různých dekoračních předmětů, kytek a starožitným nábytkem, včetně velké plyšové gorily. V jídelně má velký portrét PABLA PICASA, asi jeho fanynka:-) Ubytujeme se, dáme si dobrou kávu a vyrážíme se podívat na FIN DEL MUNDO, na konec světa. Je to nejjižnější bod Patagonie, kam se dá dojet autem. Vyjedeme z Ushaii a asi po půl hodině vjíždíme do NP TIERRA DEL FUEGO (OHŇOVÁ ZEMĚ), k nejjižnější železniční stanici kontinentu a pravděpodobně i světa. Je to turistická atrakce, krásné stylové nádraží, odkud vede úzkorozchodná trať s krásnými malými mašinkami. V nádražní hale patřičně vyzdobené artefakty spojené s historií zdejší železnice je pamětní kniha, kde necháváme naši stopu – samolepku, podpisy a datum návštěvy. V nádražním bistru si koupíme malou svačinku. Sendvič a colu. Se zakoupenými jízdenkami čekáme na odjezd našeho vláčku. Při nástupu do malinkatých kupé sehraje místní personál takovou hru na zločince a četníky. Kdo chce, může se dát vyfotit v naaranžovaných pozicích s prchajícími vězni a pak si fotografii nechat poslat e-mailem. Mně se do toho vůbec nechce, ale Petr, jak jinak, si to samozřejmě nenechá ujít. Pak vláček vyráží po kodrcajících kolejích na okružní jízdu. Asi po 20 minutách se staví na jedné vyhlídce, je čas na nějaké fotky. A taky je třeba doplnit vodu do mašinky. Když je hotovo, vyrážíme dál krásnou a malebnou krajinou. Fotíme z okna krásné divoké koně, kteří se pasou podél trati. Krása. Dojedeme na konečnou stanici, kde se přešíbuje mašinka na správnou stranu vláčku, a po pauze vyrážíme zpátky do výchozí stanice. Tam ještě uděláme nějaká videa a fotky. Petr si ještě koupí v obchodě s dárky tričko s potiskem Fin del Mundo. Odjíždíme. Vydáváme se dál do Národního parku a míříme k nejjižnější poštovní stanici kontinentu. Je v zálivu BAHÍA ENSENADA a je to malá dřevěná, oplechovaná bouda na břehu zálivu, celá polepená samolepkami z celého světa. Je u ní namalovaný rozcestník, kde je nejdelší vzdálenost do Pekingu (18 323 km) a do Prahy je to odsud cca 14 000 km. Rádi bychom si koupili a poslali nějaký pohled, ale bohužel dnes je zavřeno. Uděláme si tedy nějaké fotky na památku a taky nafotíme a natočíme nějakého dravého ptáka, který se prochází v klidu kolem nás. Od pošty jedeme na konec cesty č. 3, což je to nejzazší místo, kam se dá autem dojet. To je ten FIN DEL MUNDO. Jmenuje se to zátoka BAHÍA LAPATIA. Na parkovišti necháváme auto a po dřevěném chodníku ještě jdeme pár set metrů na jakousi vyhlídku. To je skutečně už konečná. Tohle je nejjižnější místo, kam jsme se na našich cestách dostali. Jsme téměř na 55. stupni jižní šířky. Odsud je to už jen skok (cca 1 100 km) do Antarktidy. Nafotíme si tohle zajímavý místo a vracíme se zpátky do Ushuaii. Je půl čtvrté a asi za 45 minut jsme v našem útulném pokoji v Posada del Fin de Mundo. Chvilku si orazíme a jedeme dolů do města. Petr nutně musí navštívit nejjižnější HARD ROCK CAFE světa. Najdeme místo na zaparkování a jdeme se projít po městě a fotit. U Hard Rock Cafe se Petr musí vyfotit a jít si tam koupit ty odznáčky s kytarou a s názvem města. Naproti Hard Rock Cafe je restaurace ANDINO GOURMET, kam zapadneme, abychom si dali něco jídlu. Chodí tam takový dost otrávený a unuděný číšník. Když si vybíráme nějaká kuřecí prsa, ptám se ho, jak asi je to velká porce. Znechuceně mi odpoví, že tak pro jednoho člověka. Aha, tak díky, tak si to dáme dvakrát. Je kolem 19. hodiny, chvíli ještě couráme po ulicích a pak se vracíme do hostelu.

13. březen 2020
Ráno se u snídaně seznamujeme s jednou příjemnou dámou a jejím synem. Jí je asi tak 60 let a jemu může být něco přes 30. On je hudebník – kytarista, a tak si rychle porozumí s Petrem a během chvíle spolu čile komunikují o kytarách a muzice díky iPhonu a jeho překladači. Kytarista se jmenuje René Gomez Sánchez a hraje ve skupině DIOGENES, která vznikla v roce 2009 v Puta Arenas. Inspirují se rockem a patagonským folklórem. Petr si od něj koupil jedno CD a druhé dostal jako dárek. Asi v 11 hodin jedeme dolů do města a jdeme Petrovi koupit lístek na odpolední, asi 4hodinovou vyjížďku po BEAGLE CHANNEL. Já se na to necítím, protože beru antibiotika a je mi pořád blbě. (Kanál Beagle se jmenuje po anglické lodi, která jako první proplula tuto spojnici mezi Atlantickým a Tichým oceánem, což se stalo roku 1830). Tahle oblíbená plavba vede kolem ostrovů, kde jsou kolonie tučňáků magellanských, kormoránů a lachtanů. Jede se až ke vzdálenému majáku, který se jmenuje LES ECLAIREURS LIGHTHOUSE. Je na jednom z 5 stejnojmenných ostrůvků a říká se mu MAJÁK NA KONCI SVĚTA. Jenže tomu tak není, nejjižnějším majákem je ten, který je na ostrově ISLA DE LOS ESTADOS. Lístek pro Petra máme, a tak se vydáme najít místo, odkud se pořádají vyhlídkové lety vrtulníkem. Navigace nás navede k jakési vojenské základně u starého letiště, ale nevíme, kam přesně zajet. Po chvíli narazíme na nějakého chlapíka u malých letadel a ten nám řekne, že jsme na správném místě, jen ze špatné strany. Konečně najdeme kancelář společnosti HELIUSHUAIA, kde si koupíme „letenky“ a čekáme, až nám přistaví vrtulník. Asi za 15 minut přiletí vrtulník ROBINSON 44 – RAVEN I. Poletí s námi ještě jeden chlapík, co se tu najednou objevil. Petr sedí vedle pilota a já sedím vzadu spolu s tím chlapíkem. Pár minut po 13. hodině startujeme k asi půlhodinovému letu. Přeletíme nad přístavem a zamíříme do hor za městem. Je to krása. Pilot se s tím vůbec nepáře a kopíruje letem skalnaté stěny vrcholků hor. Letíme do VALLE DE LOBOS (Údolí vlků) a najednou překvapení. Přistáváme na pár minut na jednom z vrcholů. Fotíme krásnou LAGUNU ESMERALDA a pak se vracíme zpátky do Ushuaii s pohledem na nádherné panorama Patagonských And. Byla to nádhera, jelikož jsme měli štěstí na počasí. Jeden z mála dní, kdy bylo úplně jasno. Vysvitlo slunce a byly ideální podmínky na vyhlídkový let. Po přistání jsme dostali jakýsi certifikát, že jsme absolvovali let s kapitánem Moreirou. Vracíme se zpátky do města a chvíli se couráme po ulicích. Pak zapadneme do jednoho malého krámku, kde si dáme kafe, pivo PATAGONIA BOHEMIAN PILSENER, které se vyrábí z českého žateckého chmele a nějaký toust. Mají tam na zdi mapu světa a chtějí, abychom tam nelepili lísteček s našimi jmény do místa, odkud jsme. Rádi tak učiníme. Pomalu pak zamíříme do centra k přístavu, odkud se vyjíždí na ty vyhlídkové plavby po kanálu Beagle. Petr odplouvá v 15 hodin a já se vracím do našeho hostelu. Za 4 hodiny ho pojedu vyzvednout. Krátce po 19. hodině se Petr vrací. Výlet lodí prý stál opravdu za to. Už se těším na ty fotky, když už jsem tam nejel, alespoň se pokochám fotkama. A teď se ale jedem rychle někam najíst. Máme hlad i chuť na nějaké mořské potvory, a tak po nějakém hledání nakonec skončíme v restauraci LA CASA DE LOS MARISCOS. K pití si dáme místní specialitu pivo CAPE HORN. Pátráme v jídelním lístku, co bychom si dali dobrého, ale poněkud striktní číšník nám říká, že mají jen CASSEROLE. Nevíme, co to je, ale souhlasíme. Asi za 15 minut nám přinese úžasnou mňamku. Je to miska plná dušeného krabího masa, kousků ryb a chobotnice, vše dušené se zeleninou. Nechutně chutný. Je to naprosto výtečné. Když jsme přišli do restaurace, tak byla prázdná, najednou se sem začali trousit lidi a je plno. Kdyby byl ten číšník alespoň trochu uznalý, dal by nám nějakou slevu za to, že jsme mu přitáhli hosty. Není ani trochu uznalý. Je po půl deváté a my se vracíme zpátky do našeho útulného bydliště.

14. březen 2020
Vstáváme v 7 hodin, chceme brzy vyrazit na cestu zpátky na sever. Jdeme na snídani, kde se rozloučíme s vousatým kytaristou a jeho matkou, sbalíme kufry a před 9. hodinou jsme na cestě. Kolem 11. hodiny si Petr všimne, že napravo od silnice jsou ve stráni nějaké červené pomníčky. Zastavíme a Petr to jde pořádně prozkoumat. Je to spousta malých i větších pomníčků věnovaných všem svatým, ale ty největší jsou věnované již zmiňovanému GAUCHITO GILOVI. Ty jsou všechny vyvedené v červené barvě. V tom největším z nich, který je betonový se střechou z vlněného plechu a vypadá jako malá chatička, je spousta malých figurek Gauchita a jako obětiny tam jsou různá krabicová vína. Je to trochu zvláštní, asi měl Gauchito víno rád. Pokračujeme dál po silnici č. 3, pořád na sever. Jsou to zase nekonečné kilometry prakticky bez jakéhokoli provozu. Jen občas se objeví nějaké známky civilizace. Opět se odbavujeme na hraničním přechodu PASO SAN SEBASTIAN. Tentokrát z Argentiny do Chile. Po další várce razítek do pasů a celních papírů vstupujeme do Chile. Zase nás pořádně prohlídnou, jestli nemáme v autě nějaké čerstvé potraviny, což je tady přísně zakázáno. Jsme čistí, tak frčíme dál. Kolem 14.30 stavíme u městečka CERRO SOMBRERO na malé občerstvení. Je to dřevěný, nízký barák a široko daleko pusto a prázdno. Jsou tu 2 mladé ženské jako personál a mimo nás tam sedí jen nějací 2 chlapíci. Dali bychom si něco teplého do žaludku, a tak si objednáváme cosi jako hrachovou polévku a k tomu skývu chleba. Není to nic moc, ale něco sníme a vyrážíme dál. Za půl hodiny dorazíme k trajektu v BAHÍA AZUL. Je tam jen pár osobních aut a několik nákladních. Ty osobní mají přednost, takže na trajekt VALPARAISO se nalodíme v naprosté pohodě a čeká nás opět plavba přes Magalhăesuv průliv do PUNTA DELGADA. Průliv přeplujem za pouhých 40 minut. Po silnici č. 3 míříme zase k hraničnímu přechodu do Argentiny. Od Heleny jsme měli tip navštívit ještě před hranicemi jedno opuštěné městečko, které je někde poblíž, ale zapomněli jsme to jméno, a tak se bohužel do SAN GREGORIA (tak se to městečko jmenuje) nepodíváme. Další zastávka je tedy až na hraničním přechodu PASO MOUNT AYMOND. Na chilské straně odbavení proběhne celkem v pohodě, ale problém nastává na straně argentinské. Tady se to jmenuje PASO INTERNACIONAL INTEGRACION AUSTRAL a vypadá to, že tu v rámci genderové spravedlnosti pracují jen ženy. A integrace do Argentiny se nám vůbec nedaří. Už je tu znát hysterie z nového CORONAVIRU, takže všechny ženský mají roušky a rukavice. To by se dalo pochopit, ale že jsou tak nepříjemné, to se chápat nedá. Když nás odbavují na pasové kontrole, ptají se nás, kam jedeme a kde budeme spát. Říkáme jim, že jedeme do RIO GALLEGOS a žádné ubytování zajištěné nemáme, něco si najdeme, až tam dojedeme. A to je najednou velký problém, protože nám jedna striktní fúrie řekne, že nás dál nepustí, když nemáme zajištěné ubytování. Navíc je problém se domluvit, protože my španělsky NE a ony anglicky taky skoro NE. Naštěstí se tam potkáváme s jedním motorkářem, kterého jsme již potkali na přechodu SAN SEBASTIAN. Vypadá to na Angličana či Američana, který mluví perfektně španělsky. Ten nám tedy vysvětluje, v čem je problém. Říká, že jsme udělali chybu, že jsme měli plácnout jméno nějakého hotelu a asi by nás pustily (ty baby) a nic nekontrolovaly. Máme problém, protože nevím, jak si máme teď zajistit nějaké ubytování, ale naštěstí nám řeknou, že je tu wifi free, a tak se rychle naloguju a na Bookingu hledám nějaké ubytování. Najdu hotel PATAGONIA a ukazuji rezervaci jedné z těch místních fúrií. Konečně dostaneme vstupní razítka do pasu a ještě musíme vyřídit celní papíry na auto. Tam narazíme na tu nejnesympatičtější bábu s rouškou na celým ksichtu, která má před okénkem zábranu asi ve vzdálenosti 1,5 metru, abychom na ni asi něco neprskli. Dávám jí papíry od auta a ona něco mele. Odříkám naučenou frázi, že bohužel nemluvím španělsky (něco jako: „No habla espańol“), na což ona odsekne: „I don’t speak English“.  Tak fajn, nerozumíme si, tedy nechceme si rozumět, tak nám dej rychle ta razítka ty čarodějnice a my odsud zmizíme. Sice jí to trvá, ale nakonec svou pravidelnou dávku razítek máme a konečně můžeme vyrazit dál. S přibývajícími kilometry naše nasranost ubývá a do hotelu PATAGONIA v RIO GALLEGOS už dorazíme v pohodě. Auto zaparkujeme v zadním traktu hotelu a zabydlíme se na pokoji. Zjistíme, že je tu pěkná restaurace, a po nezbytném odpočinku jdeme na dobrou večeři. Zasloužíme si ji po dlouhé cestě a po té hrachové polívce. Zas taková zima nebyla, abychom nemohli mít u auta pootevřená okénka!

15. březen 2020
Ráno po snídani balíme a vyrážíme na dlouhou cestu podél pobřeží Atlantiku do města COMODORO RIVADAVIA, což je skoro 800 kilometrů. Naštěstí pojedeme stále po silnici č. 3, což je kvalitní asfaltová silnice. Ještě předtím ale hledáme lékárnu, potřebuji si koupit nějaké léčivo, protože je mi pořád nějak zle. Blbě mi je už od Puerto Natales. Je ale neděle ráno, takže je téměř vše zavřeno. Trochu se motáme po městě a hledáme otevřenou lékárnu. Nakonec jednu najdeme a naštěstí pan magistr mluví anglicky. Takže mu vysvětlím, co chci, a dostanu to. Konečně můžeme vyrazit, ale nejdříve musíme natankovat „plnou“. Jedeme stále na sever, polykáme stovky kilometrů a jen občas na chvíli zastavíme, abychom snížili hladinu tekutiny v těle. Asi v polovině cesty zastavíme v jakémsi městečku, abychom doplnili nádrž. Je to malá pumpa a mají tam jen 90 oktanový benzin, tak doufáme, že nám Nissan na to pojede a nic se nepokazí. Kolem 18. hodiny se blížíme do cíle dnešní cesty. Je neděle a krásné počasí, tak vidíme na pobřeží Atlantiku spousty aut a lidí, kteří si vyrazili na pikniky a procházky po pobřeží. Pár kilometrů před Comodoro Rivadavia projíždíme hrozným místem, které nám připomíná něco, co jsme viděli v Asii i v Africe. Asi je tu někde poblíž skládka, protože vzduchem poletují a široko daleko se povalují tisíce igelitových tašek a sáčků: Je to nechutný a překvapuje nás, že něco takového vidíme tady. Asi v 18.30 vjíždíme do města a místo hledání toho hotelu, co jsme si našli, zaparkujeme před moderní budovou WAM HOTEL PATAGONICO. Nejsme si jistí, kde je vchod, zkoušíme jedny, druhé dveře, až najdeme ty pravé. Je to dražší, než jsme plánovali, ale už se nám nikam nechce. Check-in je trochu komplikovaný, to i kvůli blížícímu se „čínskému viru“. Chtějí po nás vědět odkud a kam jedeme a musíme vyplnit nějaký papír kvůli Covidu. Konečně můžeme na pokoj, který je velký a čistý. Aby ne, za asi 140 USD. Volá paní z recepce, že ještě něco potřebuje. Jdu tam a ona mě začne zpovídat, kdy jsme vlastně přiletěli do Chile, kde jsme byli a jak dlouho. Trochu mě ten výslech naštve, tak se ptám, na co tohle potřebuje vědět, když jsme tu na jednu noc a zítra zase jedeme dál. Vysvětluje mi, že to je kvůli tomu Covidu. Nám to pořád moc nedochází, jak velký to začíná být problém, protože jsme vlastně od toho nějak odtržení. Přejížděli jsme z místa na místo, sice jsme na internetu něco četli, Petr měl zprávy od Danušky z Čech, ale přece jen jsme byli „out“. Vůbec jsme pochopitelně netušili, co nás teprve čeká. Uděláme si na pokoji čaj, něco malého sníme a jdeme spát. Byl to dneska dlouhý a únavný den.

16. březen 2020
Postele pohodlné, spalo se dobře. Po ranní hygieně jdeme na snídani. Je něco málo před 8. hodinou. Snídaně se podává v místním IRISH PUBU, který se jmenuje MUNSTER. Mimo nás jsou tam ještě asi jen 3 další hosté, jinak prázdno. Dobře se nasnídáme a jdeme rychle sbalit kufry, které jsme včera vlastně jen otevřeli. V 8.30 hodin vyrážíme dál na sever. Dneska řídí Petr, mně je zase nějak blbě. Dnes je cílem naší cesty město, které se jmenuje PUERTO MADRYN vzdálené necelých 500 km. Zase jedeme prakticky neobydlenou krajinou, občas je jen nějaká odbočka kamsi do neznáma. Kolem poledne projíždíme městem TRELEW a do Puerto Madryn už to je jen asi hodina jízdy. Je krátce po půl jedné a my si fotíme velikou sochu nějakého dinosaura, která se objeví vedle dálnice. Mají zde totiž Muzeum paleontologie Egidio Feruglio. Vědecké, výzkumné a výstavní centrum. Jeho stálé a putovní výstavy se zaměřují na fosilní pozůstatky fauny a flóry Patagonie, jakož i na geologické změny, které ovlivňovaly region po celou dobu pravěku. Muzeum je pojmenováno po Egidio Feruglio. Najednou mi přilétne zpráva od Heleny ze Santiaga, že prezident Chile Piñera zítra o půlnoci zavírá kvůli Covidu hranice. Naše plány pro další dny se hroutí a náš sen, že bychom se proletěli vrtulníkem kolem ACONCAGUY (nejvyšší hora Ameriky), zůstane opravdu jen snem. Musíme co nejdříve vypadnout z Argentiny, jinak tu zůstaneme uvězněni. Na chvilku zastavíme a hledáme nejkratší trasu k chilským hranicím, což ovšem znamená, že musíme přeříznout Argentinu z východu na západ. Musíme se několik kilometrů vrátit do Trelewu a tam odbočit na silnici č. 25, která vede až k silnici č. 40, po které jsme jeli dolů na jih. Rádi bychom dojeli až do Esquelu, kde jsme spali v hotelu Tehuelche 3. března. Máme dnes za sebou už 400 km a dalších asi 700 nás čeká. U pumpy si koupíme něco malého k jídlu a pití a vyrážíme. Počasí je na cestu dobré, tak nám to snad bude ubíhat. Asi po 230 km vjíždíme do oblasti, která se jmenuje LOS ALTARES. Je to oblast dlouhá cca 80 km, kde jsou po obou stranách silnice krásné různobarevné skalní stěny, vysoké až 70 metrů, které mají připomínat „oltáře“, proto Los Altares. Na pravé straně pod těmito skalami teče řeka RIO CHUBUT. CHUBUT je jméno této argentinské provincie. Je to krásná krajina a stále je na co se dívat. Trochu to připomíná Rock Valley. Asi 2x na chvíli zastavíme a fotíme si tu krásu kolem. Pak jedeme dál a projíždíme dlouhým úsekem, kde se silnice opravuje. Jedeme po provizorní, prašné a kamenité cestě, která každou chvíli přetíná tu opravovanou. Takže se tam motáme jako nudle v bandě, chvilku vpravo, chvilku vlevo. Po hodině takové jízdy jsme konečně zase na asfaltu a v 16 hodin stavíme u pumpy, která se k našemu překvapení jmenuje Los Altares. Doplníme nádrž, koupíme si kafe, zase nějaký sendvič a jedeme dál. Najednou se začne zatahovat, chvílemi poprchává na nebi se zjevují temné mraky a občas to připomíná scénu z nějakého hororu. Kolem 19. hodiny se konečně blížíme do Esquelu a těšíme se po dlouhém dnu do postele. Sjíždíme k městu a v šeru zahlídneme asi 20 lidí v reflexních vestách, kteří jsou na silnici. Je to policie a snad i armáda. Esquel je v karanténě!!! Mají tam první případy Covidu. Snažím se jim vysvětlit, že chceme jen přespat a ráno vypadnout pryč, jenže si nerozumíme, my česky, oni španělsky, ani řeč rukama a nohama nepomáhá. Pak se tam konečně objeví chlapík, voják, který mluví trochu anglicky. Vysvětluje nám, že když nás pustí do města, musíme tam zůstat 14 dní v karanténě, což pochopitelně nepřipadá v úvahu. Je to v hajzlu, jsme namydlení. Ptám se, co tedy máme dělat. Je nám řečeno, že máme jet dál směrem na EL BOLSÓN, tohle město prý zavřeno není. Nedá se nic dělat, musíme jet dál dalších asi 160 km. Nabízím Petrovi, že to dojedu, protože musí být hodně unavený, ale nechce, dotáhne to do konce. Padá tma a nedá se jet tak rychle jako doposud. Občas se na kraji silnice zjeví ve tmě pěšák nebo někdo na neosvětleném kole, tak je to fakt dost nebezpečný. Po 21. hodině konečně vjíždíme do EL BOLSÓNU a najdeme si ubytování v CABAŇAS & SUITES CARPE DIEM. Máme k dispozici patrový apartmán, takže máme každý svou vlastní ložnici. Vedou to 2 sympatické ženské a mluví anglicky, takže je domluva snadná. Máme hlad. Jsme tedy jednou z dam nasměrováni na ulici v centru, vzdálenou pár minut autem. Zastavíme v jednom místě, kde se motá dost lidí. Jmenuje se to HELADOS JAUJA, je tam vyhlášená cukrárna taky restaurace. Vlezeme tam a přijde sympatický číšník, který se jmenuje (překvapení!) Emanuel a mluví anglicky. Koukáme do jídelníčku a vidíme, že mají pstruhy. Mám na něj chuť, přece jen je pozdě a chce to něco lehkého. U vedlejšího stolu ovšem sedí mladý pár a jiný číšník jim akorát přináší jídlo. Je to pomalu pečená, celá jehněčí kýta a vypadá fantasticky. Petr si chvilku pohrává s myšlenkou, že do toho půjdeme, ale je to obrovská porce a já bych to prostě nedal. V poledne ano, teď fakt ne. Dáme si dobrou krémovou polévku a já toho pstruha a Petr, jak jinak, tu kýtu. Mezitím se do nás začne navážet nějaký přiopilý týpek, není agresivní, jen otravný. Za chvíli ovšem vypadne a je klid. Můžeme se pořádně soustředit na naservírované jídlo. Je to pěkná porce a chutná výtečně. K tomu máme dobré pivko. (Mimochodem, ten mladý pár vedle nás tu celou jehněčí kýtu taky nedal a nechají si skoro polovinu zabalit s sebou.) Po dnešním dnu si to fakt zasloužíme, hlavně Petr, dnes odřídil skoro 1 200 km. S plnými pupky se vracíme do Carpe Diem, já udělám malou kávičku a jdeme spát. Zítra se musíme dostat přes hranici do Chile. 

17. březen 2020
Ráno do sebe hodíme kafe a v půl deváté vyrážíme směr SAN CARLOS DE BARILOCHE. Asi za tři čtvrtě hodiny, kousek před městečkem EL FLOYEL (stavěli jsme tam na Empanadu cestou na jih), stavíme a fotíme krásnou krajinu, kde se mezi zasněženými kopci válejí chuchvalce mlhy. Od Heleny ze Santiaga najednou přiletí zpráva, jestli bychom nemohli zachránit 2 Češky, které jsou ve městě VILLA LA ANGOSTURA a potřebují se taky dostat přes hranice do Chile. Odpovíme, že ano, a vyrážíme do asi 150 km vzdáleného Villa La Angostura. Projíždíme zase kolem jezera Nahuel Huapi, tentokrát obráceným směrem. Je krásné počasí, tak se jede dobře a my se stále kocháme okolní krajinou Národního parku. Než dojedeme na místo, ještě se ptáme Heleny, jak ty Češky poznáme. Jmenují se Irena a Klára, jsou tam někde u autobusového nádraží a prý mají modré kalhoty a velké batohy. Dobře vědět:-) Vjíždíme do pěkného turistického městečka a hledáme to autobusové nádraží. Na rušné hlavní ulici najdeme místo, kde se dá zastavit, a Petr se vydává hledat krajanky. Já zůstávám pro jistotu v autě, abychom nedostali pokutu. Asi za 10 minut se Petr vrací a opravdu ty holky našel. Říkal, že u informační cedule na autobusovém nádraží stála holka, sice bez batohu, ale on krajanku okamžitě identifikoval. Ta hned doběhla pro svou kamarádku a bágly. Táhnou ty obrovské bágly na zádech, když se batohy snažíme uložit do zavazadlového prostoru, vejde se tam jen jeden a druhý si musejí holky dát mezi sebe na zadní sedačku. Jsou to vystudované doktorky, které si před nástupem do práce udělaly několikaměsíční výlet do Jižní Ameriky. Jsme komplet a vyrážíme směr hranice. Kousek za městem se rozloučíme se silnicí Ruta 40, po které jsme ujeli pár tisíc kilometrů a odbočíme na silnici č. 231, po které se dostaneme do PASO CARDENAL ANTONIO SAMORÉ. Je to naše poslední překračování hranic mezi Chile a Argentinou. Zde dostaneme posledních pár razítek do našich pasů a celních papírů k autu. Těch razítek máme asi tak 35. Výstup z Argentiny je kousek za jezerem LAGUNA PIRE a vstup do Chile je o takových 35 km dál. Poslední argentinské razítko do pasu a sbohem Argentino, velká škoda, že musíme takhle rychle vypadnout. Projíždíme NP PUYEHUE, je to pořád nahoru a dolu a samá zatáčka, ale je stále na co koukat, protože krajina kolem je nádherná. Kolem 13. hodiny vjíždíme do Chile. Tady musíme vyplnit nějaký formulář kvůli Covidu, vydezinfikovat ruce a jsme zachráněni, stihli jsme to dřív, než Argentina zavřela hranice. Vlastně jsme zachránili i ty dvě holky. Petr by je nejradši vysadil už tady... (Zachránit jejich další cestu s námi mohl prachobyčejný deodorant. Pardon, ale je to deník naší cesty, tak je třeba zaznamenat i to.) Nakonec i tak s námi pojedou dál. My chceme dneska dorazit do Puconu. Vysadíme je tedy až tam. Silnice č. 231 se na chilské straně přečíslovala na č. 215 a po ní míříme do města OSORNO, kde najedeme na dálnici Ruta 5 Sur. Jak jedeme víc a víc na sever, tak se začíná oteplovat. Cesta po dálnici ubíhá a holky na zadní sedačce spí. Stavíme, abychom natankovali a koupili si něco k jídlu a pití. Do Puconu přijíždíme asi po 16. hodině. Musíme si najít nějaké ubytování, a tak míříme ke známému GRAN PUCON, který je na břehu stejnojmenného jezera. Je to vyhlášené místo s úžasným výhledem na jezero a sopku. Holky říkaly, že ještě nějakou dobu budou cestovat po Chile, když to půjde. Zaparkujeme před hotelem, rozloučíme se s Klárou a Irenou a jdeme se zeptat na volný pokoj. Máme ovšem smůlu, v recepci jsou 2 recepční s rouškami na ksichtě a gumovými rukavicemi na rukou a sdělují nám, že museli snížit kapacitu hotelu na polovinu a pro nás tedy místo nemají. Virus nás tedy dohnal i zde. Musíme tady najít něco jiného, ale jak? Projíždíme ulicemi Puconu a máme taky chuť na kafe. V jedné ulici zastavíme, sedneme si tu před kavárnou na kávu a colu, ale hlavně tam mají wifinu, takže se připojíme a já hledám něco na přespání. Petr mezitím volá Danušce a slyší hrozné zvěsti o tom, co se díky Coronaviru děje u nás. Po chvíli hledání najdu na Bookingu krásný hotel kousek před Puconem. Jmenuje se CASA ESTABLO a vypadá moc dobře. Zarezervuji pokoj na 2 noci, dopijeme kafe a jedem hledat nějaký obchod se suvenýry. Petr někde cestou do Puconu něco zahlédl, ale nedaří se nám to najít. Jedeme se tedy ubytovat, ale je to trochu komplikované. Offline navigace ukazuje ten náš hotel na místě, kde ale nic nemůžeme najít. Je tam sice nějaká budova, ale nikdo nikde, žádný vjezd, žádný zvonek, na hotel to nevypadá. Najednou odtamtud někdo vychází, tak se jdu zeptat, kde ten hotel je. Nějaký chlapík nás posílá pár set metrů zpátky a máme vjet na cestu do kopce, která nás dovede k hotelu. Konečně to nacházíme, je to cesta do příkrého kopce a asi po 300 metrech jsme na místě. Hotel Casa Establo je ve stráni, na krásným místě s úžasným výhledem na jezero VILLARRICA. Dostaneme pokoj v prvním patře a je to nádhera, ten výhled je naprosto úžasný. Zasloužíme si to po dnešním náročném dni a záchraně těch holek. Petr bude po té „náročné“ cestě odpočívat, ale já pojedu zpátky do Puconu na pohotovost. Mám pořád zalehlé pravé ucho a neustále mi v něm hučí a píská. Když smrkám, dost to bolí. Vůbec se to nelepší a chci vědět, jestli s tím můžu za pár dnů letět zpátky do Evropy. Nemocnice v Puconu mi připomíná naše zdravotnický zařízení tak před 30 lety. Ani náhodou se to nedá srovnat s tím, když jsem byl na pohotovosti v Puerto Natales. Strávím v čekárně asi hodinu a pak mě prohlídne mladý, sympatický doktor. Prý se neděje nic dramatického, ale dává mi asi 10 prášků, kortikoidů. To mi dali už v Puerto Natales, ale radši jsem to nebral. Na hotel se vracím po 20. hodině. Petr si hraje s fotkama a já jdu dolů k recepci a vyžebrám si k večeři dva malé toasty a kávu. Pak už postel a spánek. Zítra se chceme proletět vrtulníkem nad sopkou, když nám nevyšla ta Aconcagua v Argentině.

18. březen 2020
Spalo se krásně a výhled z okna na ranní jezero Villarrica je úžasný. Po výborné snídani vyrážíme do Puconu, abychom zjistili, jak je to s tím letem helikoptérou. Projíždíme městem a vidíme fronty před lékárnami, lidi shánějí masky a dezinfekční gely. Pořád tu situaci s Covidem berem tak trochu s rezervou. Po kratším bloumání narazíme na jednu cestovku a jdeme se poptat na ten let. Sympatický chlapík nám vysvětluje, že musíme jet do Villarrici na heliport, že tady v Puconu nic takového není. Vyrážíme tedy do Villarrici, což je asi 20 minut jízdy. Musíme vyjet na předměstí a po chvilce hledání nacházíme heliport. Vypadá to ale opuštěně, nikde nikdo. Pak se k nám blíží starší chlapík, co tam seká trávu. Ptáme se ho na let k sopce, ale máme smůlu, všechno je zastaveno, nikam se teď nelítá. Není nám přáno, nový vir nám kazí plány. Zřejmě začíná situace houstnout. Nedá se nic dělat, vracíme se do Puconu s tím, že si uděláme výlet autem do Národního parku pod sopku Villarrica. Cestou si kupujeme pití a hroznové víno. Když přijedeme do Puconu, sedneme si na kafe tam, kde jsme byli včera. Mají tam tu wifinu, a tak můžeme poslat nějaké zprávy domů. Najednou volá Helena ze Santiaga, že bude vyhlášený stav katastrofy a pan velvyslanec nám doporučuje, abychom se vrátili do Santiaga, protože hrozí, že nebude možné přejíždět mezi provinciemi. Tak to je další rána do našich plánů na posledních pár dnů. K**va! Musíme se jít sbalit a co nejdříve vyrazit na cestu, do Santiaga to je 800 km a je už po poledni. Hotel máme zaplacený na dvě noci a pochopitelně nám za tu druhou noc nevrátí. Tak alespoň dostaneme na cestu ty nejdražší sendviče v našem životě. 4 sendviče za 70 USD!!! Udělá nám je sympatický recepční, při loučení s ním mu chceme podat ruku, ale on s ní ucukne, co kdybychom byli nakažení. Je to bláznivá situace, a to nás brzy čekají mnohem horší. Po 14. hodině vyrážíme zase dál na sever. Před námi je dlouhá, nudná cesta, naštěstí po dálnici. Stavíme vždy zhruba po 2 hodinách, abychom se vyčurali a trochu se protáhli. Je to dlouhé, je to únavné a čím blíž jsme Santiagu, tím hustší je provoz na dálnici. Spousty nákladních i osobních aut a tma, prostě vopruz. K Heleně dorazíme pár minut po půlnoci, jsme hodně utahaní, dáme si sprchu, malé kafe a jdeme do postele. Přišla nám taky zpráva od Air France, že od pondělí, kdy se máme vracet domů, ruší lety! Další „jobovka“, když se něco sere, tak tedy pořádně. Domlouvám se s Helčou, že ráno zajedu do místní pobočky Air France zjistit co a jak. 

19. březen 2020
Brzy ráno s Helenou zase probíráme náš let s Air France. Protože je v Praze už dopoledne, napadá mě, že bych mohl zavolat do pražské kanceláře Air France. Bude to asi snazší domluva než tady. Příjemná paní mi sděluje, že se na 90 % už v pondělí odsud do Paříže nepoletí! To je hodně špatná zpráva. Jednak jsme si chtěli ještě ty 2 poslední dny užít Santiaga a co je horší, já se potřebuji nutně vrátit, abych mohl ve středu začít zase s léčbou. Kdyby nebyl tenhle důvod, klidně bychom tady někde zůstali. Paní z Prahy pro nás hledá nějakou jinou variantu návratu a po pár minutách se mě ptá, jestli můžeme odletět ještě dnes. Nic jiného nám vlastně stejně nezbývá, takže říkám ano. Rezervuje tedy pro nás let na trase Santiago, Sao Paulo, Lisabon, Praha na dnešní poledne! To znamená, že se musíme rychle sbalit a asi za 3 hodiny vyrazit na letiště. Rychle se nasnídáme, zabalíme si saky paky a se slušnou časovou rezervou vyrážíme. Chtěli jsme ještě někde umýt auto, než ho vrátíme. V téhle situaci to určitě není nezbytné. Jen ho tedy dotankujeme a míříme na letiště. Helenka jede s námi, asi se chce přesvědčit, že jsme opravdu odletěli. V půjčovně se omlouváme, že je auto špinavé, ale pán nám říká, že to je OK, že je výjimečná situace a je nás takových víc, kdo takhle narychlo musí vypadnout a nestačí auto dát do pořádku. Kontroluje stav auta a ani nám nenapočítá tu „ďubku“ v kapotě, co nám někdo udělal v garážích Costanery hned na začátku pobytu. Shuttle bus nás odváží k terminálu a jdeme se hned odbavit. Trochu se tam dohaduji na přepážce, protože nám neodbavují kufry až do Prahy, ale jen do Lisabonu. Když se ptám proč, je mi řečeno, že do Lisabonu letíme s LATAMEM, ale odtamtud do Prahy poletíme s TAPEM a prý to nejde udělat. Jako bych měl nějakou předtuchu, že to bude komplikace. A bude a velká. Jdeme si s Helčou dát ještě kafe a něco sladkého k tomu. Pochopitelně už máme s Petrem na ksichtech roušky a Helča respirátor. Vyfotíme se „S“ a „BEZ“, rozloučíme s Helenou, poděkujeme jí za azyl a veškerou pomoc a asi za 20 minut jdeme k letadlu. Do Sao Paula letíme Boeingem 767, ze Sao Paula do Lisabonu poletíme Airbusem 350. Vlezeme na palubu a ejhle, koukáme že je po cestujících. Vlevo od nás se na 3 sedačkách rozvaluje nějaký magor v trenýrkách, na druhé straně zahlídneme chlapíka, který má na ksichtě roušku, něco jako potápěčské brýle a na rukách gumové rukavice, prostě exoti. Let do Sao Paula proběhne v pohodě, přistáváme asi 16.40 místního času. Za hodinu jsme na palubě Airbusu A350, je to pro nás premiéra, tímhle letadlem jsme ještě neletěli. Čeká nás devět hodin letu přes Atlantik. Ten magor v trenýrkách zase letí s námi.

20. březen 2020
Ráno kolem půl sedmé přistáváme v Lisabonu. Musíme si jít vyzvednout kufry a musíme ven z tranzitního prostoru a znovu absolvovat check-in, jsme v EU. Na kufry chvíli čekáme a pak rychle míříme k odbavení. Jsou tam na to terminály, tak se zkoušíme odbavit, ale nechce nám to načíst pasy, tak požádám o pomoc jednu pracovnici, která se tam motá. Ptá se, kam letíme a když jí řeknu, že do Prahy, prohlásí, že odbavení je ukončeno a dál nás nepustí. Říkám jí, že do odletu zbývá ještě půl hodiny, tak v čem je problém. Je naprosto komisní a dál nás prostě nepustí. Ptám se, co tedy máme dělat? Prý máme jít ven před terminál a tam je někdo, kdo nám poradí. Venku je ve frontě spousta lidí a nějaký chlapík a ženská od aerolinek TAP čelí jejich nasraným dotazům. Po chvíli se mi podaří dostat se k té ženské od TAPu a i já se ptám, co máme dělat? Ukazuji jí naše letenky a ona se diví, proč nás odmítli odbavit. Jde s námi zpátky do terminálu a ptá se, kdo nás nepustil dál. Ukážu jí tu nepříjemnou čarodějnici, která nás stopla. Chvíli se spolu baví a dál se už fakt nedostaneme, protože teď už je fakt pozdě. Jsme naštvaný a ptáme se, co tedy máme dělat. Pošlou nás k nějaké přepážce, tam ovšem nikdo není. Pak nás posílají k někomu, kdo zastupuje Air France. Tam je celkem příjemná paní, která nám sděluje, že to byl poslední let do Prahy a žádný jiný nebude, ani zítra ani další dny, prostě konec. A do P***le. Zkouším se dovolat do Prahy na Air France, ale nejde to. Znovu se vracím k té přepážce a znovu se ptám, jak se z Lisabonu máme dostat. Paní za přepážkou asi 10 minut hledá v počítači a pak mi říká, že jediné, co pro nás může udělat, je to, že nás dá na čekačku na odpolední let do Amsterdamu a odtamtud bychom mohli další den letět do Prahy. Nic ale není jisté, budeme prostě jen na čekačce. Řeknu jí, ať to tedy udělá. Dostaneme do ruky nějaký papír, s kterým mám pak jít k přepážce na odbavení, a tam se dozvíme, jestli pro nás mají místo. Chceme si dát kafe a něco k pití. Je tam sice nějaký stánek, ale nedá se nikde a nikam sednout. Z terminálu byly odstraněné všechny židle a stolky. Dá se sedět jen na zemi. U toho občerstvení jsou stoly naskládané na sebe a vše je zapáskované. Konstatujeme, že je to tady opravdu nehostinné a nepříjemné. Kupujeme si kafe na stojáka a k tomu balení nějakých přeslazených buchet. Naštěstí máme vozík na kufr, takže se na něm chvilku dá sedět. Na letišti už začíná hysterie. Cestující se hádají s personálem. Pobíhají a hledají informace o letech. Volá Helča a ptá se, kde jsme. Tak jí říkám, že jsme tady uvízli. Naštěstí tu je wifina, tak zkouším volat do Prahy do Air France. Dovolám se a mluvím se stejnou paní, jako včera ráno ze Santiaga. Vysvětluji jí, co se nám stalo a jestli nemůže pomoci. Hledá, hledá a žádný let pro nás nemůže najít. Jediná varianta je, že by nás dala taky na čekačku na další den do Mnichova. Jenže z Mnichova žádný navazující let není. To znamená, že by pro nás z Prahy někdo musel přijet. A to může jen rodinný příslušník a musel by se na hranicích prokázat naší letenkou. Zkouším volat synovce Luďka, jestli by eventuálně pro nás přijel. Prý ano, ať dám vědět, co a jak. To by ovšem znamenalo, že tu musíme přespat a nevíme, jestli by nás v hotelu nezavřeli do karantény. Volám do Prahy na Ministerstvo zahraničí, ale tam to nevědí a radí mi, ať zavolám na ambasádu v Lisabonu. Volám tam a příjemný atašé mi říká, že by nás normálně měli pustit z hotelu bez karantény, a kdyby byl nějaký problém, máme zase zavolat. Volám znovu na MZV a ptám se, jestli by pro nás do toho Mnichova mohl někdo přijet. Ano, ale museli by přijet 2 lidi, každý ve svém voze, protože jsme ze dvou rodin, a tedy pro každého jeho rodinný příslušník. (To nám totiž naznačila paní z MZV, které jsem volal předtím, a říkala, že by mohl být problém s cizineckou Policií na hranici s Německem). Tentokrát je tam jiná dáma a ta mě ujišťuje, že pro nás může přijet jenom jeden rodinný příslušník a cizinecká Policie na hranicích nesmí dělat žádný problém, že to je priorita MZV, dostat vlastní občany zpět domů co nejrychleji. Je to všechno strašný zmatek a chaos, prostě na palici. Fakt jsme v Argentině a Chile netušili, co se v Evropě děje, díky tomu čínskýmu viru. Modlíme se, abychom se dostali do toho letadla, co má letět do Amsterdamu. Máme před sebou ještě pár hodin čekání. Koukáme po hale a všude na podlaze posedávají spousty nervózních a zmatených lidí. Někteří situaci nezvládají a dokonce se z diskuze u informací rozbrečí. Přetrpíme těch několik hodin a pak se řadíme do fronty, která se najednou objevila před tou přepážkou, jak máme jít i my. Kolem chodí jeden chlapík od TAPu a velice slušně se snaží uklidňovat ten nervózní dav. Někdy kolem druhé se dostaneme k přepážce, ale tam nám řeknou, že musíme čekat tak hodinu a půl, a potom se přijít zase zeptat. Naštěstí objevíme volné židle, tak si konečně můžeme normálně sednout. Se zájmem pozorujeme jednu ženskou se spoustou příručních zavazadel, která se snaží projít odbavením. Má toho strašně moc a už ji 2x od přepážky vyhodili. Asi nadváha a nechce ji platit. Koukáme na ní, jak přebaluje tašky a kufříky a zkouší to znovu. A zase neprojde! Do jedné tašky přendavá nějaké věci a pak tu tašku nechává u odpadkového koše, asi už to vzdala. Vidíme, že začalo odbavování toho „našeho“ letu, a čekáme, kdy bude řada na nás. Když vidíme, že odbavili posledního z fronty, jdeme k přepážce my. Řeknou nám, že máme ještě počkat asi 15 minut. ??? Pak na nás mávnou, že nás odbaví. Řeknou nám, že máme štěstí, že bylo volné místo. Uff, to jsme si fakt oddechli! Když vejdeme na palubu letadla, čeká nás velké překvapení, asi třetina míst je volná a nikdo další už nepřijde, my jsme poslední. Nechápeme, proč to bylo tedy tak komplikované. Jsme ale na palubě a zítra ráno poletíme z Amsterdamu domů, do Prahy. Let proběhne v pohodě a po dvacáté hodině přistáváme. V Lisabonu bylo teplo, tady je asi o 15 stupňů míň, fouká vítr a je zima. Před terminálem čekáme na shuttle bus k hotelu CORENDON, který jsme si zarezervovali přes Booking. Po 20 minutách čekání přijíždí autobus a za dalších 10 minut jsme u hotelu. Tam je mrtvo, prázdno, jen v recepci mladý chlapík a ženská. Roušky na ksichtě a vyznačený odstup od pultíku. Zaplatíme, dostaneme klíče od pokoje a jdeme na pokoj. Nic se tu nikde nedá koupit. Rezervoval jsem pokoj TWIN, tedy 2 oddělené postele, ale na pokoji najdeme 2 postele sražené k sobě. Jdu do recepce, ať nám vymění pokoj, ale tvrdí mi, že to je OK, že tam jsou 2 postele. Není s nimi žádná domluva, tak jim říkám, ať tam někoho pošlou, ať nám z toho udělá 2 samostatné postele. Prý nikdo k nám na pokoj nemůže (kvůli viru) a ať si to uděláme sami! Je pozdě, nemám náladu se s nimi dohadovat, sami si tedy přemisťujeme postele. Máme na pokoji konvici, nějaké pytlíky s čajem a 2 instantní kávy. Uděláme si tedy nejdříve kafe a pak čaj. Dáme horkou sprchu a jdeme spát, ráno musíme vstávat po čtvrté hodině, abychom stihli první shuttle na letiště. Tenhle den byl děsný, strašný, dlouhý.

21. březen 2020
Vstáváme ve čtvrt na pět, sprcha na probuzení a pak čaj v papírovém kelímku. Jdeme na zastávku autobusu, který nás odveze na letiště a mizíme odsud. Na parkovišti u hotelu do tmy svítí asi 20 stojanů na nabíjení elektroaut, všechny mají zářící logo TESLY. Na letišti procházíme pečlivou kontrolou a jdeme k odletové bráně, předtím ale musíme vystát jednu frontičku do 6.00, kdy otevírají automatické turnikety. Pochopitelně tu není otevřený žádný stánek, tak si dáme další kafe u nějakého automatu. Pak už konečně nastoupíme do modrého CITYHOPPERU KLM, což je FOKKER F100, a startujeme směr Praha. Let trvá asi hodinu a my skoro po necelém měsíci přistáváme v dešti na opuštěné Ruzyni. Nikde žádné letadlo u terminálu, zahlídneme jen 3 odstavená letadla Ryanairu. Jdeme k pasové kontrole, kde jsou za sklem 2 policisti s rouškami na ksichtě. Petr se s jedním z nich lehce pošťouchne. Petr si totiž sundal roušku a podával pánovi pas. Ten ale nepříjemně Petrovi říká, ať si tu roušku hned nasadí. Na to mu Petr odpoví, že to udělal jen proto, aby ho poznal podle fotky v pasu. A taky pánovi řekl, je-li tak akurátní, tak ať si nasadí ty rukavice, které má mít na rukách, když si od něj bere jeho pas. Na to policajt řekne něco ve smyslu: “Fajn, tak jsme se domluvili“. Na letišti je absolutní mrtvo! Vyzvedneme si kufry a jdeme najít odvoz na Jižní město. Venku stojí nějaký taxík, jdu se zeptat na cenu, a když mi ten chlapík řekne, že asi 1 200-1 300 Kč, tak mu řeknu Sbohem. To se asi zbláznil, magor. Možná nové koronavirové ceny! Petr má v telefonu nějakou aplikaci a přes ní objednává auto. Bude to stát asi 550 kaček, ale musíme tak půl hodiny počkat. Pak už se vezeme na Jižák na parkoviště, kde máme auta v úschovně. Jedeme přes Prahu, která vypadá jako pod stanným právem. Navíc je hnusně, zataženo a prší, naprosto depresivní dojem. Je to asi ten nejponurejší návrat ze všech našich cest, ale jsme DOMA!!!