logo Emperoku

Říká se „do třetice všeho dobrého“, tak si to bereme k srdci a vyrážíme na třetí cestu do Afriky. Tentokrát je naším cílem ZIMBABWE. Kdysi, ještě pod názvem Rhodesie, to byla prosperující země s vyspělým zemědělstvím. Dneska je to, pod vedením diktátora Mugabeho, zruinovaná země, která dokonce nemá ani vlastní měnu. Zimbabwe je ale krásná země. Jezdí tam málo turistů a je tam jeden z nejdivočejších národních parků v Africe, který chceme navštívit – NP MANA POOLS. Máme naplánovanou trasu asi na 5 000 km okolo Zimbabwe.

21. leden 2016
Kolem šesté večer vyzvednu Petra a jedeme na letiště. Tentokrát letíme do Johannesburgu s Air France. Z Prahy do Paříže letíme Airbusem A 320 a z Paříže do Johannesburgu to měla být A 380, jenže Air France to pár dnů před odletem změnila na Boeing 777. No, nevadí, křídla to taky má, jen tam chybí to patro! Let trvá necelých 10 hodin a jediná věc, která je nepříjemná, jsou chrchlající „Frantící“, který vyvádějí Petra z klidu.

22. leden 2016
Na letišti v Johannesburgu na nás už čeká černý posel a veze nás do Bushloru. Máme tam připravenou stříbrnou TOYOTU LAND CRUISER – 4,5 L, V8 i s navijákem a také nachystaný nákup z Woolworths. Konzervy, polévky, kuskus, hlavně však zásoby vody, piva a vína. A taky mlíka, toho máme jakýmsi nedopatřením 18 litrů! Kousek od nás přebírají 4 chlápci auto. Jsou to taky Češi a taky míří do Zimbabwe! Pozdravíme se s Robem, to je ten, co s námi v roce 2014 řešil případ, kdy nás naboural ten debilní Němec v Botswaně. Ještě nafasujeme satelitní telefon (snad bude tentokrát fungovat) a vyrážíme pryč z Jo’burgu. Míříme do MOKOPANE, kde chceme přespat ve stejným místě jako v roce 2014. V ANANZA LODGE bylo moc fajn. Cestou se ještě zastavíme na dálnici N1 na lehkou mňamku. Jmenuje se to KRANSKOP a přesně tady jsme před 2 lety taky měli občerstvovací stanici. Do Ananzy dorazíme kolem šestý a nikdo mimo nás tam není. Za 700 ZAR máme k dispozici velkej pokoj s kuchyní, koupelnou a 2 gauči a 2 postelemi. Snídaně a WIFI v ceně, prostě paráda. Vybalujeme věci ze zavazadel a všechno, včetně nakoupených potravin, ukládáme do auta na ty správný místa, abychom v divočině měli vše při ruce. Pak si dáme kousek uheráku, pivko a kafe a jdeme spát. Zatím ještě do postelí!

23. leden 2016
Zase ta výtečná snídaně: šunka, klobásky, 2 vejce, müsli, tousty, džus, káva, čaj. Ach, ta trpící Afrika. Rozloučíme se s paní domácí a po známý trase míříme na hranice s Botswanou. V místě, který se jmenuje BALTIMORE, se stavíme na kafe a colu v "Proe I Biekie Coffee Shop", popovídáme si s příjemnou postarší blondýnou, která to tam má hezky vyzdobený. Na větvích stromů visí skleněný figurky a taky třeba vidličky a všude kolem jsou zpívající čulibrci. Příjemná pauza. Přijedeme na přechod MARTIN’S DRIFT a je tam pěkná fronta. Spousta mikrobusů s černými turisty. Je vedro, sluníčko do nás pere. Musíme se namazat, jinak budeme taky černý, vlastně rudý. Asi za hodinu jsme na straně Jižní Afriky odbavený a přejedem na stranu Botswany. Tam to jde podstatně rychleji a už si ani nemusíme vyplňovat papírový formuláře. Jen platíme za auto, pak razítka do pasu a hurá na sever, do FRANCISTOWNU. Jedeme po známý silnici a je vidět, že se na ní během uplynulých dvou let pracovalo. Celkem kvalitní povrch a žádný velký díry. Projedeme Francistown a podle navigace se prodíráme takovou polo-divočinou do WOODLANDS STOPOVER. Je to soukromý kemp na břehu jakési říčky a i tady jsme sami. Zaplatíme si jednu chatičku na zeleném trávníčku a k dispozici máme velký bazén. V recepci si koupíme vychlazené pivko a k večeři si dáme gulášovku a zase "rituálně" kousek uheráčku. Sedíme u chatky, nikde nikdo a nad hlavou nám svítí měsíc jako kolo od vozu.

24. leden 2016
Vstáváme asi v 6. hodin, ke snídani oblíbené müsli a kafe. Ve Francistownu dotankujeme plnou nádrž, protože v Zimbabwe je nafta o hodně dražší. Po kvalitní silnici dorazíme na hranice asi v 11. hodin. Na odjezdu je to bez problémů, ty začnou až na vjezdu do Zimbabwe v PLUMTREE. Pořádně zařehtá úřední šiml a do hry vstoupí veksláci spřažení s místními celníky. Pasové záležitosti jsou vyřízený rychle a bez problémů. Problém nastane s celními papíry. Celník, sedící venku v železný kleci, nás pošle ke 2 chlápkům, kteří nám musí vystavit pojištění a další poplatky za auto. Mělo by to stát asi 40USD a ti hajzlové si za to účtují nejdříve 160 USD! Když to odmítneme zaplatit, po dlouhém smlouvání jim dáme 80 USD a pak teprve dostaneme od toho blba v kleci ten nejdůležitější papír, TIP - dočasné dovozní povolení. Vyhneme se ale důkladný prohlídce auta, takže po 2 hodinách vjíždíme do království diktátora Mugabeho. To se mimo jiné projeví hned rychle tím, že začínají policejní kontroly. Před vjezdem a na výjezdu z každýho města a městečka, je 3 členná policejní hlídky. Tři jsou proto, aby se prý eliminovala korupce. Hned na první kontrole platíme pokutu. Nemáme osvětlenou zadní SPZ. Víme, že to je místní specialita, ale auto máme z půjčovny a tam, kvůli nosiči náhradních pneumatik, přemístili SPZ na jiný místo. Když to říkám tou policajtovi, opáčí, že ho to nezajímá, protože řidič jsem já a za auto jsem zodpovědný. Platíme tedy 20 USD a já se policajta ptám, jestli tedy budeme platit pokutu na každý kontrole. Nebudeme, protože dostaneme formulář, že jsme tu pokutu už jednou platili a tím se můžeme prokazovat na dalších kontrolách. Sranda je, že už to nikdo další kontrolovat nebude. Na druhou stranu se ale policajti chovají korektně. Při druhý kontrole, po pár kilometrech, chtějí vidět můj řidičák. Když vystoupím z auta, abych ho vyndal z báglu ze zadních dveří, policajt vidí, že jsem jako správný bechtěrevik ohnutý a řekne: „Pane, vidím, že trpíte, můžete hned jet!“ Ve Figtree sjíždíme z dálnice A7 na cestu mezi poli, jmenuje se La Concorde, ta nás dovede do cíle dnešní cesty, do kempu BIG CAVE v NP MATOBO. V kempu jsme sami, ale večer tam prý dorazí nějaká sektářská omladina z celýho světa. Skamarádíme se s místním správcem a hned si s ním dáme vychlazené pivko. Vybereme si jedno kempový stání, rozložíme střešní stany a dáme si zaslouženou večeři. Když dorazí ta omladina, zjistíme, že to je 90% holek a asi jen 3 kluci. Vládne tam drsný dril, protože se k večeři musí hlásit podle čísel. Jdeme si dát ještě pivo, a jakmile začne pořádně pršet, tryskem naskáčeme do stanů a ukládáme se k první noci v divočině.

25. leden 2016
Vstáváme brzy, ke snídani zase jogurt a müsli. Rychle vše sbalíme a vyrážíme na okruh po NP Matobo. Postupně navštívíme 3 jeskyně s prehistorickými malbami a taky se vydáme na památník Cecila Rhodese. První jeskyně, ke který šplháme mezi obrovskými kameny, se jmenuje NSWATUGI CAVE a je naprosto úžasná. Petr je úplně ohromenej dokonalostí vyobrazenejch zvířat. Druhá jeskyně se jmenuje POMONGWE CAVE a to je smutnej příběh. Místní autority chtěly skalní malby zrestaurovat, ale bohužel byla zvolena úplně špatná metoda a podařilo se je naopak hodně poškodit. Strašná a asi nenapravitelná škoda. Když jsme vylezli do jeskyně Pomongwe, spustil se pořádej liják a kolem nás se z výšky řítily hektolitry vody. Třetí jeskyně se jmenuje WHITE RHINO CAVE. K ní jsme se prodírali hustou trávou, která byla tak vysoká, že jsme se v ní úplně ztráceli. Navíc, když jsme vystoupili z auta, okamžitě nám po nohách lezly kolonie mravenců. Kdyby nás někdo pozoroval, jak je ze sebe sklepáváme, viděl by dva stepující a skákající „tanečníky“. Samotná jeskyně není nijak velká, ale jsou tam krásný kresby nosorožce bílýho a dalších zvířat. Tady jsou malby chráněný železným plotem s pletivem a asi je to dobře. Odtud jedeme přes MALEMA DAM, kde jsou obrovský balvany na jedný straně hráze, k místu, který se jmenuje WORLD‘S VIEW. Je to památník CECILA RHODESE, zakladatele Rhodesie, jak se dříve Zimbabwe jmenovalo. Rhodesova hrobka je umístěna na vrcholu obrovskýho skalního masívu a o kus dál je postaven památník ALLANU WILSONOVI, kde je nápis „VŠEM STATEČNÝM MUŽŮM“. Wilson je taky jedním ze zakladatelů Rhodesie. Při courání kolem hrobky a památníku pořádně zmokneme, ale nám to nevadí, protože si užíváme naprostý samoty. Není tu nikdo, jen my a kolem krásná scenerie NP Matobo. Pomalu se vracíme zpátky do kempu, všechno zase rozbalíme a nachystáme si dobrou večeři. Kuřecí polívka, "uherák", sýr, chlebík a místní rajčata. No a pochopitelně 2 dobrá pivka na baru u správce. A zase rychlý úprk před deštěm do nachystaných ložnic na střeše Toyoty.

26. leden 2016
V noci lilo, ale nám se spalo dobře. Ostatně Petr nikdy nespí špatně. Vstáváme v šest, balíme věci a já chystám snídani. Pak se jdeme rozloučit s černým správcem, bohužel neznáme jeho jméno. Dali jsme mu darem naše triko EMPEROKU, čepici a taky nějaký pastelky a propisky pro jeho děti. Uděláme fotku na památku a vyrážíme směr NP HWANGE. Pochopitelně, že zase narazíme na policejní kontroly. Zastavíme v městě BULAWAYO, dotankujeme plnou nádrž a nakoupíme nějaké pochutiny. Pak stavíme ještě jednou a dokupujeme zeleninu, vodu, maso a výtečný pomerančový džem. Odpoledne vjíždíme do NP Hwange a na příjezdový, ještě asfaltový silnici potkáváme prvního slona. Petr to zařídil. Prohlásil, že už je na čase, aby se nám ukázalo nějaké pořádné zvíře. A najednou tam byl ten slon. Jedeme do MAIN CAMPU, kde si chceme domluvit nějaký pěkný místo na přenocování. Ptáme se na GUVALALA PLATFORM, ale ranger George nám říká, že to není možný, protože tam je invaze mravenců! Zůstáváme tedy v Main campu a bereme si chatku 27. Camp je prakticky prázdnej, mimo nás tam jsou jen 2 auta a to má camp kapacitu asi pro 200 lidí. Nám to ale nevadí, my jsme rádi sami. K večeři si dáme míchaný vejce, "uheráček" a rajčata. Ke kávě pak chlebík s tím pomerančovým džemem. Velká mňamka!

27. leden 2016
V noci zase pršelo, ale ráno je krásně. Klasická snídaně s jogurtem, müsli a kávou. Připravíme si foťáky a kameru a vyrážíme na okruh směrem na Kennedy camp, Ngweshla camp, Sinanga pan, Manga pan, Jambili pan, Dopi pan a Caterpillar pan. Přeje nám štěstí, protože postupně potkáváme a fotíme paviány, hulmany, pakoně, pštrosi, zebry, antilopy travní, impaly, žirafy, prasata savanový, želvy, šakaly, krásný mandelíky, vlhy núbijský, spáráky šedý, zoborožce žlutozobé, frankolína červenozobého, orlíka hnědého, luňáka hnědého, orla stepního a bahnícího se slona. U Ngweshla pan najdeme zbytky ze dvou uhynulých - upytlačených slonů a o kus dál se potkáváme s krásným, odpočívajícím lvem. Savana je krásně zelená a počasí je super. Říká se, že v týhle roční době je většina zvířat ztracená v zeleni, ale my jsme nesmírně spokojený s tím, co vidíme. Ujeli jsme asi 130 km a do Main campu se vracíme asi v 14,30. Dáme si oběd, polívku, tuňáka a chleba. Ke krátký siestě musí být taky dobrý kafe. Cca v 16. hodin vyrážíme na druhý, kratší okruh směrem na Nyamandhlovu. Tenhle okruh je asi jen 40 km a zvířátka se nám tentokrát fakt vyhýbala. Dvě hodiny pomalu projíždíme savanu a kocháme se jen tím pocitem, kde to vlastně jsme. U pumpy v Main campu doplníme nádrž a jdeme si k večeři udělat maso, který jsme včera koupili cestou sem. Je to tak trochu žvýkačka, ale Petr má titanový zuby a já jsem vytrvalý žvýkal. Pikantní sterilovaná zelenina a chleba z toho udělají celkem dobrou večeři. Doladíme to každý 3 pivky a jako „šláftruňk“ to ukončí kafe. Než upadneme ke spánku, zíráme na nebo plný hvězd. Nádhera.

28. leden 2016
Po snídani vyrážíme dál do NP Hwange, našim dnešním cílem je SINAMATELLA CAMP. Hned kousek od Main campu zastavíme a pozorujeme úžasnou scénku. Krásný žirafí samec se pokouší spářit s fešnou žirafí slečnou. K tomu jim asistuje ještě jedna žirafí dáma. Mladá žirafa nadrženýho samce provokuje, když se kolem něho motá, různě se o něj otírá a občas lehce „nastaví“. Když se ON nachystá ke kýženýmu finále s nastraženým nástrojem, ONA mu pokaždý cukne a kousek popojde. Říkáme si, že to není nic překvapivého a soucítíme s ním. Čekáme, jestli se žirafák dočká kýžený odměny, ale asi po půl hodině odjíždíme a držíme mu palce, aby to dotáhl do úspěšnýho konce. Předtím kolem jede jeden ranger a když vidí, že Petr natáčí venku z auta, zastaví u nás a upozorňuje, že máme bejt v autě. Motá se tu kolem nový, mladý lev, kterej je dost agresivní a občas vyzývá projíždějící auta na souboj. Vzpomínáme si, že upozornění na tohoto lva – provokatéra bylo i v recepci. Jedeme dál, ale navigace nás zavedla zpět k Main campu, protože nás chtěla vést jinou cestou, než chceme jet my. Vysvětlíme ji, jak chceme jet a pak už je to bez problémů. Nejsou vidět žádný zvířátka, až zastavíme u jednoho napajedla a tam jsou prasata savanový a krásný jeřábi královský. O kus dále zajedeme k LONGONE PAN, kde najdeme „sloní trosky“ a malý stádečko krásných antilop kudu, který se nám v jednu chvíli krásně nastaví na malým vršku, na krásnou skupinovou fotku. Děkujeme, bylo to perfektní! Delší přestávku děláme u GUVALALA PLATFORM. Tam jsme chtěli nocovat, ale kvůli těm mravencům to nebylo možný. Tak to kontrolujeme a mravence nenacházíme. Třeba to nebyla pravda nebo mravenci vyrážejí do terénu až večer. Pravda ovšem je, že sprcha a záchod, který jsou pod plošinou, jsou tu v dezolátním stavu a nepoužitelný. Je to pěkná, velká dřevěná plošina, kde se usadíme, uděláme si kafe a pozorujeme a fotíme dění kolem velkého napajedla. I tady jsou královský jeřábi a spousta kachen či hus. Najednou se na protější straně objeví stádo žiraf, mířících k napajedlu a s nimi pár zeber. Fotíme si je, jak se krásně rovnají, s rozcapenejma předníma nohama vedle sebe a noří dlouhý jazyky do vody. Uděláme si pár fotek s naší expediční Toyotou a pokračujeme dál. Další hezkou zastávku děláme u SHUMBA PAN, kde se ve 40 stupňovém vedru chladí stádo hrochů ve vodní nádrži. Kolem se procházejí čejky běločelý a opět v dálce vidíme jeřáby královský. Strávíme tu s nimi asi půl hodiny a jedeme dál. Nikde nikdo není, potkali jsme jen toho rangera ráno, jinak jsme tu sami. Asi 80 km před Sinamatella campem narazíme na pěšího rangera. Stavíme u něho, jestli něco nepotřebuje a on nás požádá, abychom v Sinamatella předali jeho zprávu. S kolegou na kontrolní objížďce zapadli s autem do bahna daleko od hlavní cesty, po který jedeme my. Navíc se jim vybila baterie ve vysílačce a není tu signál GSM. Tak mu řekneme, ať na papír přesně napíše svou zprávu a my ji předáme. Pak pokračujeme dál a zastavíme u MANDAVU DAM, kde fotíme volavky, čápa marabu a taky krásný dravce. Zdržíme se asi 20 minut a jedem dál. Asi po 15 km se šplháme do Sinamatella campu. Ten je na vysoký vyvýšenině nad savanou. V recepci předáváme zprávu od zapadlých rangerů a dovídáme se, že už je hledají kolegové z Main campu. My se usadíme na samý hraně srázu, odkud je krásnej výhled daleko do savany. V dálce vidíme pasoucí se slony. Je tu místo asi pro 20-30 kempových stání a my jsme tu sami! Pak se objeví jedem osamělý cestovatel. Vypadá to na nějakýho vědce, protože z auta tahá vybavení, který evidentně není jen turistickou výbavou. Ten tady asi pracuje. Rozděláme stany a já chystám večeři. "Uherák" (jeho zásoba se už tenčí), chleba a rajčata. Najednou začne foukat vítr a my vidíme, že z dálky se k nám blíží větrná smršť. Vypadá to trochu jako písečná bouře v poušti. Řítí se na nás neprůhledný mrak prachu. Rychle zalezeme do stanů a pozorujeme řádící živel. Stany se ve vichřici kymácejí ze strany na stranu, ale konstrukce drží. Najednou začne pršet, což je fajn, protože to krásně pročistí vzduch. Ochladí se na přijatelnou teplotu a my už zůstaneme zalezlí ve stanech a vylezeme až další den ráno.

29. leden 2016
Vstáváme už před šestou, abychom stihli východ slunce nad savanou. Po klasické „müslící“ snídaní s kávou rychle balíme stany a vyrážím do ROBINS CAMPU. Je to sice jen nějakých 70 km, ale bude to mnohem drsnější cesta, než včera. Tahle část je v mokrý sezóně obvykle neprůjezdná. My máme kliku, že letošní deště jsou velice vzácný. Protože je ale po včerejší buřině a nočním dešti, některý úseky jsou dost podmáčený a na pár místech se kloužeme v bahně. Toyota ale všechno v pohodě zvládá. Kousek od Sinamatella campu se vydáváme na takový menší okruh k Salt Springs a pak u Mandavu Dam najedeme na cestu, kterou jsme včera přijeli. Bohužel nikde nejsou vidět žádná zvířátka. Stavíme tedy na chvíli zase u Mandavu Dam a pak pokračujeme dál. Poblíž LUKOSI RIVER musíme objet jeden krátkej úsek, kterej je neprůjezdnej kvůli vymletým a opravdu hlubokým korytům. Kousek za tímhle místem odbočujeme na cestu k Robins campu. Před polednem se stavíme na dvou místech u DETEEMA DAM. Nejprve u tzv. picnic site, kde jsou z krásnejch šutrů udělaný stolky a dokonce i sociální zařízení. Jen je to naprosto neudržovaný, zanedbaný až hanba. A taky pořádně posraný od místních paviánů. Další a delší zastávku si uděláme na Deteema campsite. Je tam udělaná krásná krytá vyhlídka s lavičkama, odkud se dá pozorovat celý napajedlo. Hezky se tam zabydlíme, uděláme si k obědu polívku a pak si dáme kafe. Pozorujeme spousty různejch ptáků a v dálce zahlídneme paviány, pár žiraf a taky impaly. Večer sem prej choděj pít i šelmy a sloni. Asi po hodině a půl se vydáváme na poslední úsek do Robins campu. Dorazíme tam před 15. hodinou, v recepci si zaplatíme chatku č.12 (chlapíkovi v recepci dáme čepici a nějaký psací potřeby, neb zoufale hledal propisku, která by psala) a zjišťujeme, že jsme tu sami. To je ale překvápko! Poslední hosti tu prej byli před víc jak týdnem. Robins camp je pojmenovánej po místním farmáři, Haroldu G. Robinsovi, kterej tohle místo daroval vládě v roce 1939. Dnes tu má jakési museum, který je udržované po „zimbabwsku“, tedy vlastně neudržovaný. Vylezeme se podívat do vyhlídkový věže, která je součástí toho muzea. Jsou tam krásný dobový fotky, nástroje a předměty z doby, kdy tu Mr. Robins působil. Nakoukneme do místního „obchodu“, kde jsou na zemi jen jakýsi plastový lahve s místním pivem, pak nějaký kukuřičný pití a pak vlastně už nic. Vedle je vchod do HYENA BARU. Je ale zavřeno, protože tu nejsou žádný jiný hyeny, jen my. Zjišťujeme ale, že tu v této chvíli „pracuje“ asi 25-30 lidí. Nějací rangeři a nějací dělníci. Ubytujeme se v chatce a na verandě si děláme brzkou večeři – vejce, sýr, párky, chleba, pivo. Jeden z místních nám zatopí pod kotlem, říká se tomu DONKEY, abychom měli teplou vodu. Kolem nás poskakují Leskoptve a taky jeden pták, kterej se jmenuje Vousák Levaillantův, tak si je vyfotíme. Začne pořádně pršet a tak se i s večeří přesuneme dovnitř. Po dešti pak jdeme ven na obhlídku zadní části campu. Asi 50 metrů za plotem je stádo zeber a vedoucí hřebec nás nasál a pořádně na nás prská a hrabe vyzývavě kopytama. Asi se dozvěděl, jaký jsme to my hřebci a hlídá si harém. My jsme ale dneska znavený hřebci a tak jdeme zpátky. Nejde elektrika, bereme tedy čelovky a jdeme vykonat očistu. Když se vrátíme, elektrika naskočí, nabíjíme baterie do kamery i foťáků. Petr má problém se zády, tak si lupne jeden Brufen. Na spaní přes sebe naaranžujeme moskytiéry a pustíme větráky na stropě. Spí se fajn.

30. leden 2016
Tradiční čas vstávání a tradiční snídaně, pak rychle sbalit a vyrážíme z Robins campu do Victoria Falls. Kousek od Robins campu přejíždíme můstek přes řeku DEKKA a tam z vody čumí krokodýl a hned vedle je krásná bílá volavka. Cesta ubíhá v pohodě, potkáváme antilopy kudu a ještě nějaký další „kozy“. Pár set metrů před výjezdovou bránou narazíme na smečku krásnejch Psů hyenových. Než se nám ztratěj v zeleni, tak je rychle fotíme. Po návratu do Prahy pošleme fotky a GPS souřadnice do PAINTED DOG CONSERVATION, což je organizace, která se věnuje záchraně těchto pejsků. Dostaneme od DAVIDA KUVAWOGA odpověď, že jeden z vyfocených psů, ten s obojkem, se jmenuje SOLLERO. Před rokem ho s GPS obojkem vypustili poblíž Main campu, který je cca 150 km vzdálený. Vyjedeme z NP Hwange a projíždíme oblastí, která se jmenuje MATESI SAFARI AREA a potkáváme občas nějaký impaly, prasátka, šakaly, ale hlavně i Antilopy vrané s obrovskými rohy. Jsou sice od nás daleko, ale i tak je fotíme. Stejně jako před rokem v CKGR potkáváme pouze jedno auto v protisměru. Tentokrát nás ale nenabourá a to řídila ženská. Jedeme po prašnejch cestách mezi poli a začínají se objevovat první vesničky s kulatejma chýšema a slaměnýma střechama. V jednom místě zastavíme, protože si chceme jednu tu chýši vyfotit. Najednou se za oknem auta objeví tváře černejch, žebrajících dětiček. Je tam i jedna dospělá ženská, který řekneme, že pro ně máme nějaký pastelky a psací potřeby. Rádi bychom si je ale za to vyfotili. Děti přestanou žebrat, hezky poděkujou za dárky a my si je vyfotíme. Zajímavý je, že na tý fotce se holky hezky smějou a kluci se mračí (fotogalerie Zimbabwe - foto č. 95). Pokračujeme dál a za chvíli konečně dorazíme na asfaltovou A 8, která nás dovede až do Victoria Falls. Zastavíme na jednom tržišti, kde místní prodávají suvenýry, hlavně vyřezávaný věci. Je tam dost prodávajících, ale žádní nakupující. Prohlídneme si nabídku a koupíme jen pár drobností. Na velký nákupy ještě není čas. Po příjezdu do VICTORIA FALLS zamíříme do VF CAMPU, kterej je uprostřed města. V recepci si vybíráme chatku za 46 $, ale hned odjíždíme k vodopádům. Auto necháme na velkým parkovišti a platíme 30 $ za vstup k vodopádům. Je to krásný, vyhlídky jsou tu lepší než před 2 lety ze zambijský strany. Fotíme Ďáblův katarakt a pak taky Hlavní katarakt. Vyndáváme pláštěnky, abychom schovali foťáky a kameru, ale je to marnej boj, Ze dna stoupá obrovskej mrak vodní tříště a za chvíli jsme úplně promočený. Nám to ale nevadí, protože jsme šťastný a spokojený, že tu jsme. Pomalu se vracíme a sedneme si v místní restauraci s tím, že potřebujeme uschnout, ale hlavně, že si dáme nějakou mňamku, protože si ji zasloužíme. Petr si dá pořádnej biftek, já ½ kuřete piri a k tomu sednou 4 dobrá piva. A výtečné espresso! U východu nás odchytí jeden ranger a jestli prej nechceme letět vrtulníkem. Podíváme se na sebe a jdeme do toho. Petr se začne smát a připomene scénu z před 2 let, kdy jsme byli na druhý straně, v Zambii a taky jsme se rozhodovali, jestli poletíme. Padla památná věta: „ Musíme letět, v životě se sem už nevrátíme“! Uběhly 2 roky a jsme zase tady! Tentokrát sice na zimbabwský straně, ale poletíme. Musíme. Kdy se sem zase dostaneme, že?! Tak nejdřív za 2 roky. Přijede pro nás černej řidič s limuzínou a veze nás ven z města na heliport. Zažijeme s ním veselou historku. Bavíme se s ním, odkud jsme a jak jezdíme po světě. On si povzdechne, že by taky takhle chtěl jednou cestovat, ale má ženu a děti. Já mu nato povím, že my jsme svobodný, máme už velký děti, nemusíme je živit a můžeme tedy peníze dávat do cestování. A taky se nemusíme doma nikoho ptát: „Miláčku, co bys tomu řekla, kdybych jel s kamarádem do Afriky? Miláčku, nekřič na mě prosím, vždyť se jen ptám?!“ Ten řidič se začne strašně smát a říká, že musíme znát jeho manželku, protože přesně takhle se ona chová. Přijedeme na heliport, tam jsme přivítaný jako nějaká delegace, dostaneme drink na uvítanou a je pro nás přistavenej vrtulník Bell 206B-3 Jet Ranger III. Poletíme jen my dva, tedy i pilot, pochopitelně. Let trvá asi 17 minut a je to nádhera, shodujeme se s Petrem, že to je ještě lepší, než ten první let ze Zambie. Kroužíme nad vodopády a nemůžeme se toho nabažit. Necháváme si zase vypálit DVD, kde je sestřih našeho letu a profi záběrů z propagačního filmu. Vracíme se na parkoviště, Petr kupuje 2 dřevěný masky a já nějaký drobnosti. Jedeme zpátky do campu, vybalíme jen nejnutnější věci a jdeme si dát do místního baru pivo. Je tam wifi, kupujeme tedy za 1$ kartu na 150 MB dat a pokoušíme o kontakt s domovem. Jdeme brzy spát, měli jsme docela nabitej den.

31. leden 2016
Budíček v tradiční dobu a jdeme si dát do restaurace snídani za 6$. Dáme věci do auta a vyrážíme směr NP Chizarira. Předtím ještě děláme nákup v OK Shopu a dotankujeme plnou nádrž. Spotřeba vychází na cca 13 l/100 km, což není vůbec špatný. Hned kousek za Victoria Falls nás zase staví policie a platíme pokutu 10$ za nesvítící levý brzdový světlo. Dostaneme na to ručně načmáraný papír A4. Po kvalitní asfaltový silnici A8 dojedeme do místa, který se jmenuje DETE. Tam si koupíme velkou studenou colu. Máme vyzkoušeno, že nám v horku vyhovuje. Jednak dodává energii, takže nemusíme moc jíst a taky si pěkně „zaříháme“. Z Dete odbočujeme na východ, směrem na Mlibizi a Binga. Silnice je asfaltová a jede se po ní dobře. Je to hodně členitá krajina, pořád nahoru dolu a všude okolo je hodně zeleno. Potkáváme jen pár aut a taky pár lidí na motorce. Poblíž místa Manjolo odbočujeme z asfaltový silnice, ta vede k jezeru Kariba, na kamenitou, hrbolatou a často prašnou cestu. Všude kolem ní jsou obydlený vesničky, který navazujou jedna na druhu a když potřebujeme zastavit, abychom „odložili“ spotřebovanou colu, dělá nám potíže najít odlehlejší místo, abychom nebyli za „bílý křupany“, co si neslušně ulevujou na veřejnosti. Občas zahlídneme v těch vesničkách střediskových velký shromáždění lidí. Krajina okolo se pomalu mění ve stále sušší a drsnější. Střídá se písek a kamení a jsou úseky, kdy nám auto poskakuje jako koza na příčně vymletejch rýhách. Zkoušíme jet pomalu, rychleji a ještě rychleji, ale je to jedno. Skáče to v každý rychlosti. Tahle cesta vede až do města Karoi, který leží na hlavní dálnici A1. To je dálnice z Harare na sever, do Zambie. My ale odbočujeme do NP CHIZARIRA a je to nářez. Nejdřív projíždíme něco jako čerstvý oraniště a pak začíná prudký stoupání po neuvěřitelnejch pasážích z obrovskejch šutrů. Toyota šlape jako hodinky a zdolává všechny nástrahy. Míjíme rozpůlenej traktor, vypadá to, že z něj vyndali převodovku či co a všechno ostatní nechali na místě. Stoupáme dál a zastavíme u vstupní brány, kde se zaregistrujeme. Zjišťujeme, že tu nikdo mimo nás není, ale 4 dny před námi tu byli ti chlápci z Čech, co jsme potkali v Bushlore. Prej ale hned ten stejnej den odpoledne odjeli, což nám hlava vůbec nebere. Protože nejbližší civilizace na přespání, tedy nějakej camp, je tak 8 hodin jízdy. To museli chlapci spát někde „nadivoko“. My do auta přibereme jednoho rangera a stoupáme přes 13 km nahoru do parku. Tam se vyškrábeme asi za hodinu, odevzdáme rangera a zaplatíme si 2 noci na MUCHENI VIEW. Je to krásný místo na kempování, přímo na hraně soutěsky Mucheni s úžasným výhledem do dálky, směrem k jezeru Kariba. Rozložíme si stany a zabydlíme se tu. Nachystáme si dobrou večeři - vejce, párečky s fazolema v rajský omáčce a chleba k tomu. No jasně, dobře vychlazené pivko nechybí. Sedíme v křesílkách pod stříškou pěkně u stolu, 2 metry před námi je asi 400 metrů hluboká soutěska. Kolem šmejdí pár paviánů a je slyšet nějaký dravce. Petr tvrdí, že slyšel určitě šelmu a já mu to rád věřím. Sedíme, srkáme kafe, uvědomujeme si tu obrovskou samotu a zíráme na tu neuvěřitelnou nádheru. Je to fantastickej večer.

1. únor 2016
Spalo se krásně na hraně soutěsky. Kolem šestý se vyvalíme z pelechů, uděláme si čas s mlíkem na probrání a sbalíme střešní stany. Pak teprve snídáme jogurt s müsli a kafe. Pod stříškou necháváme křesla se stolem, jen je připoutáme, aby si je opičáci neodnesli domů. Vyrážíme na průzkumnou jízdu parkem. Zkoušíme jet k MABOLA PLATFORM, což je taková dřevěná vyhlídková plošina. Cesty jsou hodně drsný, samý šutry a výmoly. Zvířátka se před námi schovávají kdesi v zeleni, zahlídneme jen pár antilop vodušek, co mají na zadku ten hezkej bílej kroužek. Asi za 40 minut dojedeme k Mabola platform, dáme si tam asi 30 minut pauzu a uděláme pár fotek. Pak se vracíme na jedno rozcestí a tam odbočujeme na cestu, která vede k říčce LUIZIKUKULU. Prodíráme se divokým terénem a narážíme na 2 kritický místa. To první je vyschlý říční koryto, který je sice úzký, ale hluboký a plný velkejch šutrů. Petr mi ukazuje kudy jet, ale podaří se mi v tom korytu uvíznout mezi šutry. Pokouším se vydrápat ven, ale vždycky zůstanu viset mezi balvany. Začíná se trochu pálit spojka. Přeházíme pár menších šutrů a mně se podaří vyjet na druhou stranu. Další menší zádrhel je, když se brodíme přes říčku Luizikukulu. Ta sice není hluboká, ale pod hladinou jsou zase šutry a za jeden tam zase zůstanu viset. Stačí kousek couvnout a kousek uhnout a přebrodíme to na druhý břeh. Spojka zase smrdí, dostala zabrat, ale teď už to snad bude v pohodě, říkáme si. Nebylo, protože za chvíli zjišťujeme z mapy, že jedeme špatným směrem. Jsme na cestě, která vede do naprosto odlehlýho místa a tam kdesi končí. Takže otočka a vracíme se. Teď už se brodíme v pohodě a i ten přejezd koryta, kde jsme prve zůstali viset, zvládneme bez problémů. Zkusíme projet okruh, kterýmu se říká KASWISWI LOOP. Jsou tam kdesi 2 místa na kempování. Jedeme tam a po pár kilometrech se nám najednou ztratí cesta. Navigace nám ukazuje, že na ní jsme, ale my ji fakt nevidíme a motáme se sem a tam. Petr a pak já couráme po okolí a hledáme tu zatracenou cestu. Kousek od nás je parta paviánů a asi z nás mají prču, co to tam ty dva divný opičáci hledaj. Cestu jsme fakt nenašli a tak se zase vracíme. Všimnu si chameleona na cestě a tak zastavíme a jdeme si ho vyfotit. (Na začátku naší cesty jsem kdesi přejel malou želvu a bylo mi fakt stydno. Já myslel, že to je šutr. Od tý doby si dávám bacha. Petr by mě asi zabil, kdyby se to stalo ještě jednou). Chameleon na cestě jde tím „parkinsonovským“ škubavým krokem a pak se najednou rozeběhne. Petr ho chytí a žádá ho, aby ještě chvíli vydržel. Chameleon ale má svou hlavu a utíká do křoví na kraji cesty. Tam se vyšplhá na zelenej keř a hned mění barvu. Asi si myslí si, že jsme tak blbý, že si ho spleteme se zelenou větví. Máme ho vyfocenýho ve dvou barevnejch variantách a tak můžeme pokračovat v cestě zpátky. Po 15. hodině jsme zase doma u soutěsky Mucheni. Ujeli jsme dneska asi 35 km, ale zabralo nám to skoro 5 hodin! NP Chizarira je fakt velká a drsná divočina. To, že jsme tu naprosto sami, nám ten zážitek ještě umocňuje. Dáme si nejdřív vychlazený pivo, chvíli si odpočineme a pak rozděláme stany. K večeři máme dobrý kuskus se zeleninou a k tomu „krkací“ colu. Sedíme pak u kafe a zase se kocháme tou nádherou. Do pelechu zalezeme asi ve 20,30.

2. únor 2016
Budíček v šest, rychlá snídaně, sbalit stany a jedem si k rangerovi vyzvednout dlužných 14$. Požádá nás, abychom dole na bráně předali nějaký papír jeho kolegovi. Těch 13 km dolů nám tentokrát trvá asi 45 minut. Odhlašujeme se u brány, předáme papír a rangerovi dáme nějaký dárečky pro děti a vyfotíme se s ním a s jeho AK 37. Ranger se jmenuje CELANI NDLOVU a chce, abychom mu poslali tu společnou fotku (po návratu domů jsme mu fotku přes Whatsapp poslali). Pak definitivně odjíždíme z NP Chizarira. Cesta dolů, na silnici do Karoi, zabere skoro hodinu jízdy a je to jen 19,6 km. Pak už se jede líp, ale stejně to strašně drncá. Přejíždíme Sengwa River, Motori River, Ume River, Wadze River, Gungwe River - tam je veterinární kontrola na mouchy Tsetse. Míjíme odbočku do Tashingy na břehu jezera KARIBANP MATUSADONA. To jsme taky měli v původním itineráři, ale museli jsme to vypustit kvůli nedostatku času. Přejíždíme dlouhý most přes řeku SANYATI, kde děláme pár fotek. Před jednou z odboček potkáváme v protisměru jedoucí Land Rover s holandskou SPZ! Stavíme a povídáme si s manželským párem, kterej projíždí Afriku ze severu na jih a teď právě jedou z NP Mana Pools. Tam zase míříme my. Říkají nám, že tam byli jen jeden den a museli odjet, protože po dešti jsou cesty v Mana Pools neprůjezdný. A taky prej neviděli ani jednoho slona, přičemž v Mana Pools jsou spousty slonů. Popřejeme si navzájem šťastnou cestu a každý jedeme jiným směrem. Pokračujeme dál a často potkáváme malý dětičky, který se vracej ze školy. Všechny mají školní uniformy a ty se liší podle toho, do který školy děti chodí. Projíždíme příjemnou zemědělskou krajinou, kde je hodně políček s kukuřicí a občas i zahlídneme na nich někoho pracovat. Asi na 3 místech projíždíme totálně rozbitý úseky cesty, kde jsou skoro metrový výmoly a díry. Vždycky to je u přejezdu nějaký říčky. Všechno to zvládneme bez problému a pak vjíždíme do oblasti, která se jmenuje CHARARA SAFARI AREA. Sjíždíme po klikatý silnici několik kilometrů prudce dolů a pomalu se blížíme k odbočce, která nás dovede do cíle dnešní cesty. Je to soukromej kemp s krásným jménem GACHE GACHE, na břehu jezera KARIBA. Dorazíme tam asi v 17. hodin a jako dosud téměř všude, jsme tam sami. Černý chlapík jménem Sydney nás nechává zaparkovat před jedním z místních bungalovů. Budeme sice spát na střeše auta, ale můžeme používat koupelnu a hajzlík v tom bungalovu a navíc je tam elektřina, tak můžeme dobíjet baterie. To je od Sydneyho velká laskavost a tak mu hned dáme darem čepici. Jdeme se kouknout na jezero a asi 30 metrů od nás je ve vodě shromáždění tak 60 hrochů a jeden si to dokonce mašíruje po břehu. No to je krása! Domluvíme si u Sydneyho večeři a rychle do sebe musíme dostat vychlazený pivo. Cesta z NP Chizarira sem nám zabrala víc jak 8 hodin. U večeře se potkáme s jednou běloškou, je to Švédka, která tu je jako dobrovolník. S ní tu je David, místní ranger a ještě jeden chlapík. Pak se ještě objeví 2 černý chlápci. K večeři se podává dušený hovězí, batáty, rýže a zelenina. A pivo, dvě, tři. Krásně se spí u jezera Kariba.

3. únor 2016
Dnešní dopoledne trávíme ve velký pohodě. Po pozdější snídani si jdeme sednout na terasu, uděláme si kafe, je tu wifi a tak navazujeme spojení s domovem. Já fotím kolem pobíhající ještěrky a to nám jedna pořádná (on to byl spíše něco jako 70 centimetrovej mlok) uteče. Na odpoledne si domluvíme s Davidem vyjížďku na jezero. Předem mu dáváme naše triko EMPEROKU a uděláme mu tím velkou radost. Musíme s ním odjet kousek za kemp, k místu, kam nám má jeden z pomocníků přivízt člun. Jedeme tam obstarožním Land Roverem, kterej se skoro rozpadá. David říká, že to bylo asi před 30 lety dovezený z Británie a že to je nezničitelný. Nasedáme na loď a vyrážíme na jezero. Protože je letošní období dešťů katastrofálně suchý, je hladina jezera o pár metrů níž, než by měla bejt. Kvůli jevu EL NIŇO je naprostej nedostatek vody v celý zemi. Z vody kouká spousta mrtvejch stromů a vypadá to krásně. Co už krásný není, že na všech jsou cáry potrhanejch rybářskejch sítí. Všude tu řádí pytláci a to jsou stopy po nich. David jede s lodí pomalu podél břehů a my můžeme fotit spousty hrochů, krokodýlů a nádhernejch ptáků. Nejkrásnější z nich je Orel jasnohlasej, Volavka popelavá a bílá a pak taky Anhinga africká, která si suší roztažený křídla na jednom ze stromů. V jednom místě zahlídneme asi 300 metrů od nás 2 pytláky na loďce, a jakmile nás uviděj, hned mizej pryč. Na chvíli vylezeme na břeh a fotíme si západ slunce. Do jednoho ze záběrů nám najednou a náhodou vjedou ty pytláci. Na jezeru strávíme asi 2,5 hodiny a tak se vracíme domů už za tmy. Bylo to krásný. Jdeme rovnou k večeři, Sydney tentokrát nachystal kuře, hrášek a brambory. Bylo to dobrý a to pivo taky. Davidův kolega kvůli nám volal do Mana Pools a zjistil, že voda opadla a je to již průjezdný. S touhle dobrou zprávou jdeme spát. Zíta pokračujeme v cestě.

4. únor 2016
Budíček, rychlá snídaně, chceme brzy vyrazit, jenže neteče vůbec voda. Tak čekáme, až to dva černý instalatéři vyřeší. Pak vše dobalíme, jdeme srovnat účty a rozloučit se s Davidem a ostatními. Bylo nám tady moc dobře, Gache Gache je fakt krásný místo. Míříme do města KARIBA, je to asi 80 km a tak 2 hodiny jízdy. U pumpy Total dotankujeme plnou nádrž a zkontrolujeme spotřebu. Vychází to asi na 15 l/100 km. Doplňujeme taky zásoby vody, chleba a kupujeme nějaký další pochutiny. Pak již vyrážíme směr Mana Pools. Míříme do MAKUTI, kde najedeme na silnici A1, která nás dovede k odbočce do Mana Pools. Silnice je plná naloženejch náklaďáků, co jedou do anebo ze Zambie. Je to tu klikatý a nedá se předjíždět. Pomalu projíždíme místem, který se jmenuje ZAMBEZI ESCARPMENT. Je to prudkej sjezd průsmykem, jedna zatáčka za druhou. V několika z nich je vidět, kudy ze silnice vylítl kamion, kterýmu selhaly brzdy. Na konci toho dlouhýho padáku je odbočka na Mana Pools. Zastavíme u závory a sličné děvče po nás chce nějakej papír a my ho nemáme. Musíme se tedy vrátit asi 10 km zase zpátky, do MARONGORY, kde je kancelář ZIMPARKS. Tam si ten papír vyzvedneme a zase se ploužíme dolů za kamiony. Černýmu děvčeti papír ukážeme, ona si nás zapíše, a protože je milá, dostane od nás na památku čepici. Je tu na A1 taky veterinární kontrola na mouchy Tsetse, ale kontroluje se v opačným směru, než jedeme. Jsme na příjezdový cestě do NP a je to strašný. Prvních cca 30 km je jedna nekonečná roleta. Zkoušíme jet vlevo, vpravo, uprostřed a je to marný. Auto skáče jako koza a všechno se třese. Petr pronese: „ Zavřít huby, nebo nám vypadaj zuby.“ Dojedeme k další bráně NYAKASIKANA, tam se zase zapíšeme a pokračujeme dál. Teď už je cesta místy písčitá a po deštích i měkká, takže se jede dobře. Koukáme po zvířátkách, ale nikde nic. Jen v jednom místě zahlídneme 2 slony, který se hned ztratěj v zeleni. Konečně jsme na místě, NP MANA POOLS – NYAMEPI CAMP. V recepci si vybíráme nejlepší místo na kempování. Říkají nám, že tu vlastně nikdo není a je volných všech 31 míst. Vybereme si nakonec campsite 2 a když tam dojedeme, zjistíme, že se tam usídlil nějakej mladej pár. Měli bejt na campsite 1, ale 2 se jim líbila víc, tak se tam usídlili. Nikdo jinej tu fakt není, takže jsme tu 1 zabrali my. Když se večer ten párek objevil, přišli se omluvit, že to obsadili. Jsme na břehu řeky ZAMBEZI, na druhý straně řeky je ZAMBIE. Musíme si nahlas říkat, kde to vlastně jsme. NP Mana Pools byl ten nejdůležitější bod našeho itineráře! Cestou od recepce sem jsme zahlídli nějaký antilopy, opičáky a pár krásnejch ptáků. Tak doufáme, že tady budeme mít na zvířátka štěstí. K zasloužený večeři si dáme párky, chleba, pivo a kafe. Uděláme si oheň, posloucháme hrochy, jak na sebe povykují, a zíráme na hvězdný nebe nad hlavou. Je tu ale pořádný vedro.

5. únor 2016
Tradiční budíček v šest. V noci byli slyšet v dálce lvi a taky hroši, co kolem nás chodili a chroupali trávu. Sbalíme stany, nasnídáme se a vyrážíme na první okruh. Jedeme nejdřív podél břehu Zambezi na CHESSE CAMP, cestou fotíme ptáky, prasata, kozičky a hrochy. Některý části cesty jsou hodně podmáčený, takže si dáváme pozor, abysme někde nezapadli. Kolem poledne se vracíme domů, konečně si rozložíme markýzu, kterou máme namontovanou na levým boku auta. K obědu si dáme opečenou šunku (protože se nám ta konzerva sama otevřela!), chleba a vychlazený pivko. Ukryti pod stromem a markýzou relaxujeme u kafíčka. Kolem 16. hodiny vyrážíme na druhej okruh. Tentokrát jedem na opačnou stranu, proti proudu řeky směrem na BBC CAMP a MUCHENI CAMP. V LONG POOLU zahlídneme krokodýla, ale je stydlivej a rychle nám mizí pod vodou. Jedem dál a najednou se před námi objeví slon. Je to pěknej kus, drhne si kůži o velkej strom a asi jsme ho nějak vzrušili, protože vytasí penis a ukazuje nám, jak velkej je to kluk. No, fakt velkej! Popojedeme o pár set metrů dál a najednou je před námi slonů 5. Je to rodinka s mláďátkem, který se právě kojí. Jeden mladý sameček na nás trochu vyjede, aby nám dal najevo, že musíme dodržovat odstup a taky, aby se dostal na druhou stranu cesty k rodině. Chvíli pozorujeme, jak se mládě krmí a pak jedem dál. Obhlídneme BBC a pokračujeme dál na Mucheni. Tam jsou kousek od nás hroši, na druhý straně taky spousta antilop. V dálce vidíme slona, jak přechází řeku Zambezi a míří ze Zimbabwe do Zambie. Jen tak, bez pasu. V zapadajícím Slunci to je jeden velkej kýč, ale pěknej. Vidíme další slonici s mládětem. Je to všechno krásný a moc si to užíváme. Rychle se stmívá a tak vyrážíme na cestu zpět. Ještě za zbytků světla rychle rozděláváme stany a oheň. Z řeky pomalu vychází hroch a míří směrem k nám. Vyškrábe se nahoru na břeh a míjí nás v naprostým klidu ve vzdálenosti asi 15 metrů. Jde přímo ke stanu těch mladejch sousedů. Ti se vracejí už za naprostý tmy, tak jim jdu s baterkou naproti, abych je upozornil, že na ně u nich doma možná „někdo“ čeká. Vřele mi děkujou a pak ve tmě vidíme jak s baterkama pomalu a pečlivě propátrávají celý okolí. Jenže hroch už tam dávno není. Kolem 21. hodiny se jdeme vysprchovat a zalezeme do stanů. Zase je hrozný vedro. Holt jsme v Africe.

6. únor 2016
V noci dost lilo, ale protože jsme pod stromem, nebylo to na stanech tolik slyšet. Jen hřmění a Petr prej zase slyšel kolem courat a chroupat ty hrochy. Nechali jsme venku křesílka, takže jsou totálně nacucaný vodou. Dáme si „müslící“ snídani, čaj a pak kafe. Sbalíme stany a vyrazíme na podobnej okruh, jako předcházejí den ráno. Všude je mokro, kaluže a bahno. Jedeme zase na Chesse a potkáváme spousty Impal a taky fotíme Zoborožce kaferský s těma rudejma ksichtama. Musíme se vrátit, protože cesta je dneska fakt neprůjezdná. Zkoušíme to tedy na opačnou stranu a jedem k Long pool, kde je zase ten krokodýl a zase hned mizí pod vodou. Pokračujeme kousek po hlavní cestě a na odbočku na Mucheni. Je tam pár supů, ale je málo světla na focení. Prší, tak se vracíme a kousek od recepce potkáváme ty mladý. Mávaj na nás, odjížděj. Tak jsme konečně naprosto sami. Jeden z černejch kluků, co se tu o to starají, nám schoval křesla, trika ze šňůry a taky vařič. Musíme umejt auto, protože je kompletně od bahna, včetně oken. Nemůžeme ale najít náš smetáček a tak to šmudláme nějakým hadrem, co jsme tu našli a zbytkem nějakýho rejžáku, co byl pohozenej za sprchou. Petr zaparkuje auto pod stromem a zase hledáme ten zatracenej smetáček. Asi nám ho ukradli ti opičáci, co se poflakujou kolem a provokujou. Najednou Petr objeví smetáček na kapotě pod čelním oknem! Vůbec nechápeme, jak tam mohl vydržet celou okružní jízdu po parku. Dáme si zaslouženou pauzu a odpoledne zase vyrážíme směrem na Mucheni. Potkáváme asi 25 slonů v menších skupinkách a je to nádhera. Ten krokodýl v Long Pool se nám zase schoval, už potřetí! Asi se mu nelíbíme. Vracíme se zpátky a všude kolem jsou stovky krásnejch koziček. K večeři dojíme tu samo-otvírající se šunku. Pivo, kafe a šup do stanů. V noci zase prší a je slyšet lví řev.

7. únor 2016
Ráno Petr říká, že zase slyšel v noci mlaskat hrochy a řvát ty lvy. (Říkám si, kdy vlastně spí, když tráví noc posloucháním zvířat?!) Já zase v noci slyšel hyeny! V klidu posnídáme, nikam nespěcháme. Je strašný vedro, takže se rozhodneme, že zůstaneme v táboře. Slunce fakt pálí strašně, máme roztaženou markýzu, sedíme pod ní a stejně se oba pěkně připálíme! Sedíme ve stínu, čumíme na Zambezi, pijeme a jsme připálený. Až kolem 16. hodiny vyrážíme na další, poslední vyjížďku. Zase jedeme až do Mucheni campu a při zastávce v BBC campu fotíme pár krásnejch dravců. Vypadá to na samici Orla jasnohlasýho a mládě, který je ale skoro stejně velký jako matka orlice. Zase potkáváme sloní rodinku, ale jsou od nás dost daleko. Pomalu se vracíme do campu. Ještě se zastavíme a fotíme si krajinu v Mana Pools. Kousek před campem se potkáváme s parádním sloním samcem. Je to kapitální kousek a má nás na háku. K večeři nachystáme marokánský kuskus s curry zeleninou. Najednou se kousek od našeho auta vynoří hroch. Pomalu se sune kolem nás, chroustá si trávu, spokojeně mlaská a je úplně v pohodě a vůbec si nás nevšímá. Je tma, sedíme u ohně, pijeme pivo a kafe a fotíme nebe nad hlavou. Nádhera. Užíváme si poslední večer v NP Mana Pools. Nesmírně jsme si to tady užívali, protože jsme tu byli naprosto sami, potkali jsme a nafotili spoustu krásnejch ptáků, opičáků, antilop, zeber, krokodýlů, hrochů a slonů. Mana Pools s řekou Zambezi je úžasný místo, opravdová divočina. (Nedlouho po našem návratu domů jsme se dočetli, že tam omylem rangeři na hlídce zastřelili tátu se synem, který ovšem paradoxně pomáhali v parku při hledání pytláků a pašeráků slonoviny a nosorožčích rohů.) I to je Afrika.

8. únor 2016
Vstáváme tradičně kolem 6. hodiny. Musíme posbírat odpadky, protože opičáci nám v noci roztrhali pečlivě zavázanej pytel, kde jsme měli odpadky za celou dobu zdejšího pobytu. (Ty se musej ukázat při odjezdu z parku a tím dokázat, že tam po sobě nezanecháváme bordel.) Dáme si vydatnou snídani, vše sbalíme a vykonáme důkladnou očistu. Kolem 9. hodiny se odhlašujeme u rangerů. Jeden z nich se ptá, jestli ho můžeme vzít s sebou, ale my fakt nemáme volný místo ani na zadních sedačkách. Omlouváme se mu, ale on to sám vidí a říká, že to chápe. Ještě se s námi loučí jeden pěkný slon a 2 krokodýli. Vyrážíme. Dneska nás čeká nejdelší přejezd. Míříme do města Gweru a to je cca 600 km. Prvních 50 km se jede docela dobře, je to většinou písek a kaluže. Posledních 30 km je to zase ta roleta a Toyota skáče a zuby drnčí, bez ohledu na to, jakou rychlostí jedeme. Celá tahle cesta je ale lemovaná spoustou nádhernejch a obrovskejch baobabů. To je snad jediná hezká věc na týhle části cesty. Konečně jsme u výstupní brány. Odevzdáváme povolení ke vstupu do parku a ukazujeme pytel s odpadky. Popojedeme k veterinární kontrole Tsetse a vyhazujeme tam všechny odpadky. Pak už zase stoupáme do kopců soutěsky Zambezi Escarpment. Vychutnáváme si jízdu po asfaltu. Zastavíme v městě KAROI, kde ve SPARU doplňujeme potřebný zásoby. Míříme dál na město CHINHOYI, kam to je asi 80 km. Kousek před Chinhhoyi se zatáhne a kolem nás je najednou černo. Jak jinak, jsme v Africe. Spustí se liják a buřina a my se rozhodneme, že v Chinhoyi zůstaneme. Zajedeme do CHINHOYI CAVES MOTELU, zaplatíme si pokoj a objednáme si večeři. Těšíme se na trochu pohodlí, po dnech strávenejch v divočině Mana Pools si to zasloužíme. V pokoji si můžeme v pohodě přerovnat a uspořádat veškerou výbavu, dát si krásnou sprchu a vychutnat kafíčko. Pak teprve jdeme na večeři. Jsme tam jen my a jeden černý pár. Číšník, co kolem nás poskakuje, je sympatickej chlapík, tak si s ním povídáme. Chceme ochutnat něco „zimbabwskýho“ jako předkrm. Je to dušený hovězí se zeleninou a k tomu „fufu“, což je hutná kukuřičná kaše. Jako hlavní chod má Petr vepřový žebírka a já rybu BREAM. K tomu máme hranoly (ne hranolky!) a zeleninu. Je to strašná nálož. K tomu dobrý pivo, dvě, tři a jsme naprosto přežraný a vyřízený. Odvalíme se do pokoje a sotva se vyškrábeme do postelí. Do spravedlivýho spánku upadneme po 22. hodině.

9. únor 2016
Vstáváme v tradiční dobu a ještě před snídaní si jdeme prohlídnout místní atrakci, což je SLEEPING POOL CAVE. Je to krásná, krasová jeskyně s jezírkem, kde je zatím známá hloubka cca 100 metrů. Žijou tu dva druhy endemickejch ryb a je tu dokonce možný zaplatit si potápění do toho krasovýho jezírka. Jeskyně objevil bílej lovec Frederick Selous v roce 1887. Ještě před tím prej byla jeskyně používaná místním zločincem jménem NYAMAKWERE, kterej svý oběti házel na její dno. Strávíme tam asi hodinu a jdeme se pořádně nasnídat. Sbalíme se a kolem 11. hodiny vyrážíme a cestu do Gweru. Je to asi 280 km po kvalitních silnicích a cesta přes Chegutu a Kwekwe krásně ubíhá. Cestou děláme menší nákup a pak už vjíždíme do GWERU. Nacházíme tady českou stopu - je tu obnovená továrna BATA SHOE COMPANY! My městem jen projedeme a míříme do ANTELOPE PARKU. V recepci si se dvěma černejma holkama domlouváme ubytování. Nenecháme se zlákat na luxusní a drahou chatku, chceme jen dvě postele, nic víc. Dostaneme tedy jeden malej pokojík, 15 metrů od nás jsou čistý sprchy a hajzlíky. Je tu jeden safari-bus s mladejma, asi Angličanama. Ti se povalujou u místního bazénu. My se jdeme podívat do suvenýr-shopu, protože je třeba nakoupit nějaké drobnosti pro přátele a příbuzné. Něco málo koupíme, pak si sedneme na vyhlídkovou terasu a srkáme studenou colu. Na ráno máme domluvenou vycházku se lvy. Jen proto tu jsme! Vracíme se a já začnu chystat něco k večeři na malinkaté terásce před pokojem. Kolem jde mladá, hezká, blonďatá Norka. Jmenuje se Marianne a pracuje tu jako dobrovolnice. Dá se s námi do řeči a je to moc sympatický děvče. Ona dostane na rozloučenou naše speciální triko a my jsme odměněni polibkem. Najednou se u nás objeví jiná pěkná kočka. Tentokrát je mourovatá a má 4 tlapky. Petr kočkomil ji hned nabízí naše mlíčko, kterýho máme stále ještě mnoho litrů. Je tma, sedíme s kávou na terase a moc se těšíme na zítra. Ještě se u nás zastaví ranger GERARD, aby nám řekl, že máme být v 6,15 na srazu, kde dostaneme krátký školení na téma: jak se nenechat sežrat lvem.

10. únor 2016
Nemůžu dospat rána a jsem už vzhůru kolem půl pátý. Přesně v 6,15 jsme na určeným místě a dostává se nám rychlokurzu od Gerarda. Je to pár základních rad, jako například nedívat se lvům přímo do očí, neshýbat se k zemi, nezůstávat pozadu, mít v ruce hůl, nikoliv však na bití lva, ale na případný vymezení vzdálenosti, atd. Na vycházku s námi jdou nějaký 3 ženský. Jedná stará – tlustá, jedna mladá – tlustá, jen ta třetí vypadá normálně. Jde taky pár místních dobrovolníků, který dokumentují chování lvů. I ta Norka ze včerejška s námi jde. Vyjdeme z tábora a najednou jsou vedle nás dva 19 měsíční lví bratři. Jmenují se ARUSHA a AMANI a každý váží tak 95 kilo. Jsou to krásný lví puberťáci, co se stále navzájem provokujou. Lezou po stromech, schovávaj se v trávě a přepadávaj se ze zálohy. Najednou se svalej do trávy, vystrkujou břicha a vypadaj jako obrovský plyšáci. Ve vhodnou chvíli si s nimi děláme fotku na památku. Zastavíme u malýho jezírka, oba lvi skočej do vody a hrajou si jako koťata. Všechno fotíme a točíme, protože to je nádhernej zážitek. Asi po 1,5 hodině se vracíme zpátky, ještě pár fotek na rozloučenou a Arusha a Amani mizí ve vysoký trávě. Dáme si pořádnou snídani, všechno sbalíme, skočíme do sprchy a kolem 10. hodiny vyrážíme na cestu, přes Shurugwi a Wolfshall Pass, směr MASVINGO. Je to asi 210 km a cesta ubíhá bez problémů. Zatímco cesta do Antelope parku vedla docela zelenou částí země, tahle část do Masvinga je hodně suchá a vyprahlá. A je pořádný vedro. V Masvingu dotankujeme plnou nádrž a jedeme do cíle naší dnešní cesty, což je NORMA JEANE’S RESORT u památníku GREAT ZIMBABWE. Na chvíli zastavíme u prodejců suvenýrů a kupujeme pár drobností. V Norma Jeane’s si zaplatíme pokojík v krásný zahradě. Všechno máme po ruce, sprchu, hajzlík, kuchyňku, krásný ohniště pod stromy. Kolem nás rostou manga, banány, avokáda, pomeranče, lítaj tu krásný čulibrci, prostě nádhera. A pozor, zase jsme tu sami. Máme pěknej výhled na jezero MUTIRIKWI. Za 3 $ si koupíme dřevo k ohništi a večer Petr udržuje krásnej oheň, otevřeme lahev vychlazenýho rosé a je nám blaze. Sedíme, zíráme do ohně, srkáme víno a mlčíme, protože k tomu není říct. Úžasnej večer.

11. únor 2016
Ke snídani začnu chystat müsli s mlíkem, ale musím to vyhodit. Müsli je zatuchlý a hnusný. Koupili jsme ho včera. Už se nám to taky stalo 2x s jogurtem. Jsme málo ostražitý při nákupech, oni tu asi sežerou všechno. Chleba se sýrem je jistější varianta. Po hygieně vyrážíme pár km k národnímu památníku GREAT ZIMBABWE. Pro Zimbabwany je to jako Vyšehrad pro nás. Tohle místo bylo hlavním sídlem království z pozdní doby železný. Budovalo se od 11. do 15. století. Skládá se ze tří hlavních částí: HILL COMPLEX, VALLEY COMPLEX a GREAT CLOSURE. Zajímavostí je, že každá z těch částí byla obývaná v různý době. Hill Complex je nejstarší a byl obývanej od 9. do 13. století. Great Closure od 13. do 15. století a Valley Complex od 14. do 16. století. Našli tady nejdůležitější artefakt – 8 sošek tzv. ZIMBABWE BIRD. Tento „Pták Zimbabwák“ je na vyobrazenej i na státní vlajce. Asi nejzajímavější je Great Closure, kulatá stavba, její zdi jsou vysoký až 11 metrů a dlouhý 250 metrů. Uvnitř je ještě jedna zeď, která byla postavena později. Je tu taky jakási věž, jejíž význam není dodnes známej. Má průměr 5 metrů a vysoká je 9 metrů. Vše je vystavěno z placatých kamenů. My nejdřív vylezeme na Hill Complex, odkud je vidět na celý Valley Complex a Great Closure. Zastavíme se v místním muzeu, kde se bohužel nedá fotit. Je strašný vedro a tak si jdeme koupit studený pití a tak docela pěkný sošky a pár dalších drobností. Doteď jsme tu byli sami, ale najednou se tu objevují 3 Asiati s průvodcem. To znamená rychle pryč . Jdeme ke Great Closure a tam strávíme asi 45 minut a sami. Pobyli jsme tu asi 4,5 hodiny, jsme pěkně ucapkaný a zapařený. Pomalu se vracíme do resortu. Cestou potkáváme školní dětičky, zastavíme a chceme jim dát nějaký pastelky, propisky a hračky. Nejdřív se leknou našich bílých ksichtů, ale jakmile uviděj, že jim chceme něco dát, hezky přiběhnou k autu a slušně anglicky děkují: „Thank you sir, thank you“! Když dorazíme domů, dáme si kafe a sedneme si na terasu, kde pozorujeme na keři krásný barevný čulibrky. Myslíme si, že jsou to kolibříci a snažíme se je vyfotit. Ty malý mizerové se nám ale pořád schovávají dovnitř toho keře. Pár fotek se ale povede. Později vypátráme, že to nejsou kolibříci, ale ptáčci, co se jmenujou STRDIMILOVÉ. Tenhle konkrétní se jmenuje Strdimil mariquaský. Po focení umyjeme naše spolehlivé autíčko a jdeme se pak porozhlídnout po areálu. Je to tu fakt pěkný. Nechal si to tu postavit jakýsi THOMAS MURRAY MAC DOUGALL, jako místo na důchod. Pan Mac Dougall byl vizionář, a aby mohl rozjet ve velkým pěstování cukrový třtiny, vysnil si přehradu. V místě, kde tečou tři řeky: MUTIRIKWI, MSHAGASHE a POPOTEKE, byla v roce 1961 dokončena velká přehrada za 2 000 000 Ł. Za ní vzniklo jezero KYLE, pojmenovaný podle starý farmy, která zmizela pod hladinou. Díky tý přehradě pan MacDougall zbohatl a v důchodu se mohl dívat ze svý rezidence na krásný jezero. To se dnes jmenuje MUTIRIKWI LAKE. My si dopřáváme stejnej pohled, sedneme si na terase a dáme si krásně vychlazený pivko. Objevíme zajímavej jídelní lístek a tak si dáme další pivko a objednáme si večeři: quiche, polévka, hovězí oháňka, rumpsteak, omeleta se zmrzlinou, káva, to vše za 22 $. A ještě 2 piva navrch a je totálně vymalováno. Sotva se dovalíme do pokojíčku. V restauraci bylo ještě asi 15 lidí, vypadalo to na nějaký zimbabwský soudružky a soudruhy, co tu maj jakýsi aktiv. Zajímavý je, že se nejdřív přišly najíst jen soudružky a až po nich teprve soudruzi. Později, po návratu do Prahy zjistíme, proč tu byli. Asi 2 -3 týdny po nás tady diktátor Robert Mugabe, na Great Zimbabawe, slavil svoje 94 narozeniny a tahle suita tu byla na jakýchsi přípravách. Byli to pravděpodobně prověřený kádry diktátorovejch levičáků. Unavený couráním po národním památníku, po vydatýé večeři a dobrým pivku, upadáme před 22. hodinou do spravedlivýho spánku.

12. únor 2016
Jako obvykle vstáváme kolem šestý. Ke snídani zamíchaný vejce, chleba, čaj a káva. Pak vyrážíme přes Masvingo do KYLE GAME RESERVE, která leží na opačný straně jezera Mutirikwi. Jsme v tý rezervaci úplně sami, platíme 30 $ vstup a několik hodin projíždíme křížem krážem. Potkáme pár žiraf, stádo zeber, antilopy kudu, nějaký buvolce a taky Hadilova písaře. Na nosorožce ani buvoly ale nenarazíme. Protože hladina jezera je o několik metrů pod normálem, dostáváme se autem na místa, který jsou normálně pod vodou. Po skalách sjedeme až k hladině jezera a fotíme tam pár kormoránů. Pak se pomalu vracíme zpátky. Potkáváme místní rangery a ptáme se na nosorožce. Posílají nás na jeden okruh, že prej tam viděli nosorožce asi před hodinou. Pomalu ten okruh projíždíme, ale bohužel, všichni nosorožci se před námi asi zdekovali. Vracíme se domů, zastavíme v MINI-SPARU, nakoupíme pár drobností a zmožený vedrem se těšíme na náš pokoj v útulný zahradě. Zastavil se u nás chlapík, kterej nám uklízí a poklábosili jsme s ním. Jednu chvíli byl hodně smutnej z Mugabeho, měl slzy v očích a ptal se sám sebe, proč musej trpět pod 94 letým šíleným, diktátorským dědkem. I my jsme z něj byli smutný a protože měl děti, tak jsme mu pro ně dali nějaký dárky a jemu čepici na památku. Myslím, že ho to potěšilo, protože se za chvíli už zase smál. No a nám bylo dobře. K večeři jsme si dali zeleninovej salát, vejce a pivko. Pak vrchní strážce plamene Petr nachystal oheň, udělali jsme si kafe a vrchní sommelier, taky Petr, otevřel poslední lahev správně vychlazenýho rosé. A pak už jsme jen seděli, mlčeli, srkali kafe a víno a bylo nám strašně, ale strašně dobře.

13. únor 2016
Je šest hodin, vstáváme a ke snídani máme jen čaj a sušenky. Sbalíme se, v recepci doplatíme 110 $ a vyrážíme na cestu. Ta nás vede kolem jezera Mutirikwi, tentokrát ale na opačnou stranu, než jsme jeli včera. Je to krásná, členitá cesta se spoustou nádhernejch výhledů do úžasný krajiny. Přejíždíme po hrázi přehradní stěny a za ní kupujeme od jednoho chlapíka pár náramků z barevnejch fazolí. Za 5$ 2 kusy. Najednou končí asfaltová cesta a začíná šotolina. Asi po hodině jízdy mezi poli nás to dovede po prašnejch cestách zase na sfaltovou silnici A9. Je to ta, po který jsme včera přijeli z Masvinga do rezervace Kyle. My po ní ale jedem na opačnou stranu. Pár km před Rurgwe odbočujeme vpravo a přes Ndanga, Zaka a Jerera míříme do Chiredzi. V OK shopu nakoupíme potřebný zásoby a míříme do NP GONAREZHOU. První brána je vstupem do Malilangwe Conservancy, kterou musíme projet k vlastnímu vstupu do NP Gonarezhou. Cesta je prašná a široká, ale jede se kásně. Hned za první branou nás vítá pěknej dravec – Tawny Eeagle – Orel okrovej. Sedělo jich tam asi 5, ale jen jeden tam vydržel na nás počkat, abysme si ho mohli nafotit. Pak nám cestu překřižuje žirafa, zahlídneme i slona a zebry. Registrujeme se v recepci a i tady jsme sami, žádný jiný blázni tu nejsou. Zaplatíme si ubytování na 2 noci v Chipinda Pools za 110 $. Malýmu klukovi, co je s mámou a tátou v recepci, dáme taky nějaký naše dárečky, kouká na ně jako puk. Vyrážíme k tábořišti a hned potkáváme krásnýho slona. Po pár km jsme na místě a vybíráme si campsite 5. V recepci jsme byli varovaný před paviánama (baboon’s warning) a okamžitě po příjezdu do kempu jsou paviáni všude kolem nás a zkoumaj, která cizí „tlupa fakt divnejch vopičáků “ jim vlezla do teritoria. Nemáme s nima ale žádnej problém. Jen večer zapomeneme ve sprše kartáček na zuby a pastu a druhej den ráno je najdeme již „použitý“ a pohozený venku. Jsme asi 8 metrů nad hladinou řeky RUNDE. Pod námi se v ní cachtaj hroši, krokodýli a v dálce sloni. Krása, neuvěřitelná krása. Petr to nazve Jurským parkem a ani nepřehání. K večeři je polívka a masový koule v tomatě. Večer pak sedíme u ohně a očumuje nás parta malejch kočkodanů.

14. únor 2016
Dneska je náš poslední den v divočině. Snídáme tuňáka, chleba, čaj a kafe. Sbalíme střešní ložnice a vyrážíme k CHILOJO CLIFFS. Jsou to krásný, barevný skály na břehu řeky Runde. Z našeho campu to je asi 35 km, cesta vede členitou krajinou a my si to užíváme. Potkáváme sloní rodiny, který se schovávaj pod stromy před vedrem. Míjíme pár napajedel, kde jsou stáda antilop skákavejch, antilop kudu a zeber. Nikde nikdo, jen my a ty zvířata. Kousek před Chilojo cliffs nejprve narazíme na v trávě se rozkládající mrtvolu slona. Strašně to páchne, strašlivě. Popojedeme kousek dál a tentokrát narazíme na mohutnýho sloního samce, co se pase a naprosto nás ignoruje i když jsme kousek od něj. Vypadá to tady jako v nějakým parku, všude kolem travička zelená. Zaparkujem auto kousek nad řekou Runde, přesně naproti útesům Chilojo. Řeka je tady široká asi 200 metrů a je prakticky vyschlá. Je to vlastně jen písečný koryto. Na druhým břehu, přímo naproti nám, zahlídneme 3 buvoly. Konečně! Všechno si to nafotíme, i plody „salámovýho stromu“, pod kterým jsme zaparkovali. Jmenuje se to KIGELIE AFRICKÁ a plody ve tvaru pěkných šišek salámu jsou pro člověka jedovatý. Je skoro poledne a strašný vedro. Skočíme do auta a vyrazíme na cestu zpět, ale uděláme si odbočku do CHINGULI CAMPU. To všem znamená, že musíme překročit řeku na druhej břeh. Vody je sice opravdu málo, místo na přebrodění je označený šutrama, ale opatrnosti nikdy není dost. Nejde ani o to, že bysme uvíznuli v tý vodě, spíš se obáváme zapadnutí v písku. Před rokem se nám to v Namibii povedlo 2 – 3 x. V pohodě se ale dostaneme na druhej břeh a jedeme do CHINGULI. Camp leží na břehu řeky a koryto je tady plný balvanů. Všude kolem jsou šutry všech velikostí, taková kamenná divočina. Vyfotíme si to a pomalu se vracíme zpátky. Potkáváme pár antilop a šakala. Když brodíme řeku, Petr sedí v okně auta a natáčí to. Cestou do Chipinda pools potkáváme znovu pár kapitálních kusů antilopy kudu. Jeden z nich se nás vůbec nebojí a nechá se hezky vyfotit. Potkáváme jedno auto s taky bílými ksichty. Je neděle a tak jsou tady asi jen na výletě. Jsme zpátky v campu, nachystáme si pozdní oběd, nebo vlastně brzkou večeři. Salát, sýr, vejce, uherák (ještě ho pořád máme, pěkně s ním šetříme, je to přece rituální potravina), chleba. Pivo k tomu. Pak ještě vychlazenej ovocnej kompot, velká mňamka! Večer sedíme naposled u ohně a lítostivě srkáme výborný rosé, co jsme koupili a schovávali na tenhle večer. Ze tmy se ozývaj hroši, občas nějakej pták a malý i velký opičáci obcházej kolem nás. Je nám docela smutno, že se musíme vrátit do civilizace. Za celou cestu jsme si zvykli, že jsme všude byli sami jen se zvířaty a bylo to bezpečný a krásný. NP Gonarezhou byla úžasná tečka na závěr naší cesty.

15. únor 2016
Poslední vstávání v divočině. Kolem 10 metrů od nás spalo na stromě asi 50 černejch čápů a na vedlejším stromě několik makaků. Tak si říkáme, že nás třeba hlídali. Vylezli jsme ze stanů a najednou slyším Petra: „Ty vole, koukej na něj!“ Do našeho campu se s námi přišel rozloučit slon. Objevil se mezi stromy, nakouknul směrem k nám, zvednul chobot a nasával vzduch. Pak zavrtěl hlavou, zakroutil chobotem, otočil se a zmizel mezi stromy. No nádhera. Posnídáme párečky, fazole a chleba. Čaj a kafe k tomu. Pak všechno pečlivě sbalíme a vyrážíme na cestu zpátky. Jedem směrem na CHIREDZI, TRIANGEL, NGUNDU a BEITBRIDGE. V jednom místě z trávy na krajnici najednou vystartuje policajt a staví nás. Mám co dělat, abych ho nepřejel, debila. Ptáme se, co se děje a on čeká, až se objeví jeho kolegyně policajtka a že prej jsme překročili povolenou rychlost 60 km. Ptám se, kolik jsme jeli a začíná problém. Policajt vytáhne jakousi vyhlášku a ukazuje nám, jaká je pokuta za překročení rychlosti o 10 km, jaká při překročení o 20 km a že při překročení rychlosti o 50 km a víc je to na soud. Znovu se ptám, kolik nám naměřili a on tvrdí, že to bylo o víc jak 50 km přes limit. No, to se asi posral, tolik ani naše naložená Toyota ani nejede. Tak se s ním dohadujem, že toje naprostej nesmysl, že jsme možná jeli o něco rychlej, ale rozhodně ne o 50 km. Nato se nás ten blb ptá, kolik jsme tedy vlastně jeli!?! Evidentně si hajzlík říká o nějakej bakšiš. Takže mu řekneme, že jsme ochotný zaplatit okutu 20$ a chceme na to potvrzení. Ručně nám vystaví skoro nečitelnej papír A4 s náležitým razítkem. Museli jsme to udělat, protože by byli schopný nás zadržet a tahat kamsi před soud a to my si nemůžeme dovolit. Zítra večer musíme bejt v Johannesburgu na letišti. Pokračujem dál a ve Ngundu najedeme na dálnici A4, to je hlavní tah z Harare na hranice s Jižní Afrikou. Na chvíli se zastavíme na takovým strašlivým parkovišti u křižovatky, kde je neuvěřitelnej mumraj, bordel a špína. Nějakej zfetovanej černej magor po nás hodí šutr. Nevíme, máme-li se něčeho obávat, ale naštěstí se nic dalšího neděje. Koupíme si studenou colu a mizíme odsud. Odpoledne dorazíme na přechod do Beitbridge. Odbavení na výstup ze Zimbabwe naštěstí proběhne celkem rychle, jen z nás zase nějaký podvodníci, evidentně ve spolupráci s celníkama, zkoušej vytáhnout asi 120 $. Ptáme se, za co ty prachy chtějí a prej za to, že budeme moct rychle projet do JAR, jinak musíme vystát několikahodinovou frontu s kamionam. Nojo, ale tady žádný kamiony nejsou, takže těm šupákům zamáváme a jedem pryč. Normálně projedeme za 3 minuty na druhou stranu hranice! Tam přece jen vládne nějakej řád, ale.. Na vstupní razítko jsou dlouhý fronty před mobilníma buňkama. Jsme tam jediný bílý ksichty a fronty tam jsou tak na 2 -3 hodiny. Do jedný se postavíme a najednou se u nás objeví mladej, černej kluk, a že prej tam nemáme stát. Proč, ptáme se? A on nám tvrdí, že máme jít rovnou k vokýnku. Toho bysme se vůbec neodvážili, protože tu jsou sami místní a vůbec netušíme, co by s námi udělali. On ale trvá na tom, že:„To není fair, abyste stáli až za černejma!“ Necháme se tedy vytáhnout z fronty, dáme mu naše papíry, on je strčí do okýnka a za chvilku je dostaneme zpátky, máme vstupní razítka a můžeme jít k celnímu odbavení. Zíráme na to jako blázni a je nám trochu stydno, protože nikdo z celý fronty těch čekajících černých neřek ani slovo. Vůbec to nechápem. Popojedem autem k celníkům a s jakýmsi papírem musíme k dalšímu okýnku. Ten kluk tam chce jít s námi, ale jedna oficírka ho vykáže ven. On jí alespoň řekne, ať nás nasměruje k tomu správnýmu okýnku. Za 5 minut jsme venku, všechno je vyřízený. Pochopitelně víme, že ten kluk po nás bude chtít nějakej bakšiš. Nedáváme mu žádný peníze, ale moc se mu líbí naše expediční triko EMPEROKU, tak mu dáme dvě nepoužítý a čepici k tomu a on je naprosto spokojenej a moc nám děkuje. To my jsme taky spokojený, protože nám ušetřil minimálně 2-3 hodiny. Jsme zpátky v JAR. Po dálnici N1 míříme na jih, do LOUIS TRICHARD, kde chceme přespat. Bloudíme městem křížem krážem a nikde není volný ubytování. Prej je tu jakási konference. Jedem dál a po několika kilometrech narazíme na odbočku k nějaký soukromý farmě s ubytováním. Jdeme se tam zeptat a narazíme na sympatický bílý tváře. S lítostí nám říkaj, že oni jsou taky plně obsazený, ale paní volá sousedovi Chrisovi a ten má pro nás volnej pokoj. No sláva. Nejdřív si ale dáme večeři a pár piv, paní nám uvaří skvělej T-bone steak a kuře. Pak popojedem asi půl km a jsme na místě u Chrise. Jmenuje se to WIA-KYLA LODGE a je to skvělý. Za 500 ZAR máme luxusní pokoj, kde jsou 4 postele se „lvím povlečením“, gauč, 2 křesla, krásná koupelna. Máme tam čaj, kafe a sušenky. Naprostá nádhera. Všechny věci vybalíme, probereme, nepotřebný vyhodíme, potřebný vyčistíme, přebalíme, do zavazadel pečlivě uložíme. Pak teprve vypulírujeme sami sebe a skočíme do sněhobílých postelí. Po včerejší noci v NP Gonarezhou to vypadá, že jsme se octnuli v naprosto jiným světě.

16. únor 2016
Ráno si dáme čaj a kafe a vyrazíme na poslední úsek cesty. Čeká nás cca 400 km po dálnici zpátky do Johannesburgu. Kousek od Mokopane se stavíme na menší občerstvení a kolem 4. odpoledne jsme v Bushlore. Odevzdáváme auto stejnýmu černýmu chlapíkovi, kterej nám auto předával. Dáváme mu veškerý věci, který bysme vyhodili jako nepotřebný. Jemu se ale hodí všechno, což se nám líbí. Bere si i Petrovy obnošený sandále, pracovní rukavice, lepicí pásky, folie, ale taky třeba pár krabic mlíka, co nám zbyly, cukr, čaj, prostě všechno. Já v recepci reklamuju pokutu, kterou jsme dostali v Zimbabwe za chybějící osvětlení zadní SPZ. Nechávám jim kopii policejního papíru a Bushlore nám skutečně po pár dnech tuhle pokutu proplatí zpátky. Černej chlápek nás odváží na letiště ještě s nějakým divným starým Němcem, Jdeme si dát něco k pití a v Duty free shopu utrácíme poslední randy za dárky pro kamarády. No a pak se hezky uvelebíme v prvním patře A -380 na připlacených sedačkách. Je tam spousta místa a tak let do Paříže je pohodovej. Na CDG rychle přeběhneme na terminál, odkud se odlítá do Prahy. Pak poslední skok vzduchem a jsme zase zpátky v Praze.