16./17. leden 2014
Petr s Matyášem mají zpoždění, ale nakonec v pohodě stíháme. Odbavení na letišti proběhne tryskově a brzy nastupujeme do A-319 směr Frankfurt.  Expedice EMPEROKU 2014 začíná. Letadlo je plné, němečtí manažeři se asi vracejí z práce domů. Ve Frankfurtu si dáme něco k pití a nakoukneme do duty-free shopu. Neodoláme a koupíme si „Schwarzwalder speck“, ten se v Botswaně určitě bude hodit. Po 1,5 hodinové pauze nalezeme do velké „můry“, která na nás už čeká. A-380 je impozantní letadélko. Naše sedačky obsadil nějaký chlapík s dvěma malými kluky, necháme ho tedy tam a přesuneme se do řady 78. Večeři oba odmítneme, jen si dáme něco k pití a já si pustím film MALAVITA s DeNirem. Ten je jako vždy výborný, myslím Roberta. Petr je, jako vždy, dávno v limbu a já, jako vždy, mu to závidím. Jak to dělá, že všude chrápe?! Nasypu do sebe prášek na spaní a nějak se protrápím do rána. Snídaně přijde k chuti a podívám se na výtečný koncert Joe Cockera. Je 9.50 a po roce jsme zase v Jo’burgu!!! Asi po hodině odbavování, vyměňování peněz a čekání na kufry jsme venku a hledám někoho od BUSHLORE. Po chvilce najdeme černého chlapíka s cedulí BUSHLORE, čeká tam s ním už jeden pár ze SRN. Jedeme do MIDRANDU, kde sídlí půjčovna. Papíry na auto jsou připravené, seznámení s vozem proběhne rychle, cvičně rozbalíme a zabalíme stan a naložíme u auta připravený nákup, který jsme objednali už v Praze. (TOYOTA HILUX DOUBLECAB - 2,5l diesel, 2 střešní stany, kompletní safari a camp výbava, lednice 40 l, vestavěná nádrž na 60 l vody, 140 l palivová nádrž). Opatrně vyrážíme směr MOKOPANE. Musím si opět zvyknout na jízdu vlevo a na manuální řazení na opačnou ruku. Loni to bylo snazší, protože jsme měli automatickou převodovku. Nikam nepospícháme, máme čas a tak se zastavíme na kafe a kupujeme studené pití.  Do Mokopane dorazíme krátce před 18. hodinou a náhodně zastavíme v ANANZA LODGE. Za 500 ZAR máme k dispozici dva pokoje, postele pro čtyři, dvě televize a lednici! K večeři si dáme uherák, špíček z Frankfurtu, chlebík a citronové pivo. Káva nakonec. Je to výtečné a my jsme natěšení na dny příští. Beru si prášek na spaní, v kombinaci s vypitým pivem a únavou po cestě začnu nějak ztěžka mluvit, dokonce vidím dvojitě. Kristepane, to to pěkně začíná, první den a už jsem sjetej!

18. leden 2014
Po snídani si zdokumentujeme lodge a vyrážíme do BOTSWANY. Kousek před hranicemi zastavíme a dáme si dobrý kuřecí salát, colu, kafe. Nakoupíme nějaké chipsy a za pár minut, přesně ve 13.00 hodin, jsme na známém místě. Přechod se jmenuje MARTIN’S DRIFT a JAR od BOTSWANY odděluje GROBLERS BRIDGE. Tady jsme překračovali hranice před rokem, tak už známe celou proceduru. Na straně JAR to jde jako po másle. Na druhé straně, při placení poplatku za auto (150 PULA) jim „jako“ nefunguje terminál na karty, a tak musíme jít měnit každý 200 USD. Holt cash je cash!  Pak už vyrážíme směrem na PALAPYE a SEROWE. Díry na silnici jsou stejné jako před rokem, jen možná trochu větší. V Serowe se pro jistotu 2x ptáme na cestu a do KHAMA RHINO SANCTUARY  dorážíme asi v 16.30. (Khama Rhino Sanctuary (KRS) je přírodní komunitní projekt na pomoc při záchraně mizejících nosorožců. Na přibližně 8585 ha se zde vyskytuje, mimo nosorožců bílých a černých, 30 dalších zvířecích druhů a více než 230 druhů ptáků). Musím v iPhonu najít potvrzení o zaplacení rezervace a Petr kartou doplácí druhou část ceny. Máme CAMP 6, jenže nám neřeknou, kde to je, a my vyrážíme na DRIVE 6 místo CAMP 6. Najednou vidíme krásné nosorožce. Je to nádhera, proto jsme sem jeli. Je krásné měkké světlo, a tak fotíme. Objeví se tam nějaký totálně ožralý běloch, který podle SPZ našeho auta usoudil, že jsme z JAR a začne otravovat. Je otravný, a tak se na něho dokonce vykašlou jeho parťáci, nechají ho válet se tam jako prase a ujedou mu.  My hledáme naše stanoviště 6, ale nedaří se nám to. Potkáváme auto černoušků, ale ani oni nám neporadí.  Petr tedy prohlásí: „Rozbalíme stany prostě tady, kde jsme teď.“ Nakonec zjistíme, že musíme k místu, které se na mapce jmenuje MOKONGWA, a tam je to naše místečko. Po cestě tam fotíme krásného nosorožce asi z osmi metrů. Je to pořádný kus a má nás „na háku“. Je dost pozdě, smráká se a my poprvé rozděláváme stany. Trochu to ještě „drhne“, ale zvládneme to. K večeři uvařím nudlovou polévku a slaninu s vajíčky.  Přiletí ZOBOROROŽEC JIHOAFRICKÝ a žere nám jídlo přímo z pánvičky. Taky se tam objeví krásně chocholatí, šediví ptáci a jedna oprsklá veverka. Nejsme tady prostě sami. Hned se s námi skamarádí a Petrovi žerou z ruky. Je už tma. Kolem poletují takové malé černé mrchy - brouci a skáčou i do jídla. Je čas zalézt poprvé do stanů.

19. leden 2014
První noc je velký zážitek. Spalo se dobře a je to překvapivě pohodlné. Místa dost a matrace ve stanu má tu správnou tvrdost. Nachystáme snídani a okamžitě jsou tu s námi dva zoborožci, několik SPARÁKŮ ŠEDÝCH a jedna „klasická“ veverka. Společně posnídáme, oni nám zobou ze stolu, z rukou a zoborožci důkladně proklovávají naše auto a sami sebe obdivují v čelním skle. Je to srandovní tu havěť pozorovat.  Sbalíme stany a kuchyň a jdeme do umýváren na ranní hygienu. Je tam dokonce i teplá voda. Po očistě vyrážíme na průzkum nosorožčí rezervace. Jako první se nám ukáže ANTILOPA VODNÍ – VODUŠKA, která chvíli běží před autem a pak zmizí ve vysokém porostu. Pak si všimneme, že se něco malého a tmavého míhá ve vyjetých kolejích v písku. Zastavíme a ejhle, jsou to SCARABEOVÉ – HOVNIVÁLOVÉ, co si opravdu válejí krásnou kuličku. Kolega umělec je natolik uchvácen dokonalým tvarem kuličky, že jim ji sprostě ukradne! Ano, prohlašuji, že akademický malíř, můj přítel, pan Petr Kubín ukradl v Botswaně hovniválům jejich kuličku!! Projíždíme rezervací a fotíme ANTILOPY IMPALY, ANTILOPY KUDU, ZEBRY BURCHELLOVY, PRASATA SAVANOVÁ, PAKONĚ ŽÍHANÉ, ale hlavně NOSOROŽCE BÍLÉ a ČERNÉ. Je pořádné horko, kolem 40 stupňů. Zastavíme u ptačí vyhlídky – BIDRS HIDE, usadíme se pod stříškou a uděláme si hezký piknik. Pivko, uherák, sýr a chleba. Skvělé. v malém jezírku zahlédneme malé želvy a v dálce se objeví ptáček s krásným dlouhým ocasem, ale fotit se to nedá. Myslel jsem si, že je to RAJKA, ale ta prý žije jen na PAPUI – NOVÉ GUINEJI, toto je VDOVKA KRÁLOVSKÁ. Asi před rokem jim tady v rezervaci shořela zahradní restaurace. Zatím to nedali dohromady, ale postavili provizorní velký stan a dá se tu posedět, pojíst a popít, což všechno uděláme. Pak vyjíždíme na další okruh po rezervaci. Máme šanci udělat krásné fotky vedrem zmožených nosorožců bílých. Do kempu se vracíme dnes dříve, aby vše proběhlo v klidu. K večeři si dáme, zase uherák, sýr, placatá vejce, pivo a kafe. Na sousední stanoviště asi dorazili noví hosté. Slyšíme francouzštinu a němčinu.  Je tma, sedíme u ohně a posloucháme zvuky divočiny.

20. leden 2014
Brzy vstáváme, rychle se nasnídáme a vyrážíme směrem na CKGR. Po silnici A14 jedeme směrem na Mmashoro a dál na Lethlakane. Tam vidíme obrovské haldy, které patří k místnímu diamantovému dolu, který patří společnosti DEBSWANA. (Ročně se tu vytěží cca 210 kg diamantů, ale na to se musí vytěžit cca 2,5 milionů tun rudy a k tomu cca 15 milionů tun zeminy).  Je horko a máme žízeň. Zastavíme tedy v městečku Lethlakane v ALLY RESTAURANTU na studenou colu a kafe do termohrnků. Obsluhuje nás takové milé těhotné děvče a z kuchyně na nás vykukuje jiná černá tlamička. Pokračujeme dál, míjíme město ORAPA, kde je další diamantový důl. Mezi suchými, slanými pánvemi míříme do místa, které se jmenuje RAKOPS. Tam natankujeme u SHELLU plnou nádrž a v obchůdku koupíme dva steaky za 48 korun! Kousek za Rakopsem je odbočka vlevo a z asfaltové silnice vjedeme do hlubokých písečných kolejí. Ty nás dovedou k bráně MATSWERE GATE, což je vjezd do CKGR. (CENTRAL KALAHARI GAME RESERVE je druhá největší rezervace na světě s rozlohou 52 800 km2. Rozkládá se uprostřed Botswany a zabírá cca 9 % její rozlohy). Musíme se zaregistrovat a doložit, že máme rezervace na kempování. V knize návštěv zjišťujeme, že jsme po několika dnech první auto, které vjíždí dovnitř. V recepci jsou dva milí chlapi a jedna komunikativní ženská. Obdarujeme je čepicemi a dostane se nám poučení, že příští čtyři dny jsme odkázáni zcela na sebe. Zjišťují, jestli máme dostatek paliva a vody. Taky se ptají, jestli máme satelitní telefon. Dostaneme jednoduchou mapku a list s poučením, co, kdy a jak. Vyrážíme tedy k místu, kde přespíme první noc. Jmenuje se SUNDAY PAN a je to asi 53 km od vstupní brány. Na jedné planině vidíme spoustu dravců, kteří číhají u nor v zemi na nějakou kořist. Kolem pobíhá šakal, asi hledá nějakou mňamku. Je to fantazie, naprostá divočina, nikde nikdo, jen v dálce jsou vidět stáda přímorožců. Kolem 17.00 hodin dorážíme na CAMP 4. Zaparkujeme pod stromem s výhledem na SUNDAY PAN, rozděláme stany a jdeme nasbírat nějaké dřevo na oheň. Kousek od nás jsou dvě malé ohrádky z kůlů. V jedné z nich je suchý záchod a ve druhé je sprcha. To znamená, že tam je na lanku přidělaný zrezlý kýbl, který má na dně navařenou hubici na sprchování. Do kýble musíme nalít vlastní vodu z kanystrů a na lanku to vytáhnout do výšky cca dvou metrů. To je naše vlastní koupelna! K večeři si dáme polévku, uherák a chleba. Jak jinak… Rozděláme oheň a otevřeme první lahev polosladkého bílého, krásně vychlazeného z lednice.  Sedíme, pijeme, mlčíme. Zíráme na africkou divočinu a snažíme se naplno pochopit, kde to jsme. Tady se nedá nic říct, žádné slovo nedokáže vystihnout naše pocity. Moje tedy určitě ne a myslím, že Petr je na tom stejně.

21. leden 2014
Vstal jsem první!!! Normálně to bývá Petr, ale dneska jsem ho předstihl a začal jsem chystat výtečnou snídani. Čajík, jogurt a müsli. Skvělé! Sbalíme stany, já udělám na cestu kafe do termohrnků a vyrážíme směrem na PIPER PAN, kde strávíme druhou noc. Fotíme spoustu čápů marabu, stáda antilop a občas nějakého dravce. Krajina se trochu mění, jsme ztracení ve vysokém porostu, kdy to chvílemi vypadá, že jedeme v zeleném tunelu a je vidět jen dopředu. V  hlubokých kolejích písku to občas pěkně plave. Každou chvíli jedeme trochu do kopce, jsou to tu vlastně zarostlé písečné duny. Stavíme u napajedla v pánvi SAN PAN, kde fotíme krásného ORYXE a taky krásné sami sebe. Pokračujeme dál a najednou oba současně zaregistrujeme cosi pod stromem, který je tak 5-7 metrů od cesty. JSOU TO ONI! Lev a tři lvice se schovávají ve stínu před sluníčkem. Král nás má naprosto na háku a ignoruje nás, ale jedna čičinka nás bedlivě pozoruje a netváří se nijak mazlivě. Petr přelezl na zadní sedačku, oba máme stažená okna (ne prdele) a točíme a fotíme. Je to fakt zvláštní pocit, když na vzdálenost pár metrů pozorujeme tyhle stroje na zabíjení ve volné přírodě. Takový „africký orgasmus“. Nemůžeme se nabažit, ale musíme jet dál. Nacházíme zdechliny přímorožce a antilopy. Zatáhlo se a drobně prší. Málem přejedu želvu, vyhnu se jí na poslední chvíli. Petr ji chce fotit, a tak ji vezme do auta. Ona mu z vděku posere sedačku. Jedem dál a fotíme bouřku nad nekonečnými pláněmi Kalahari. Na CAMP 1 dorazíme kolem 17.00 hodin. Je to krásné místečko pod několika stromy. Rozbijeme tábor a já chystám večeři. Nejdříve musíme posbírat každý kousek dřeva v okolí, abychom mohli udělat oheň. Uvařím polévku (Petr našel želví krunýř a tak si vymýšlíme, že je to polévka želví) a na ohni udělám první z těch dvou kusů masa, co jsem koupil v Rakopsu. Je to trochu žvýkačka, ale hořčice, chleba a pikantní zelenina z toho udělají dobrou večeři. No a pivko k tomu, to je jasné. Je nám blaze, sedíme u ohně, srkáme pivo a čumíme do tmy. Slov není třeba. Najednou se ze tmy ozvou nějaké divné zvuky. Netušíme, kdo či co je vydává, a tak oba svižně vylezeme po schůdkách do stanů a už tam zůstaneme. Pro jistotu. Kolem jednadvacáté hodiny to zabalíme a jdeme spát. Byl to nádherný den!

22. leden 2014
Ráno vylezeme z pelechu okolo šesté hodiny. Pomalu vychází sluníčko a je to nefalšovaná africká nádhera. Zkoušíme tu krásu zachytit na fotkách, ale mám pocit, že to vlastně není možné. Sedíme v křesílkách, pijeme kafe, k tomu pojídáme sladké koláčky a kocháme se. Pak vše perfektně sbalíme, dáme spršku z kyblíku a asi v 9.00 hodin vyjíždíme směrem na XADE, poslední místo, které máme zarezervované na přenocování. Jedeme přes obrovské pláně, kde jsou stáda Oryxů a pakoňů. Cesta je docela náročná a krajina kolem je nehostinná. Samý písek, samé trny. Zhruba v polovině dnešní cesty míjíme vyhořelé auto. Zastavíme a fotíme si ho. Pak se snažíme představit si, že by se to stalo nám. Ta představa je naprosto šílená, protože k nejbližšímu místu s lidmi (XADE PAN) to je asi 100 km. To se tady pěšky zvládnout nedá. I kdyby měl člověk vodu, tak v tom vedru (přes 40 stupňů), v divočině mezi samými ostny, by neušel ani polovinu. Děsivá představa. Na jedné planině zastavíme a Petr kamerou dokumentuje průjezd naší Toyoty tou divočinou. Pokračujeme dál a pomalu se blížíme k XADE. Terén je hodně náročný, boříme se do písku a dá se jet tak na dvojku. Po třinácté hodině dojedeme k bráně XADE, kudy se vjíždí do CKGR ze západu, od města Ghansi. Na recepci se zaregistrujeme, darujeme čepičky a vyfotíme se s černou oficírkou, která nás posílá na náš CAMP 02. Je to asi 10 km těžko průjezdným terénem, většinu cesty jedeme na jedničku. Na místo dorazíme těsně před čtrnáctou hodinou. Opět je to nádhera. Nikde nikdo, naprosto opuštěni a ztraceni v divočině. To je pocit, který se nedá nijak popsat, to se musí prožít. Rozbijeme tábor, dáme si uherák, pivo a kafe (zase) a těšíme se na večerní grilování. Posbíráme v okolí větve a naporcujeme dřevo na oheň. Taky poprvé vyndáme vlastní sprchu. Naplníme ji vodou, zavěsíme na strom a zapneme topení (sluneční paprsky). Petr chce udělat fotky z dálky, aby bylo vidět, jak jsme ztraceni v té divočině. Vezme foťák a jen ve slipech a vietnamkách jde na asi 400 metrů vzdálený vršek, odkud fotí Toyotu schovanou pod stromem. Tak si říkám, co by dělal, kdyby se objevilo nějaké „masachtivé“ zvířátko. Nemusel by to být přímo statný lev, třeba jen levhart nebo hyena. Nejsem přesvědčen, že by mu Petr v těch vietnamkách utekl. Asi fakt ne. Nikdo se nezjevil a Petr se v pohodě vrátil. Já jsem vymyslel, že k večeři budou masové nudličky s pikantní zeleninou v kotlíku. Vlezeme si do stanů a rozhlížíme se po okolí. Petr v dálce zahlédne KUDU s krásně kroucenými rohy. Pomalu se stmívá, je čas na večeři. Ta je přímo excelentní a pivo k ní je nutné! Myslím, že Jamie Oliver by to nezvládl lépe. Zapálíme oheň a odšpuntujeme další vychlazené polosladké bílé. Za chvíli jsme obklopení můrami se svítícíma očima a ty nám usilovně chlemtají naše víno. Taky jim chutná. Zkouším nastavit foťák na noční focení. Na nebi je neskutečná hvězdná kaše. Další fantastický večer v divočině. Jdeme spát, je to naše poslední noc v Kalahari.

23. leden 2014
Zase jsem vstal první! Už v 5.30 jsem slezl ze stanu a čekal na východ slunce. Nemůžu se toho tady nabažit, protože na Jižním Městě nic takového neuvidím. Petr za chvíli taky vyleze jako larva ze stanu a kocháme se oba. Ke snídani máme jogurt, müsli a zase výtečnou kávu. Všechno zase perfektně sbalíme a vyrážíme na XADE GATE. Místy se opět dá jet jen na jedničku, protože nás pohlcuje písek. Kolem deváté hodiny jsme u výjezdové brány. Doplníme zásoby vody, Petr opláchne auto a pak důkladně opláchneme sami sebe. Petr se dokonce holí!!! No fuj! Vymytí a vyvonění opouštíme překrásnou divočinu CKGR. Fotíme si jednoho dravce a taky hejno čápů a několik supů, než stačí uletět. Cesta je v jednom úseku „dvouproudová“, což znamená, že tu jsou vyjeté dvoje koleje v písku. Je to asi od návštěv nákladních aut, která zásobují správce parku, kteří se tady na bráně XADE střídají v pravidelných cyklech a mají tu jakousi ubytovnu a technické zázemí. Po pár kilometrech už je to zase jen jedna vyjetá stopa v písku. Po stranách jsou místy docela vysoké keře, takže není vidět do krajiny, kterou projíždíme. Cesta je jako podle přímky, takže vidíme daleko dopředu. Připadá nám, že jedeme stále rovně. Tu z kopce, tu do kopce. Najednou oba v dálce zahlédneme bílou, lesklou tečku. Jo, je to protijedoucí auto. První po čtyřech dnech! Zastavím nalevo od vyjetých kolejí v písku a čekám, abychom se lépe vyhnuli. Protijedoucí auto (taky bílý Hilux) vůbec nezpomaluje a pravým bokem to napálí do našeho pravého boku! Kovovým držákem na kanystr, který má na bocích nástavby, nám roztrhne zadní dveře a kapotu. Zůstane do nás zaklesnutý. Aniž by se šel řidič podívat, co se stalo, snaží se auto od nás urvat a cloumá s námi. Petr je v extázi a řve, že toho debila zabije! Vylezeme z auta a obhlížíme situaci. Auta jsou do sebe bokem zakousnutá a nemůžeme je od sebe dostat ani jízdou dopředu ani dozadu. Zjišťujeme, že to je manželský pár z Německa, který má auto půjčené v Namibii. Pán má dokonce dneska 56. narozeniny. To je tedy super oslava! Navíc má o cosi rozseknutý nos, takže mu dáváme první pomoc. Petr obhlídne situaci, pak s Němčourem tlačí na bok našeho auta a já se pomalu rozjedu. Konečně se podaří auta dostat od sebe. Obhlížíme škody. On nemá vlastně žádné, ale my máme roztržené dveře, kapotu a promáčklý celý pravý bok vzadu. Naštěstí není nic s kolem, takže auto jede. Petr udělá fotky, abychom to měli zdokumentované, a já se snažím dovolat satelitním telefonem do Bushlore. Nejde to, signál z družic máme, ale nezaregistruje nás to do sítě. Takže SATPHONE je nám k ničemu. Ofotíme všechny doklady od jejich auta a taky jeho pas. Navíc mu já nechávám napsat ručně jakési prohlášení, že to bylo jeho vinou. On je v jakémsi šoku a pořád blekotá sorry, sorry, entschuldigung! Idiot! Hlavně, že se nestalo nic nikomu z nás. Mechanik Petr stříbrnou páskou okamžitě opraví poškozenou karoserii a jedem. Auf wiedersehen, no to radši NE, žádný na shledanou, jedině tak sbohem! Oni jedou do CKGR a my míříme do města Ghansi. Stále jedeme pískem a zdá se to nekonečné. Asi po 110 km nás GPS naviguje k jakési bráně do GRASSLAND GAME. Je to soukromá rezervace a nám se to nějak nezdá. Zahlédneme na jakémsi poli černoušky, a tak se jedeme zeptat. Říkají nám, že si máme bránu klidně otevřít a vjet dovnitř a pak se tam zeptat na cestu. Vjedeme tedy dovnitř a hele, ŽIRAFA! Po pár km přijedeme k luxusním bungalovům, je tam bazén a v něm se někdo čochtá. Objeví se nějaký sympatický běloch a já se ho ptám na cestu do Ghansi. Říká nám, že jedeme správně, že musíme projet tou rezervací. Taky cosi mumlá o 16 něčeho, ale pořádně mu nerozumím. Pak to ale zjistíme. Musíme projet 16 branami! Každou musí Petr otevřít, já projedu a on ji zase zavře. U každé brány ho fotím, abychom to měli zdokumentované. V jednom místě visí na plotě zbytky samice KUDU. Asi chtěla plot přeskočit a skončila na něm. Ovšem natrvalo! Po 16 branách a asi 60 km konečně najedeme na krásnou asfaltovanou silnici A3 směrem na Ghansi. (GHANSI je malé správní středisko provincie stejného jména. Říká se mu HLAVNÍ MĚSTO KALAHARI. Kolem roku 1870 se tam usadil první bílý Afrikánec jménem VAN ZYL. Je po něm pojmenován jeden průsmyk v Namibii a ten bychom rádi projeli). Tam to je pouhých 30 km. Nejdříve hledáme POLICII, kam jedeme (na doporučení onoho sympatického bělocha) nahlásit nehodu. Policajti jsou milí, ale strávíme tam asi 2,5 hodiny, kdy jeden z nich píše RUČNĚ to, co mu nadiktuju. Musíme tam ovšem ještě druhý den ráno v 7.30. To dostaneme oficiální protokol, tentokrát z počítače. Projíždíme město a hledáme místo na spaní. Nakoukneme do jednoho hotelu, ale jedeme dál a skončíme v TAUTONA LODGE za 850 PULA. Tak se zase vyspíme v normální posteli. Po krátké rekonvalescenci a kávě jdeme do restaurace na večeři. Vepřová žebírka, hovězí oháňka, k tomu 4 krát pivo WINDHOEK! Naprosto výtečná večeře. Asi ve 21.15 jdeme do pokojíčku č. 25, udělám kafe a Petr stahuje dosavadní fotky a videa do notebooku.

24. leden 2014
Vstáváme brzy a dáme si jen kafe, protože máme být v 7.30 na policejní stanici pro protokol o nehodě.  Policajti jsou příjemní. Jeden z nich je velice zvědav a vyptává se, odkud jsme a hrozně ho zajímá čeština. Konečně dostáváme papír pro Bushlore a můžeme odjet. Stavíme se ve SPARU, nakoupíme a jedeme zpátky do TAUTONA LODGE. Všimli jsme si totiž, že jsou tam u vjezdové brány oplocené výběhy a v nich psi hyenovití. Chceme je vidět. Se strážným jsme se domluvili, že nám zvířátka ukáže, až budeme odjíždět. V jednom výběhu jsou psi, ve druhém lev a lvice a v dalším jsou dva gepardi. Ten lev je nádherné, obrovské zvíře. Bohužel leží docela daleko ve výběhu a nedá se to pořádně fotit. Gepardi se před námi taky schovávají, jen je na chvíli zahlédneme. Strážnému dáme 50 PULA a čepici. Strašně se mu líbí naše botky SOLOMONY. Nejradši by nás z nich vyzul. Odjíždíme, ale nejdříve se zastavíme ve městě, abychom koupili nějaké suvenýry. Narazíme na obchod, kde mají suvenýry od SANŮ – KŘOVÁKŮ. Koupíme si toulce se šípy a taky takové – ŘACHTACÍ COSI – co se uváže na nohy a při tancování to hezky řachtá. Jsou to vysušené plody nějaké rostliny, které jsou spletené do dlouhého pruhu. Po nákupu opouštíme město a po silnici A3 míříme směrem na MAMUNO, což je přechod do Namibie. Kousek před hranicemi si dáme pauzu u pumpy ENGEN. Dotankujeme plnou (zdvojenou) nádrž a spočítáme dosavadní spotřebu. Jeli jsme dosud za 14,1 litru na 100 km. Na to, že jsme najeli tak 650 km v hlubokém písku na čtyřkolku, to není špatné. Na hranici jsme asi v 15.15 a strávíme tam asi 50 minut vyřizováním potřebných dokladů. Za auto zaplatíme daň 220 $N. A po šestnácté hodině jsme v Namibii. TRANSKALAHARSKÁ dálnice je rovná jako pravítko a provoz na ní je minimální. Zastavíme na odpočívadle a sníme na posezení 1 kg jogurtu! Jedeme dál a míříme na GOBABIS, což je asi 100 km jízdy. Krátce po 17. hodině jsme tam a odbočíme na silnici C22 směrem na HARNAS, tam chceme dojet. Petr to najde v navigaci, a tak nikde nebloudíme a snadno tam asi za hodinu dorazíme. Projedeme vstupní branou a odsud to je ještě 12 km k recepci. V kempu jsme sami. My a pštrosi. Jeden je hodně vlezlý a somruje nějaké žrádlo. Za chvilku zobe Petrovi z ruky a taky oklovává auto. Ve chvíli, kdy začneme rozkládat střešní stany, pštrosovi cvrkne a začne být agresivní. Syčí, a když ho Petr chce odstrčit, pštros ho nakopne do hrudníku, až tam má červený flek. Petr, ne pták. Z plechového barelu, který je zde na odpadky, vezmu víko s držadlem, použiju to jako štít a odháním toho debilního a nasraného ptáka. K večeři si opečeme pikantní párečky, kterým se říká RUSSIANS. Posedíme u ohně a asi ve 21.00 hodin zalezeme do stanů. V noci slyším řvát paviány a taky lvy. Jsme v HARNASU. (HARNAS WILDLIFE FOUNDATION je cosi jako zvířecí sirotčinec a záchranné centrum pro divoká zvířata, která byla držena v zajetí nebo v zoologických zahradách nebo byla zraněná. Celé to založila rodina VAN DER MERWE roku 1978. Cílem nadace je záchrana a ochrana divokých zvířat. Z celého světa sem jezdí dobrovolníci, kteří platí za to, že tu mohou nějakou dobu pracovat a podílet se na záchraně lvů, gepardů, levhartů, karakalů, paviánů, pštrosů, antilop, mangust a dalších zvířat. Patrony Harnasu jsou ANGELINA JOLIE a BRAD PITT. Tedy patrony v tom smyslu, že sem „nasypali“ pár milionů dolarů).

25. leden 2014
Vstáváme asi v sedm hodin a vychutnáváme si ranní porci kávy a k tomu přikusujeme cosi sladkého. Před devátou hodinou stojíme u recepce a těšíme se na tříhodinovou vyjížďku a krmení dravé zvěře. Kristepane, najednou se tu vyloupli nějací Rusové a pojedou s námi. To je hrozný, oni jsou prostě všude. Sedneme do otevřeného Landroveru, za kterým je přívěsný vozík a v něm krmení. To krmení je mimo jiné i na kousky „nasekaný“ osel, včetně vnitřností. Jedou s námi i tři dobrovolnice, které jsou tu na brigádě. Jedna je Norka, druhá je Brazilka a třetí je Němka. Ty první dvě jsou pěkný holky, ale ta třetí je tedy kus! Někoho mi připomíná a z hloubi paměti se mi vybaví sovětský vzpěrač Žabotinskij, což byl mistr světa těžké váhy, někdy v 70. letech minulého století. Tak to děvče německé mi ho připomíná. Má taky obrovský tlapy a chlupatý záda. Fakt nekecám! Vyrážíme na objížďku, postupně dostanou krmení pštrosi, paviáni, lvi, PSI HYENOVITÍ, KARAKALI, GEPARDI a LEVHARTI. Můžeme si vlézt do výběhu ke karakalům a fotit je. Největším zážitkem ale je, když vjedeme s autem do velkého výběhu, kde je asi 20–30 gepardů. Statná Němka vyleze na dřevěnou plošinu a hází jim kusy masa. Strhne se neuvěřitelný rej gepardích těl, do toho jejich pískání a kňučení, jak se o to maso perou. My stojíme na Landroveru a fotíme je asi tak z pěti metrů. Pak se přesuneme k výběhu s levharty a házíme jim maso na strom, kam pro něj velice bravurně vyšplhají. Neuvěřitelný zážitek. Pak se pomalu vracíme zpět. Seskočíme z auta v našem kempu a tam na nás čekají tři oslíci. Leží na cestě a jsou celí horkem zmožení. Vypadají jako mrtví. A taky je tam jedno mladé, už rohaté, kudu. Dáme si k obědu polévku a jdeme k recepci. Jednak si dát pivo a taky si nabít iPhony a notebook. Petr stahuje všechny fotky i videa a k tomu popíjíme krásně studené pivko. Kolem pobíhá pes čau-čau, který má ostříhanou srst na těle, ale na hlavě ne. Zbylé chlupy se tak snaží simulovat lví hřívu. Pro pocit jeho paničky, aby vypadal jako lev, evidentně trpí. Je nám ho upřímně líto. Pochopitelně se k nám přimotá kočka. Asi vycítila přítomnost pana Kočkomila Kubína. Kolem se na louce promenádují různá zvířata. Spolu se tam povaluje hříbě a tele, různé kačeny a taky mangusty. Kousek od recepce je hřbitov, kde mají svoje hrobečky různé šelmy, které tu byly chovány. Včetně jmen na náhrobcích. Strávíme tu poklidné odpoledne, pak jdeme do kempu, k večeři si opečeme klobásky, ochutíme pálivou hořčicí, česnekem a chilli. Vskutku pikantérie, zalitá pivkem. Opět na nás útočí ten debilní pštros, a tak použiju vyzkoušenou výzbroj a s kovovým štítem a sprostým slovem ho zaháním. Nakonec si u nás spolu se svou pštrosí rodinkou lehne a spí. Setmí se. Slyšíme řev lvů ze všech stran.

26. leden 2014
Snídáme jogurt a müsli, balíme věci a ještě si jdeme vyfotit paviány. Cestou zpět taky fotíme MANGUSTY, které nás celkem ignorují. Když uklízíme poslední věci a myjeme nádobí, přijdou nás navštívit oslíci, motají se kolem kuchyně a chlemtají vodu z dřezu. Pochopitelně se přijdou podívat i pštrosi, jestli skutečně odjíždíme. V recepci zaplatíme účet a vyrážíme směrem na sever, do místa, které se jmenuje TSUMKWE. Jedeme tam proto, že chceme navštívit Sany neboli Křováky. Cesty jsou zase ty známé přímky, kde je vidět na několik km dopředu, občas nějaká mírná zatáčka. Pochopitelně jsou to prašné cesty bez asfaltu, ale celkem kvalitní. Tu a tam je nějaká stopa po lidech, ale vidíme hlavně krávy. To proto, že je to oblast, kde žijí hlavně Hererové, a to jsou chovatelé skotu. V jednom místě se před námi na cestě objeví velké stádo, které ženou malí kluci na oslících, pouze jeden z nich jede na koni. Chceme si je vyfotit a natočit, a tak jim dáme včera koupený sáček sušenek. Ten jejich kápo na koni pečlivě pro každého odpočítá po pár sušenkách a zbytek nechává u sebe. Pak nám zamávají a ženou dál. My se ale nejdříve musíme s autem opatrně prosmýknout skrze celé stádo. Krávy neochotně ustupují a nechají nás projet. Pokračujeme přímo na sever, a tak vlastně kopírujeme hranici s Botswanou. Ta je jen pár km od nás. Projíždíme zase jednu z vesnic, kde žijí HERERO. (Na lidech z kmene HERERO byl prý spáchán první zločin GENOCIDY ve 20. století. 12. ledna 1904 začalo povstání proti německé koloniální správě. Hererové byli poražení německým generálem Lotharem von Trotha v bitvě u WATERBERGU, poté byli vyvezeni do pouště OMAHEKE, kde většina zemřela žízní. Podle dostupných pramenů zemřelo asi 65 000 členů kmene. Ženy Herero si oblékají barevné šaty ve viktoriánském stylu a jakési „rohaté“ čepce jako připomínku masakru jejich kmene z před více než stoletím).  Kousek před veterinárním plotem, který ohraničuje rezervaci NYAE NYAE, Petr zahlédne vedle cesty jdoucího oslíka, který na zádech nese obrovskou ženu Herero v krásných šatech. Toho oslíka vedl drobný chlapík, který nesl na ruce malinké dítě. Zastavil jsem, aby Petr mohl udělat fotky. Paní z osla zamávala a zavolala: „TWUKWE“?  No a my slušně odpověděli: „Tsumkwe“! Ona cosi pověděla tomu chlapíkovi a on jí začal pomáhat sestoupit z oslíka. Zděšení jsme si uvědomili, že asi bude chtít svézt, ale my bychom ji do auta nijak nedostali, lépe řečeno by se nikam nevešla, protože měla asi 150 kilo, ne-li víc. Tak jsme zamávali a jeli dál. Po chvíli jsme nahlas zauvažovali, že pokud z toho osla slezla dolů, při vlastních rozměrech se na něho nemohla dostat zpátky. To bylo možné jedině z nějakého nástupního můstku. A ten tam tedy fakt nebyl. Bylo nám to trochu líto, ale my jsme ji fakt nemohli vzít. A do Tsumkwe bylo asi 70 km! Asi 20 km před naším dnešním cílem jsme zahlédli odbočku s nápisem CAMP a tak jsme tam zkusili dojet. Po pár km jsme ale radši otočili a jeli zpět, protože jsme dojeli do jakési divočiny a po campu ani stopa. Vrátili jsme se na hlavní, již asfaltovou silnici, a za chvíli jsme byli v Tsumkwe. Tam jsme se ubytovali v TSUMKWE COUNTRY LODGE. Recepční se jmenoval LAZARUS a my jsme byli jediní hosté. Vybrali jsme jedno kempové stání, rozdělali stany, dali si pivo a k večeři slaninu a vejce a kafe. Všechno jsme stihli akorát včas, protože najednou bylo černo. Jsme přece v Africe! Bylo zataženo, začalo se blýskat a vypadalo to na pořádnou buřinu. Zalezli jsme tedy do svých střešních vigvamů, čučeli ven na blesky a už jsme nevylezli.

27. leden 2014
Ráno kolem deváté hodiny vyrážíme za SANY - Křováky. Najali jsme si průvodce, taky Křováka, jmenuje se SMALL BOY a vůbec není small. Naopak, je pěkně otylý, asi proto, že už nežije v buši. Jak nám vysvětlí, průvodce dělá proto, že jako jeden z mála z kmene chodil do školy a naučil se anglicky. Naloží nás do svého Hyuindaie a jedeme do asi 15 km vzdálené křovácké vesnice. Křováci jsou nesmírně přátelští a vstřícní, můžeme si je všechny fotit a natáčet. Small Boy nám něco o nich řekne a pak jdeme na cca dvouhodinovou vycházku do buše. Je krásné poslouchat je, jak si povídají, protože jejich řeč obsahuje čtyři různé „mlaskavky“. Ukazují nám, jak získávají vodu z jakéhosi kořene jednoho keře, které listy používají na jed pro své šípy, jak rozdělají oheň a jak dělají pasti na perličky. Jeden z nich má krásnou sekyru, vyrobenou z větve stromu. Po návratu do jejich tábora Petr neodolá a sekyru od jejich šéfa pořídí za směšný peníz. Ten dlouho váhal, než mu ji prodal. Koupíme si od nich ještě nějaké drobné suvenýry, já je obdaruju čepicí CHILI a vracíme se zpátky. Je poledne, máme všechno již sbalené, takže se rozloučíme s Lazarusem a vyrážíme směrem na GROOTFONTEIN, což je asi 300 km. Cesta ubíhá celkem v pohodě, na několika místech míjíme pár lidí, co upravují silnici, občas zahlédneme nějakou vesnici. Asi 70 km před Grootfonteinem, u místa, kterému se říká ROY’S CAMP, najedeme konečně na asfaltovou silnici. Zastavíme u odstaveného auta a bereme mladého míšence s kanystrem k benzince. Udělali jsme dobrý skutek a zcela určitě se nám to vrátí:o). Kousek od Grootfonteinu se nachází HOBA, největší nalezený meteorit (v jednom kuse) na světě. Zjistíme, že do TSUMEBU je to jen 65 km, a tak pokračujeme až tam. Tsumeb je „vstupní brána“ do severní Namibie a nejbližší město u NP ETOSHA. Je to taky hornické město, jak jsem zmínil v loňském deníku. Byli jsme tady již v roce 2013 a spali jsme ve městě v hotelu MAKALANI. Tentokrát zajedeme do krásného KUPFERQUELLE RESORTU. Máme krásné místo v kempu na zeleném trávníčku, je zde 50 m bazén a výtečná restaurace, wi-fi a studené pivko! Po rozbití tábora jdeme na pořádné jídlo. 300 gramové steaky, pivo, kafe, moučník, zmrzlina. Nádhera!

28. leden 2014
Ráno v 7 hodin hupneme oba do bazénu! Je jenom náš, nikdo nikde. Ke snídani si dáme jen jogurt a kafe, sbalíme stany a míříme na známé místo - pevnost NAMUTONI v NP ETOSHA. Byli jsme tady už před rokem, ale to jsme spali v luxusu. Letos budeme v kempu. Je to asi 100 km od Tsumebu a vede tam pěkná asfaltová silnice. Do NP ETOSHA vjíždíme východní branou - VON LIDEQUIST GATE, kde se jen zaregistrujeme a pokračujeme do Namutoni. Když dorazíme na místo, zaplatíme si v recepci dvě noci a jdeme si vybrat vhodné místo. Nic nevybalujeme, hned vyrážíme na první vyjížďku. Nejdříve míříme k napajedlu CHUDOB, ale protože jsou zvířata asi zalezlá nebo úplně jinde, otáčíme se a míříme na opačnou stranu, k napajedlu TWO PALMS. Tam jsme byli loni a viděli jsme spoustu zvěře. I dneska je nám přáno. Antilopy, pakoně, přímorožci, žirafy, pštrosi, prasátka bradavičnatá, drop KORI, mandelík fialovoprsý, zoborožec šedý, ale hlavně: NOSOROŽEC ČERNÝ – dvourohý. Před rokem jsme ho zahlédli na podobném místě, byla to máma s mládětem a bohužel nám utekli. Dneska je to samotný táta a nikam neutíká. Tentokrát ho máme jako na dlani. U DVOU PALEM si dáme pauzu, studené pivko a kocháme se. Pak se vracíme do kempu a ten je skoro plný. Musíme na jiné místo, než jsme si odpoledne vybrali. Rozbalíme vše potřebné, k večeři si dáme vejce, lunchemeat, chleba a cosi pikantního k tomu. Pak jdeme do pevnosti na pivo. Vylezeme si na jednu věž, srkáme pivo a kocháme se západem slunce. Jo, je to kýč, to ano, ale krásný! Nahoru lezou další lidi, ale pozdě. Je tu i parta Číňanů, kteří bydlí s černým doprovodem vedle nás v kempu. Je to prča, pozorovat je, jak předstírají focení zapadajícího sluníčka. To už je za obzorem. Dáme si ještě jedno pivo, v dálce slyšíme pořvávat lva a je nám skvěle. Kolem 21. hodiny jdeme spát.

29. leden 2014
Po snídani balíme a vyrážíme tentokrát na jiný okruh. Myslíme na loňský rok, kdy jsme z Namutoni přejížděli do OKAUKUEJA a tam jsme narazili na lvy. Tentokrát ale zůstáváme ve stejném kempu, a tak si dáme kratší okruh. Jedeme k místu, které se jmenuje HALALI a je asi 75 km vzdálené. Zvířátka se asi na nás těšila, a tak vidíme zebry, žirafy, ptáka písaře hadilova, antilopy, zase prase bradavičnaté a pozor (!), narazíme na sedm malých lvíčat. Jsou sice docela daleko, ale fotit se to dá. Povalují se tam, koukají směrem k nám, ale na volání: „Čiči, pocem“ vůbec nereagují! Jedeme dál, dlouho žádné zvíře a najednou je tam ON - SLON! V místě, kde prý se sloni moc nevyskytují, se najednou objeví krásný, velký slon samotář. Asi 15 minut ho pozorujeme a fotíme, pak pokračujeme dál k Halali. Mezi stromy se objeví jakási antilopa a má zajímavé rohy. Je to BUVOLEC KÁMA a je moc pěkný. Za chvíli jsme v kempu Halali, kde si uděláme příjemnou pauzu. K obědu si dáme „Wiener schnitzel“ a pivko k tomu. Chvíli pak ještě posedíme, něco málo nakoupíme v obchůdku a vyrážíme na cestu zpět. Jedeme po okruhu, který se jmenuje RHINO DRIVE, a naivně se domníváme, že nějakého nosorožce potkáme. Nepotkáme, ani nosorožce, ani jiné zvíře. Po delší době narazíme na spoustu krásných žiraf. Asi pět jich je kousek od nás na cestě a pijí z velké kaluže. Máme fotografické žně a náležitě si je užíváme. V jedné chvíli se nám postaví tři žirafí modelky a krásně pózují. Pomalu se blížíme k Namutoni a já zahlédnu v dálce cosi pod stromem. Říkám kolegovi: „Hele, támhle je nějaká koza“. On koukne do dalekohledu a praví: „Ty vole, to je lvice jako kráva!“ A byla. A vedle byla ještě jedna. Bylo to blízko toho místa, kde jsme dnes viděli ta lvíčata, tak to byly asi jejich mámy. V kempu dneska máme jiné, lepší místo na přenocování. Po večeři zajdeme do pevnosti zase na pivo. Nad oroseným půllitrem konstatujeme, že je tu mnohem více lidí než ve stejnou dobu před rokem. Jo, to jsou důsledky té ekonomické krize.

30. leden 2014
Vstáváme brzy, protože nás čeká delší přejezd. Rychlé balení, hygiena i snídaně a pak vyrážíme na sever, kde je KING NEHALE GATE. Z ničeho nic nám přes cestu přejde LEOPARD! Nijak nepospíchá, ale než stačíme vzít foťák a kameru, zmizí v hustém porostu. Škoda. Asi po dvaceti minutách vyjedeme z hustě porostlého buše na obrovskou travnatou planinu. Zahlédneme stádo žiraf a nějaké zebry. Sjedeme k nim z cesty, abychom si je vyfotili, ale celé stádo najednou vyplašeně odbíhá. Myslíme si, že je vyplašil nějaký predátor, a tak čekáme, co se bude dít. Všechny žirafí hlavy jsou otočené jedním směrem, ale nic se neděje. Za chvilku tedy odjíždíme a ještě si vyfotíme krásného ORLA STEPNÍHO . Projíždíme bránou a opouštíme NP Etosha. Najedeme na kvalitní asfaltovou silnici a míříme na sever do místa, které je na hranicích s Angolou a jmenuje se Ruacana. Zastavíme v jednom větším městě, OSHIKOTO, což je hlavní město stejnojmenného regionu na severu Namibie. Je tu krásná, luxusní nákupní galerie. Nakoupíme nějaké potraviny a studené pivko a pokračujeme dál. Silnice je kvalitní, a tak to ubíhá. Jo, a jsou tu Číňani, kteří financují výstavbu té silnice. Je to hlavní spojení s Angolou, a tak šikmoocí dobře vědí, proč to dělají. Když přijedeme do RUACANA, bohužel zjistím, že místní vodopády RUACANA FALLS jsou prakticky suché. Na angolské straně je elektrárna (společný podnik s Namibií) a kvůli suchu musejí regulovat odtok řeky KUNENE. Smůla, protože místní vodopády jsou fakt krásné, teče-li ovšem dost vody. Podle průvodce by tu někde měl být kemp, provozovaný místní komunitou. Hledáme ho a potkáme pár mladých kluků z kmene Himba. Netváří se úplně přátelsky, tak se neodvážíme fotit. Najdeme HIPPO POOLS CAMP SITE, který je úplně prázdný. Pod stromem sedí macatá černoška s malou a větší dcerkou. Pletou košíky. Ptám se, jestli tam můžeme přenocovat. Prý ano, můžeme si vybrat místo, které se nám líbí. Je to na břehu řeky a je to naprostá divočina. „Mamá“ nám řekne, že tam je taky jedna dřevěná chata k dispozici. Tak si ji zaplatíme, protože je tam i kuchyňka a lednice. Posbíráme nějaké dřevo a připravíme si ho na večerní oheň. Po večeři si sedneme na břeh řeky Kunene, pijeme vychlazené bílé a zíráme na tu nádheru. Na druhém břehu zahlédneme v koruně stromu krásného, velkého dravce. Je to OREL JASNOHLASÝ  - African Fish Eagle. Krásný kus, ale už je málo světla na focení. Tak sedíme, mlčíme, pijeme a vychutnáváme si tu neskutečnou nádheru. Je to jeden z těch okamžiků, který se nedá popsat, ale musí se prožít. Zní to hodně pateticky, ale je to tak.

31. leden 2014
Po „žhavé noci“ na malé manželské posteli si vychutnáváme ranní kávu a zase sedíme nad ramenem řeky Kunene. Orel je sice pryč, ale jsou tu jiní návštěvníci. Na skále nad chatkou se objevuje chlupatá hlava KOČKODANA. A najednou jich je kolem spousta. Jsou nejdříve hodně opatrní, ale pak se osmělí a jdou blíž. Kolega „všechzvířatmilovník“ jim hned nabízí náš chleba, a tak jsou okamžitě na terase naší chatky. Musíme jet, čeká nás asi náročný přejezd. Naházíme věci do auta a u „TLUSTÉ BERTY“ – to je ta černá správcová, si kupujeme misky, pletené z nějaké slámy. Vypadají moc pěkně a jsou za pár kaček. Rozloučíme se a vyrážíme podél řeky na západ, do EPUPY. Cesta vede naprostou divočinou po levém břehu řeky a my si to užíváme. Proplétáme se mezi keři a brodíme přes malou říčku. Nádhera. Najednou se před námi objeví stopař! Kluk, černý jako bota, obrovské bílé zuby mu svítí z obličeje. Na zádech batoh, plastovou lahev naplněnou jakousi nahnědlou tekutinou. Udělám mu místo na zadní sedačce vedle našich zavazadel. Kluk trochu čpí, ale stále se tlemí. Nemluví anglicky, tak je domluva docela humorná. Pomáhají ruce a posunky. Ukazuju na nás a auto a říkám „EPUPA“. On na to jako že taky „EPUPA“. Petr se mě ptá, jestli fakt jde do Epupy, protože to je asi 150 km. Zkouším z kluka dostat, jak dlouho to jdem, a on ukazuje, že asi tři dny. Nechce se nám věřit, že tady v té divočině a horku opravdu jde takovou vzdálenost pěšky. Kluk nasává cosi z té plastové lahve a je to nějaké zkvašené pivo či víno.  Najednou vytáhne mobil a začne si s někým povídat! Za chvíli mi ten telefon podává, že se mnou chce někdo mluvit. Je to jeho otec, který mluví anglicky. Říkám mu, že mu vezeme syna do Epupy, že tam taky jedeme. On na mne do telefonu huláká, že ne, že mladej nemíří do Epupy, ale do místa, které se jmenuje SWARTBOOI’S DRIFT. (Je zde DOORSLAND TREKKERS MONUMENT, památník, který připomíná, že v tomto místě překročili roku 1881 BŮROVÉ řeku Kunene do Angoly. Byl to jeden z tzv. POCHODŮ ŽÍZNIVOU ZEMÍ – THIRSTLAND TREKS (v Afrikánštině DOORSLAND TREKS), na které se vydávali osadníci z Jižní Afriky, kteří hledali lepší podmínky pro život. Říkalo se jim „migrující farmáři“ a na tyto objevitelské cesty vyráželi především z Oranžského svobodného státu a Transvaalu na konci 19. a začátku 20. století. Konec výkladu.) Tak tam stopaře vysadíme, vyfotíme se s ním na památku a chceme pokračovat dál. Přiběhne k nám jeden z místních a vysvětluje nám, že do Epupy musíme jet jinudy, že podél řeky se sice dá jet, ale je to strašné kamenitá a nebezpečná cesta, a že by nám zbývajících cca 100 km trvalo asi 10 hodin. To si nemůžeme dovolit, a tak musíme jet oklikou, po lepší cestě.  Zastavíme v osadě OKONGWATI, kde jsme projížděli před rokem. Jdeme si koupit nějaké studené pití. Když se vracíme k autu, malý klučina nám ukazuje, že máme prázdné levé zadní kolo. Tak první defekt je zde. Vybalíme zvedák a náhradní kolo, ale zjišťujeme, že nemáme klíč na kolo. A to je špatně. Poptáváme se místních a nějaký klučina nám ukazuje, že tam je „pneuservis“. Jenže majitel té boudy je pryč. Kluci ho utíkají někam sehnat a kolem nás je najednou hrozen malých dětí. Koukají na nás jako na exoty. Přijde opravář, shodí prázdné kolo a jde zalepit pneu. Mezitím se dáme do řeči s místními a je to docela sranda. Když nám kolo opraví, řekne si neuvěřitelných 470 $N, což je 900 korun. Za to jsou u nás opravená dvě kola i s vyvážením. Smlouvat ovšem nehodlá, tak zaplatíme a pokračujeme dál. Do Epupy nám zbývá posledních 70 km, což zvládneme bez problémů. Vjedeme do známého kempu, přímo na hraně EPUPA FALLS a ona je tam! Ona je SELMA, mladá macatá černá dáma, se kterou jsme se bavili před rokem. Poznává nás a myslím, že má opravdovou radost, že nás vidí. Máme strašnou žízeň, a tak do sebe nalijeme čtyři studené Coca-Coly. Objednáme si klobásku a hranolky a pak jdeme fotit krásné vodopády. Nemůžeme se toho nabažit, jsme stejně unešení, jako když jsme je viděli poprvé. Vody je více než minule, a tak to pěkně hučí a ze dna se zvedá vodní tříšť. Petr točí na GoPro a je dobře, že ji má ve vodotěsném pouzdru, protože se vrací úplně mokrý. Když jdeme zpět, zahlédneme jednoho HIMBU, jak si pere prádlo. Je to taková pěkná scéna, že ho poprosím, jestli mohu fotit. Je nahý, zakrývá si jen rozkrok, ale fotit ho můžu. Pak vyrazím s Petrem na večeři do kempu. Mimo nás tam jsou jen dva Portugalci, kteří pracují v Angole a asi tři domácí. Večeře se zvrhne v naprostou žranici. Výtečná krémová zeleninová polévka, já jehněčí, Petr steak z ORYXE – 450 gramů! K tomu hranolky, teplá zelenina a salát. Nakonec zmrzlina. Nedojíme, to se prostě nedá. Chudáci hladoví Aričani… Za dnešek si to ale zasloužíme. Domlouváme si na další den průvodce, protože chceme navštívit HIMBY. Skoro za tmy rozbalíme stany a jdeme spát.

1. únor 2014
Vstáváme brzy, abychom byli v 8.00 hodin připravení odjet s průvodcem do vesnice navštívit HIMBY. Průvodce se jmenuje SAMUEL a je to sympatický, himbský kluk. Zajedeme k místnímu „obchůdku“, abychom nakoupili nějaké dary pro HIMBY. Cukr, kukuřičnou mouku, nějaký čaj, olej a pro děti bonbónky. Po pár kilometrech odbočujeme z cesty a míříme ke stejné rodině, kde jsme byli před rokem. ONA si nás pamatuje! Ona je jedna z manželek náčelníka, která měla loni malé mimino a vzala nás do své chýše. Samuel nejdříve všechno domluví a pak můžeme mezi Himby. Seběhne se kolem nás spousta dětí a Samuel překládá manželce č. 1 a vysvětluje jí, že jsme u nich už byli a že jsme je chtěli navštívit znovu. Nafotíme a natočíme, co se dá. Nikde nevidíme žádného chlapa a Samuel nám vysvětluje, že dnes kamsi odešli. Lovit? Nakupovat? Strávíme tady asi 1,5 hodiny, koupíme si od nich nějaké dárky. Jedeme ještě do další himbské vesničky, vzdálené asi čtyři kilometry, odvézt krabici mléka pro dítě Samuelovo tety. Pak už odvezeme Samuela zpátky do Epupy. Vyrážíme na jih, směrem na OPUWO. Původně jsme chtěli projet VAN ZYL‘S PASS, ale KEES – majitel kempu, nám vysvětlil, že by to byl velký risk. Řekl nám, že v sezóně tam projede denně alespoň jedno, dvě auta, ale teď, mimo sezónu, tam neprojede žádné auto třeba 2-3 týdny. Poradí nám zajímavou cestu přes Opuwo do ORUPEMBE. Jedeme tedy po známé cestě, v Opuwu nejdříve natankujeme plnou nádrž (zatím jedeme za 10,4 l/100km) a zoufale sháníme klíč na kola. Od nějakých kluků seženeme starý a rezavý, ale alespoň víme, že máme čím povolit kola, kdybychom píchli. Ještě vybereme peníze z bankomatu a vyrážíme. Kousek za Opuwem odbočíme vlevo na cestu do KAOKO OTAVI. Cesta je slušná a my netušíme, co nás čeká. Najednou se ovšem povrch cesty mění, je to samý šutr a přichází první defekt. Výměnu zvládneme celkem v pohodě, ale všimneme si, že zadní kolo i na druhé straně je docela měkké. Doufáme, že nám to vydrží, ale asi po 50 km je kolo prázdné. Nastává velký problém. Máme sice ještě jednu rezervu, která je na spodku auta pod nástavbou, ale my nevíme, jak ji sundat. Pod autem ležím já i Petr, ale nepřijdeme na to. Všechno nám v Bushlore o autu vysvětlili, ale jak vyndat tuto rezervu, to nám neřekli. Jsme asi 70 km před Orupembe a pomalu se začne stmívat. Zkouším náš satelitní telefon, ale opět nás to nepustí do sítě. Tak to jsme v hajzlu. Zkoušíme taky kolo spravit, protože na to máme lepicí soupravu. Díra v gumě je ale tak velká, že to nejde. Vyndáme si tedy z lednice studené pivo a hodláme tady přespat. Za chvíli cosi zaslechneme. Stal se zázrak, jede auto. Jediné a poslední v téhle pustině. Je to parta mladých domácích. Vysvětlím jim náš problém a udělám z nás hloupé „bílé tváře“, co potřebují zachránit. Jedno děvče nám vysvětluje, že kdesi v autě musí být jakási tyč, která se strčí kamsi mezi kapotu a zadní nárazník, a rezerva se dá prý spustit na řetězu. Tvrdím rezolutně, že takovou tyč nemáme, ale pak ji najdeme ukrytou pod zadní sedačkou a taky tam je klíč na kola! Tak poděkujeme za pomoc, dáme jim pivo, čepice a holkám bonbóny. Už prakticky za tmy dokončíme výměnu kola a vyrazíme dál. Je tma jako v pytli a my se prodíráme divočinou. Je to opravdu dobrodružné a těch 70 km jedeme asi 3 a půl hodiny. Asi ve 22.30 přijedeme kamsi, kde by podle navigace mělo být ORUPEMBE, ale ze tmy se vynoří jen jakási bouda a na ní je nápis ORUPEMBE SHOP 1. A nikde nic! Žádná vesnice, žádné světlo. Pokračujeme ještě dál, protože navigace tvrdí, že tu je policejní stanice. Tady?! Nevěříme už ničemu, ale najednou se v dálce objeví světlo. Dojedeme k plotu s ostnatým drátem a za ním je něco jako „tesko barák“ a psi. Policejní posádka! Zatroubím a po chvíli se objeví černá tvář. Svítím si čelovkou do ksichtu, abych byl vidět, a ptám se, jestli před tím plotem můžeme do rána přespat. Chlapík říká, že ne, že máme vjet dovnitř! Otevře bránu a my vjedeme do ohrady, která obklopuje tu policejní stanici. Rychle rozbalíme stany a jdeme spát. Vůbec netušíme, kde to vlastně jsme. To zjistíme až ráno.

2. únor 2014
Asi v 6.40 se vyhrabu ze stanu a zjišťuju, kde to vlastně jsme. Je to taková měsíční krajina, nikde nic, jen písek, šutry a skály. Udělám kafe a najednou se objeví tři černí chlapíci a jeden jde k nám. Představuje se: „Hallo, my name is Emanuel“. A já mu na to odvětím: „ Hallo, MY name is Emanuel“! Myslí si, že si z něho utahuju, a tak si to vysvětlíme. Je Emanuel z Angoly a já jsem Emanuel z Prahy. Jede s kamarády opačným směrem než my a přespávali tady. Chvíli spolu klábosíme, oni pak jedou na Opuwo a my vyrážíme do Purros. Cesta je kamenitá, ale kvalitní, krajina okolo nás je jako na Marsu. V dálce zahlédneme obrovského ptáka. Je to SUP KRÁLOVSKÝ a je to fakt KUS. Škoda, že je hodně daleko a nedá se vyfotit. Jedeme liduprázdnou krajinou, občas zahlédneme pštrosa nebo nějakou antilopu. Cesta je chvíli písčitá a chvíli je to samý kámen. V jednom místě zahlédnu cosi vyrůstat z kamenů podél cesty. Zastavíme a fotíme si krásné květy jakéhosi kaktusu, co se jmenuje HOODIA GORDONII. Ten opravdu vyrůstá přímo z vyvřelých šutrů. Pomalu sjíždíme k údolí řeky HOARUSIB, kde je osada PURROS, cíl naší dnešní cesty. Proplétáme se mezi dunami a chceme přejet na druhou stranu obrovského koryta vyschlé řeky, jenže se musíme kus vrátit a najít lepší místo, tady projet nemůžeme. Kousek od nás na skalním výběžku vidíme nějaké bungalovy, je to luxusní OKAHIRONGO ELEPHANT LODGE. Tam sice spát nebudeme, ale dva sympatičtí chlapíci, jeden černý a druhý (skoro) bílý, nám budou opravovat obě píchlé pneumatiky. Dostaneme se k nim tak, že se ve vesnici zeptáme na „pneuservis“ a bílý majitel toho lodge nás tam pošle s tím černým klukem. Chlapi zápolí s pneumatikami asi dvě hodiny a nakonec se jim podaří stejně opravit jen jedna. Za tu šílenou dřinu si řeknou prý „to, co dáme“. Dostanou tedy 450 $N a 3 piva. My jsme rádi, že máme alespoň jednu náhradní pneumatiku. Toho černého kluka si najmeme jako průvodce a jede s námi na krásný výlet korytem a kaňonem řeky HOARUSIB. Moc rádi bychom potkali POUŠTNÍ SLONY, zde je totiž jedno z mála míst, kde ještě žijí. Je to zkouška TOYOTY a řidiče (já). Na konci nám průvodce řekne, že jsme OBA obstáli! Jedeme asi 40 km směrem na západ k Atlantskému oceánu, ale sloni nikde. Vidíme jen čerstvé „sloní hromady“. Do jedné z nich vrazí náš průvodce ruku, zkušeně v ní promne sloní hovno, přičichne a říká, že je tak dvě hodiny staré. Věříme mu. Jedeme vyschlým řečištěm, soutěskou, pískem, bahnem, šplháme se přes šutry a v jednom místě se brodíme. Vidíme krásné Oryxe, ale sloni se schovávají. Průvodce říká, že jich tu teď žije jen devět, a že tu žijí také pouštní lvi. Na skalách nad námi zahlédneme zase nějaké bungalovy. Vyjedeme úzkou cestou mezi skalami k nim. Zase jeden lodge, tentokrát na super místě. Je odsud nádherná vyhlídka. Vyndáme si jídlo a udělám pěkný piknik. Párky, sýr, chleba, rajské, okurka, cibule, voda a cola. Božská mana na božském místě! Pokračujeme dál, ale u vjezdu do NP se otáčíme a jedeme zpět. Tam se může jen na speciální povolení a to my nemáme. Cesta zpět je opět úžasná a v jednom místě před námi běží pštros. Asi 1 km nám dělá vodiče, abychom se neztratili. Vracíme se do Puros, kluk nás dovede do PURROS BUSH LODGE, který je 5 km za vesnicí. Je to několik kamenných bungalovů a provozuje je místní komunita. Stojí nás 300 $N a je to paráda. Našeho průvodce odvezeme zpět do vesnice a pak už se ubytujeme, něco málo vypereme, kafe popijeme a je nám hodně dobře. Zkoušíme zase satelitní telefon, běháme po okolí jak magoři a hledáme signál, ale stále nefunguje. No, hlavně, že máme předplacený kredit 20 minut a platíme 250 kaček za den!

3. únor 2014
Krásné ráno v Puros. Pohodová snídaně – jogurt, müsli, káva. V klidu vše sbalíme a vyrážíme směrem na SESFONTEIN a PALMWEG. Dnes chceme dojet k Atlantiku. Cesta je nejdříve hodně kamenitá a pak už jen písečná. Krásně to utíká, jen Sesfontein je dál než nám tvrdila navigace. V kopcích před ním potkáme jeden francouzský pár jedoucí tam, odkud my přijíždíme. Pozdravíme se a taky ujistíme, že jedeme správným směrem. Mezi Sesfonteinem a Palmwegem vidíme krásné ZEBRY HORSKÉ (HARTMANNOVÉ) , antilopy a taky žirafy. Taky se u cesty zastavíme u Himbů, kteří zde prodávají suvenýry a nějaké polodrahokamy. Koupíme si od nich něco a dáme jim 100 $N, abychom si je mohli pěkně vyfotit a natočit. V Palmwegu je veterinární plot, takže nám prohlédnou auto, a dokonce musíme ukázat, co máme v ledničce. Hlavně žádné syrové maso! Asi po dalších 100 km, dojedeme k vstupní bráně do NP SKELETON COAST, která se jmenuje SPRINGBOK GATE. (Předtím ovšem ještě narazíme na zbytky žirafy ležící u cesty. Válejí se tam kosti a zbytky ohlodaného těla.) Je 15.20 a úředník v kukani mi říká, že brána je již zavřená, že projet se dá jen do 15.00 hodin! Musím tedy zalhat a tvrdím mu, že jsme dvakrát píchli, a proto jsme nemohli dojet dřív. Taky tvrdím, že mám zaplacené ubytování. Asi jsem lhal přesvědčivě a možná ho obměkčilo 30 $N. Vyplníme registrační papíry a upalujeme dál na západ. K Atlantiku to je ještě si 50 km. Kolem nás je naprostá pustina, připadáme si opět jako na Marsu. Potkáváme tři auta, která jedou od oceánu. V dálce se nejdříve objeví obláček zvířeného prachu, zvětšuje se a přibližuje. Najednou se vynoří auto. Vypadá to jako scéna z nějakého filmu. Postupně se ochlazuje, začíná být cítit voda. Sjíždíme pořád postupně dolů a najednou jsme u Atlantiku. Stojíme na T křižovatce. Rovně Atlantik, vlevo na jih je směr na SWAKOPMUND, vpravo na sever leží TORRA BAY. To je asi 10 km, ale my pokračujeme ještě 50 km, do TERRACE BAY. Je to nejsevernější místo, kam se dá po pobřeží dojet. Silnice C34 sice ještě vede dál na sever do MÖWE BAY, ale tam se nesmí, pro turisty je to zakázaná oblast. V Terrace Bay si zaplatíme docela prostornou chatku č. 1 za 1700 $N, ale s plnou penzí pro oba. Jdeme se podívat k oceánu a hledáme drahé šutry, aby se nám to vrátilo. V recepci nás upozornili, že je zde koupání zakázáno. Je tu opravdu velký příliv a jmenuje se to přece „Pobřeží koster“, tak aby jim nepřibyly ty naše. Sem se jezdí hlavně za rybařením, protože celé pobřeží Namibie omývá od jihu tzv. BENGUELSKÝ PROUD a v něm se daří rybičkám a všem možným živočichům. Rybaří se tu na obrovské pruty, a když vidíme auta SUV, na kterých je třeba několik takových prutů, vypadá to jako antény na spojení s vesmírem. V 19.30 jdeme na večeři. Polévka, mušle, ryba, hranolky, dvě piva, pudink. S plnými pupky jdeme tmou „domů“. Ze tmy je slyšet, jak velké vlny obracejí šutry na břehu oceánu. Sprcha, psaní, spaní.

4. únor 2014
Na břehu oceánu se nám spalo krásně. Vychutnáme si skromnou snídani: medové müsli, sladký jogurt, vejce, slanina, klobásky, toasty, káva. Posilněni jdeme lovit „drahokamy“. Zabalíme vše potřebné a vyrážíme po břehu Atlantiku na jih. První zastávku máme u rozpadlé a rezavějící těžní věže. Patřila společnosti IDECO a postupně mizí v písku. Čeští sběrači kovů by si ale ještě přišli na své. Další zastávku děláme u zbytků vraku nějaké malé rybářské lodě. Potkáváme tam jedno polské auto, manželé v karavanu. Pokračujeme dál a chceme se zajet podívat na vrak lodi WINSTON. Kus od pobřeží poprvé pořádně zapadneme do písku. Lehám si pod auto, kusem prkna odhrabávám písek a Petr dělá totéž rýčem. Asi po dvaceti minutách se vyhrabeme a na vrak se vykašleme. Jedeme do NP CAPE CROSS. Taky jsme tu byli před rokem, ale stojí za to, vidět ho znovu. Tisíce LACHTANŮ JIHOAFRICKÝCH si tu pěkně hoví, loví, rodí a smrdí. A to pořádně. Petr je natáčí na GoPro, kterou má na teleskopické tyčce, a pokouší se jim ji vrazit až do huby, což se téměř daří. Je 17.00 hodin a po 40 minutách pobytu s lachtany pokračujeme dál. Kousek pod Hantjesbaai se zastavíme, abychom si vyfotili ztroskotanou rybářskou loď ZEILA, u které jsme taky byli před rokem. Pak už míříme do cíle dnešní cesty, což je pěkné město SWAKOPMUND. Nejdříve musíme zajet k pumpě, protože naposledy jsme tankovali v OPUWU. U pumpy se ptáme na SKELETON COAST BACKPACKERS, kde jsme spali loni a bylo to za dobrý peníz. Mám pocit, že jsme nedaleko, ale asi bych tam netrefil. Jedna paní, co stojí vedle nás u pumpy, kvůli nám volá asi 10 minut a pak nás tam odvede. Je to asi 900 metrů od té pumpy, takže mé tušení bylo správné. Poděkujeme oné laskavé dámě a zvoníme u vrat. Přijde nám otevřít paní domácí a hned nás poznává a směje se na nás. Máme pěkný pokoj za 400 $N a kuchyň komplet k dispozici. Jsou tam nějací ometáci, co si nás divně prohlížejí, ale když s nimi prohodím pár slov, jsme najednou kamarádi. K večeři vyrobím obložené talíře se šunkou, vejci, okurkou, rajským a cibulí. K tomu vychlazené pivo a je to velká mňamka. Je tu wifina, tak vyřídíme potřebné, dáme si kafe a jdeme spát.

5. únor 2014
Ráno potkáváme jednoho z místních, je to takový otylý míšenec, homosexuál. Nic proti orientaci, ale z něho to úplně tryská, až je to „ordinérní“. Pořádně mu chutná, my máme ke snídani jogurt a müsli, on do sebe cpe grilovaná žebra. Zaplatíme účet a loučíme se s paní domácí. Ptá se nás, kam jedeme. Když jí řeknu, že míříme na jih, do pouště Namib, zaleskne se jí slza v oku a šeptne, že by hned jela s námi. Asi není úplně šťastná.  Vyrážíme do WALVIS BAY, které je asi 35 km od Swakopmundu, za plameňáky a pelikány. Je zataženo a drobně prší, což je škoda kvůli focení. Jedeme k místní laguně, kde se dají pozorovat plameňáci a pelikáni. Zaplatíme 40 $N vstup a domluvíme si průvodce za 400 $N, který nás dovede až k tzv. PELICAN POINT. Je to sympatický černý kluk, ale trochu šišlá, tak mám problém, abych mu vše rozuměl. Nutím ho tedy opakovat a mluvit pomalu. Slibuje, že uvidíme pelikány, plameňáky, šakali a delfíny! Vyrážíme tedy do terénu. Míjíme odpařovací laguny, kde se těží mořská sůl. Prý se odsud ročně exportuje 730 000 tun soli. Jedlé i průmyslové.  Vjíždíme do písečné zóny, takže musíme nejdříve vypustit pneumatiky asi na poloviční tlak. Nebudu zapírat: zapadli jsme celkem třikrát a z toho jednou pořádně, až po nápravy a podlahu. Ze všeho se ale vyhrabeme a dojedeme až na konec výběžku pevniny do moře k poslednímu majáku. Je to celkem 19 km jízdy na plný plyn s uzavřeným diferenciálem. Škola jízdy v mokrém písku. Nemít s sebou toho kluka, nikam bychom se nedostali. Delfíni vidět nejsou, ale plameňáci, pelikáni a šakali ano. Šakali tady žerou ptačí vejce a čerstvě vylíhnutá mláďata. A taky se musíme při jízdě vyhýbat lachtanům, kteří se vyvalují na písku. Vracíme se zpět, vyplatíme průvodce a dáme mu 50 $N dýško, protože byl dobrej a pěkně pomáhal vyhrabávat zapadlou Toyotu. U první pumpy si necháme dofouknout pneumatiky, koupíme si pití, něco sladkého a výtečné kuřecí hamburgery. Jeden je za 39 Kč a je to vlastně kuřecí steak ve velké „bulce“ se zeleninou a pikantní omáčkou. Je to skvělý oběd a u nás by to stálo minimálně dvakrát více. Posilněni padáme z Walvis Bay, míjíme odbočku na letiště a míříme na SOLITAIRE. Projíždíme průsmyky KUISEB PASS a GAUB PASS. Pak zastavíme na OBRATNÍKU KOZOROHA, což je místo našeho zimního slunovratu. Musíme si to místo vyfotit, byli jsme tu loni, ale nic nám nezůstalo na památku. Pokračujeme dál a asi kolem 17. hodiny dorážíme do SOLITAIRE. Zaplatíme si místo v kempu a recepční je další „ordinérní“ homosexuál. To netušíme, že jich tu je víc. Večer nad pivem přemýšlíme, jestli to je dané tím horkem. Tady to je hodně nad 4% hranicí. Zaparkujeme auto na vyhrazeném místě a jdeme si dát do místní pekárny výtečný „apple pie“ a kafe. Ze stolu nám kradou kousky koláče krásní žlutí „čulibrci“, což jsou vlastně SNOVAČI. Jdu pochválit skvělé pečivo a sympatická slečna mi říká, že majitel a zakladatel této pekárny, MOOSE MCGREGOR, zemřel před 14 dny, a ukazuje nám jeho hrob kousek od recepce. Ten pán byl skutečně legenda pro cestovatele, kteří kdy tudy projeli. Čest jeho památce a koláčům! Večer sedíme u auta a vedle nás se objeví banda holek a pár kluků z Anglie, které jsme už potkali v NP Etosha. Jedou v expedičním, terénním náklaďáku, mají s sebou průvodce a kuchaře, kteří jsou jim k ruce. Všichni spí ve stanech. To by se mi jako studentovi taky líbilo, takový výlet. Jdeme si dát pivo, dvě, tři a pak jdeme spát.

6. únor 2014
Ráno mě budí kolem 5. hodiny nějaké klepání z kuchyně těch anglických studentek. Rychlá hygiena, dobrá káva, trocha jogurtu a sbalit. Ještě ovšem je třeba vyfotit krásné ptáčky, jak posedávají na naší konvici. A taky si vyfotím modrý ultralight, který akorát odstartoval a míří nad poušť Namib. My tam míříme taky, ale po prašných cestách. Cestou potkáváme docela hodně aut, loni jsme zde potkali asi jen tři. Do SESRIEM (Zde je vstupní brána do NP Namib-Naukluft a vede odsud 60 km asfaltové silnice do nitra NP. Asfalt tu je proto, že provoz po prašné cestě ničil okolní porost akácií) dorazíme asi v 11.30. Zaplatíme vstupné do NP a taky kemp. Jedeme si obhlídnout místo č. 16, které je naše, a pak si jdeme dát pivo. Mají dobré točené, a tak sedíme na baru a koukáme se na fotbal. Objednáme si grilovanou bílou klobásu a hranolky a k tomu další pivko. Kolem 15. hodiny vyrážíme do nejkrásnějšího místa NP NAMIB NAUKLUFT, do SOSSUVLEI. První zastávku děláme u známé DUNY 45, říká se o ní, že je nejfotografovanější dunou světa. Číslo 45 znamená, že je na 45. Kilometru od vjezdu do NP.  Je asi 43 stupňů a mě po tom pivu pěkně bolí hlava. Šlapu ve stopách Petra, který má na čele GoPro a točí, jak se brodíme rudým pískem vzhůru. Je to docela záhul, protože se boříme do žhavého písku, fouká vítr a zrnka písku nás občas šlehnou do ksichtu. Když toho máme dost, sbíháme dolů po stěně duny, boty nám mizí v hlubokém písku a doufáme, že nebudeme mít spálené holeně, jak je písek horký. Jsme tu jen my a jeden mladý pár, který se schovává ve stínu jednoho z mála stromů. Vysypeme písek z bot, doplníme tekutiny a pokračujeme dál k cíli dnešní cesty. Asfalt končí a posledních 4,5 km se jede v hlubokém písku. (Název Sossuvlei je mix z domorodého jazyku Nama a afrikánštiny a znamená cosi jako „místo odkud není návratu“. Je to vlastně vyschlá slaná pánev, vytvořená řekou TSAUCHAB). O dva kilometry dál je DEAD VLEI. Potkáváme se s těmi mladými od Duny 45. Jsou to manželé z Francie a ptají se na cestu k Dead vlei. Chvilku se s Petrem dohadujeme kudy a nakonec nám pomůže aplikace POCKET EARTH v iPhonu. Brodíme se pískem a asi za 30 minut jsem tam. Je to super, protože tu kromě nás nikdo jiný není. Můžeme si tam udělat dostatek fotek bez lidí. Frantíci mizí až kdesi v dálce a tak si to užíváme. Je pozdě odpoledne a sluníčko začíná pomalu padat dolů. To je ten pravý čas na focení, stíny se prodlužují a začínají krásně vybarvovat písečné duny okolo. Asi v 18.50 vyrážíme na cestu zpět. Potkáme jeden starší americký pár s průvodcem, jinak tu nikdo není. Jedeme zpět po asfaltové silnici a v 19.35, kousek před Sesriem zastavíme, abychom si vyfotili západ slunce.  V kempu rozděláme stany, vykoupeme se v bazénu a jdeme si dát pivko na dobrou noc. Pak se za tmy vracíme do kempu a jdeme spát. V noci fouká docela silný vítr a nějaké větve tlučou do mého stanu, takže jsem každou chvíli vzhůru.

7. únor 2014
Ke snídani uvařím polévky. Petr si dá Tom Yum Kung - nudlovou, pěkně pálivou. Když ji dojí, prozradím mu, že jsem si ji přivezl kdysi z Holandska. Kdysi v tomto případě znamená asi 10-11 let! Je to vlastně „archivní“ ročník. Petr zase přilákal hejno malých čulibrků na drobky z chleba. Slétnou se z dalekého okolí a my si je můžeme natočit a vyfotit. Všechno sbalíme, přejedeme k místní benzinové pumpě, nakoupíme jídlo, pití a nějaký suvenýr a vyrážíme po C19 směrem na východ. Jedeme zase liduprázdnou krajinou, jen tu a tam je odbočka k nějaké soukromé farmě. Projíždíme pohoří TSARIS a všude kolem nás jsou úžasné scenérie, je jedno, na kterou stranu zrovna koukáme. Zastavíme se v  městečku MALTAHÖHE a takovém malém hokynářství si dáme kafe. Vypadá to tady jako by se tu zastavil čas někdy ve 40. letech minulého století. Majitel je typický Němčour, který se ptá, odkud jsme. Když mu řekneme, že z Prahy, vyzve nás, abychom zapíchli barevný špendlík do Prahy na jeho mapě. Je to mapa světa a je posetá špendlíky od lidí, kteří tudy projeli. Z Prahy jsme byli první a jediní! Odsud už vede kvalitní asfaltová silnice. Po ní v pohodě dojedeme k MARIENTHALU a tam odbočíme vpravo na jih, na B1. Pak je to nekonečná a nudná rovina až do města KEETMANSHOOP. Tam odbočíme vlevo a po 17 km jsem v cíli dnešní cesty. Je to farma GARIGANUS rodiny NOLTE. Na jejich pozemku jsou dvě zajímavosti, které chceme vidět. Jedna se jmenuje GIANTS PLAYGROUND, což je obrovská plocha s hromadami neuvěřitelně poskládaných velkých šutrů. Ono to vzniklo kdysi před 180 miliony let a do dnešní podoby to odhalila postupná eroze. Druhá zajímavost se jmenuje QUIVER TREE FOREST . Na jednom místě tu roste asi 250 stromů ALOE DICHOTOMA. Je to rostlina, z jejichž větví si Křováci dělali a stále dělají toulce na šípy. QUIVER TREE nebo taky KOKERBOOM jinak TOULCOVÝ STROM. On to vlastně není strom, ale sukulent. A krásný. Při pomalu zapadajícím slunci máme fotografické žně a je to úžasné. Jsme tam jen my a dva chlapi z Německa, kteří cestují na terénních Yamahách. A pak tu je s námi několik DAMANŮ, kteří si nás prakticky nevšímají a válejí se na kamenech pod těmi krásnými stromy. Po západu slunce se vracíme na farmu na večeři, kterou nám vaří INGRID, paní domu. Podává se SPRINGBOK, rýže, pečená dýně, salát. Naprosto výtečné. Dám se do rozhovoru s Ingrid, která mi povídá, jaké mají problémy s byrokraty z úřadů ohledně chovu gepardů. Jdeme do krásného pokoje, který jsme si zaplatili na dnešní noc. Petr všechny fotky a videa zálohuje do notebooku. Dáme si krásně vychlazené pivko a jdeme spát.

8. únor 2014
Ráno v 8 hodin jdeme na dobrou snídani, rozloučíme se s paní domácí, rychle sbalíme a vyrážíme dál na jih. Na chvíli zastavíme v Keetmanshoopu, natankujeme plnou nádrž a jdeme nakoupit do SPARU. Když zaparkujeme auto na ulici, chvíli nás otravují dva černí mladíci. Chtějí od nás vysomrovat nějaké peníze. Hahaha! Kousek za městem odbočujeme na silnici B4, která vede na západ, přes město AUS až na pobřeží Atlantiku, do přístavu LÜDERITZ. Tam jsme byli před rokem. My ovšem asi po 60 km odbočíme opět na jih, na silnici C 12, která vede k FISH RIVER CANYONU. Souběžně s touhle silnicí vede taky železnice, po které se dá dostat až do JAR. Cesta nám krásně ubíhá, a tak si dáme pauzu až u CANON ROADHAUSU, což je krásná oáza v jinak nehostinné krajině. Je to lodge, kemp, restaurace, benzinová pumpa. U vjezdu do areálu jsou vystavená stará auta a rostou tam KOKERBOOMY. Vnitřek restaurace vypadá jako automobilové muzeum, toalety jsou vyzdobeny úžasnou sbírkou SPZtek. Dáme si pivo, kafe a koupíme nějaké suvenýry. Pak pokračujeme dál, dojedeme až k CANYON LODGE, což jsou luxusní bungalovy, které  patří, stejně jako CANON ROADHOUSE, společnosti GONDWANA. Je to pro nás moc nóbl, a tak dáme přednost 6 km vzdálenému CANYON MOUNTAIN CAMPU. Je to naprostá samota, cosi jako mexická hacienda s osmi pokojíky. Nádhera. Máme pokojíček č. 5, a když dojedeme na místo, je tam jedno zaparkované auto, ale nikde nikdo. Jedeme zpět k recepci, dáme si pozdní oběd, sedíme na terase a nad studenou hořkou limonádou se kocháme okolní neuvěřitelnou krajinou. Je to asi 25 km od FISH RIVE CANYONU, takže zítra ráno tam budeme za chvíli. Vracíme se do naší haciendy a potkáme se tam s bílým namibijským párem, kterému patří auto, co jsme viděli odpoledne. Jsou to manželé, kteří provozují vlastní lodge a jedou do JAR na dovolenou. On je turistický průvodce, co jezdí po celém světě, takže je jasné, že si máme co povídat. Říkám mu, kde jsme byli a co jsme viděli, a on nám povídá o majiteli kempu u Epupy. Je to KOOS VERWEY, ten, který nás odradil od cesty přes Van Zyl Pass. Koos byl 20 let velitel speciálního komanda jihoafrické armády v 70. a 80. letech, kdy byla Namibie kolonií JAR. Když skončila osvobozenecká válka a Namibie získala nezávislost, zůstal Koos na severu, u řeky Kunene a jeho život se naprosto obrátil. Z kdysi zapřisáhlého a nesmlouvavého obhájce apartheidu se stal jedním z těch, proti kterým bojoval. Jako první začal s turistikou na hranicích s Angolou, provozuje krásný kemp, adoptoval angolské děvče Juanine Vatjatisapo a je největším znalcem celé oblasti kolem Epupy. Pořádá prý výpravy na oslech do jinak nepřístupných míst. V roce 2009 byl o něm natočen dokumentární film A FORTUNATE SOLDIER. Fakt zajímavý chlap! Naši sousedé nám ještě poradí, abychom si projeli jeden okruh, který se jmenuje WILDEBEAST DRIVE, je to prý krásná vyjížďka okolní krajinou.

9. únor 2014
Ráno vstáváme hodně brzy, abychom byli na východ slunce u kaňonu. V HOBASU, což je vstupní bána ke kaňonu, zaplatíme vstup do NP FISH RIVER CANYON. (Je to největší kaňon Afriky a druhý největší kaňon na světě. Celý kaňon je dlouhý 160 km, z toho je 90 km na soukromých pozemcích. V nejširším místě měří 27 km a je hluboký až 550 m. Pořádají se zde několikadenní pochody a také ultra maratonské běhy na 100 km). V 6.33 jsme na vyhlídce, nikdo nikde, jen my. Máme tu krásu celou pro sebe. Strávíme tu sami asi 4 hodiny, pak teprve přijedou další dvě auta, ale to my už se vracíme zpátky do Mountain Campu. Dáme si k obědu výtečný salát, jeden s kuřetem a druhý s nějakou antilopou. Vychlazené pivko je povinnost! Pak se přemístíme do naší haciendy, tam se potkáme s mourovatou čičinou a taky se staršími manželi z Francie. Udělám kafe a dáme si šlofíka. Petr venku na lavici a já v posteli. Kolem 17. hodiny se vydáme na WILDBEAST DRIVE, má to být tak 1-1,5 hodiny. Je to opravdu nádherný výlet, okolní krajina je úžasná a vidíme spoustu zeber, pštrosů, kudu, oryxů a různých dalších „koziček“. Jedno stádo zeber Hartmanové nám přeběhne přímo před autem. Stoupáme stále nahoru a krajina kolem se postupně mění. Najednou jsme na rozlehlých travnatých pláních. Vyjeté koleje nás vedou a občas jsou tu i ukazatele. Jen to trvá nějak moc dlouho a ani po dvou hodinách nejsme poblíž naší haciendy. Zapadá už slunce a my se ocitneme asi o 46 km jinde, než bychom měli být. Jsme u CANON ROADHOUSU, to je překvapení! Nechápeme, kde jsme se ztratili. Rychle tedy jedeme „domů“, dáme si u recepce jedno pivko a pak si v haciendě otevřeme lahev polosladkého bílého, sedíme venku a užíváme si to fantastické místo. Pak jdeme spát a s námi v posteli skončí i ta milá, mourovatá čičinka. Vydrží s námi až do rána.

10. únor 2014
Ke snídani si dáme jogurt s müsli a kafe. Jedeme k recepci zaplatit a vyrážíme dál na jih, do AI AIS. V jednom místě nám přes cestu přeběhne pěkný varan, ale nemůžeme ho vyfotit, protože se schová do hustého keře. V Ai Ais si dáme k obědu steak, pivo a v obchůdku koupíme nějakou drobnost. Pak vyrážíme směrem zpět do Jižní Afriky. V KARASBURGU si koupíme studenou Coca-Colu a jedeme dál. V posledním městečku před hranicemi, v ARIAMSVLEI, se pokouším v místním obchůdku utratit namibijské dolary, ale nemůžu najít nic rozumného. Vysvobodí mě prodavačka, která mi je vymění za randy v poměru 1:1. Hranice přejíždíme na přechodu NAKOP. Odbavení proběhne bez problémů, jen se nás ptá černá úřednice na straně JAR, odkud jsme a co tu teď „v tom horku“ děláme! Vysvětluju jí, že se nám tu jednak líbí, a pak taky, že jsme museli přijet znovu, když nám před rokem ukradli fotky. Ve chvíli, kdy to řeknu, se za námi ozve: „Vítejte v Jižní Africe!“ Vypadne to z jednoho staršího bílého pána a jeho žena ho okřikne, ať mlčí a neprovokuje tu černou oficírku. Ta se nám ovšem začne omlouvat za to, co se nám loni stalo. Jedeme po silnici N10 a asi po 60 km uhneme doprava a po prašných cestách mezi soukromými pozemky se proplétáme k cíli dnešní cesty. V jednom místě nás málem sestřelí samice KUDU. Vyrazí z levé strany z nějakého porostu a naštěstí je kolem cesty plot. Ona do toho plotu narazí a udělá přes něj salto. To jí zabrání v tom, aby nám naběhla přímo před auto. Brzdím a ve zpětném zrcátku vidím, že se antilopa zvedla a předvedla ještě jedno salto přes plot na druhé straně cesty a pak bez problémů odcválala pryč. Uf, to jsme měli fakt štěstí. Jedeme dál a za několik kilometrů najednou vidíme obrovské vinice po obou stranách cesty. Je to jako zázrak, skoro v pouštní krajině najednou tohle! Zeleno, komu se nelení, tomu se zelení! Netušíme, že se blížíme k řece ORANJE a kolem ní jsou samé vinice. Pěstují se tu na ROZINKY. Všude kolem silnice jsou vidět obrovská plata, kde je suší. Projedeme vesnicí SCHRÖDER, u ENGENU si koupíme studené pití a sušené maso BILTONG. Pak jedeme dál a po 18. hodině skončíme v AUGRABIES LODGE&CAMP. Máme krásné místo na trávníku a k tomu vlastní spršku a hajzlík. Částečně umyjeme a uklidíme auto a jdeme si dát do baru pár piv. Já vypiju tři a mám ji jako z praku, ale o to lépe se mi bude spát.

11. únor 2014
Ke snídani máme opět tradiční müsli, tentokrát s mraženým jogurtem (neztlumili jsme lednici…). Dopijeme kafe, vše sbalíme a jdeme zaplatit do recepce. Ke zdejším vodopádům to je pár kilometrů. Jsme tam za chvíli. Jsme rádi, že jsme si tuhle zastávku vymysleli, protože to stojí za to. Fakt nádhera. Řeka Oranje tu vymlela krásný kaňon. Když je hodně vody, musí to být úžasné, protože i teď, když je prý vody málo, to bere dech. Zaplatíme vstup, koupíme si studenou colu a jdeme na první vyhlídku. Je pořádné vedro a na obrovských šutrech se vyhřívají krásné, do modra zbarvené ještěrky. Jmenují se BROADLEY´S FLAT LIZARD, česky se jim říká PLOCHOJEŠTĚR a jde o endemický druh, vyskytující se jen zde. Po stromech tu leze taky několik slonů. Tedy jejich nejbližších příbuzných – DAMANŮ SKALNÍCH. Je to sranda, vidět je, jak balancují na tenkých větvích. Jak říká kolega, slon do větví nepatří! Dojdeme na první vyhlídkovou plošinu a žasneme. AUGRABIES FALLS jsou opravdu nádherné vodopády a je jen škoda, že není více vody. Obejdeme všechny hlavní vyhlídky a naprosto zmožení vedrem se vrátíme k recepci, nalejeme do sebe další ledové coly a před odjezdem si prohlížíme zkušební auta značky BMW, která tu mají jakousi testovací základnu. Jsou krásně „zakamuflážovaná“ kvůli identifikaci. Je tu i jeden krásný černý sporťák, který jezdí na „baterky“. Krátce po poledni vyrážíme na 540 km dlouhou cestu do města VRYBURG. Cestou stavíme u pumpy ENGEN v UPINGTONU, kde natankujeme plnou nádrž a dáme si studené pití. Další zastávku máme v místě, které se jmenuje OLIFANTSHOEK. Mezi Olifantshoek a dalším městem, které se jmenuje KURUMAN, jedeme několik kilometrů podél obrovských dolů na železnou rudu. Všechno kolem silnice je poprášeno rudým práškem. Míjíme spousty obrovských nákladních a pracovních vozů. Patří to tady nadnárodní společnosti ANGLO AMERICAN / KUMBA IRON ORE MINE. Krátce po 19. hodině dorazíme do města VRYBURG a marně se snažíme sehnat někde volný pokoj. Asi hodinu se motáme po městě, ptáme se v několika hotelech a všude mají plno. Až ve 20.30 se nás zželí jedné staré dámě a nechá nás prý v posledním volném pokoji. Jmenuje se to HANEKRAAI B&B. Místo je to útulné a paní majitelka příjemná. Jsme po celodenním cestování docela zmoženi, a tak jsme rádi, že máme každý svou postel a hlavně teplou sprchu.

12. únor 2014
Dnes máme výtečnou snídani. Jogurty, müsli, džusy, 2 toasty, 2 vejce, slanina, bílá klobása, párečky, káva, čaj. Naprosté obžerství. Před 10. hodinou vyklidíme pokoj a poprosíme paní domácí, jestli si můžeme opláchnout auto. Pak vyrazíme dál, směrem na Jo’burg. Asi po 110 km uhneme z hlavní silnice k jakémusi velkému rybníku. Je tam BARBERSPAN BIRD SANCTUARY – ptačí rezervace a u ní jsou chatky a kemp. Cena dvoupatrové chatky je 770 ZAR, ale paní majitelka nám sleví až na 430 ZAR! Nádhera, protože máme spoustu času a místa na to, abychom si před odletem do Evropy přebrali všechny věci. Můžeme se zbavit nepotřebných věcí, zlikvidovat zbytky jídla a pití a pořádně si zabalit kufry na cestu. Nejdříve se jedeme podívat do té ptačí rezervace, ale v tuto dobu tu není nic moc ke koukání. Vracíme se tedy zpět a jdeme se čochtat do bazénu a dát si nějaké dobré pití. V baru je mladý kluk, který pajdá. Z fotek a výzdoby pochopíme, že je to milovník terénních motorek a kulhá po poslední větší nehodě. Petr objedná jakési panáky a já vím, že když si dám víc, tak se asi zmatlám. Pobudeme u bazénu a pak se pomalu vracíme k chatce. Přidá se k nám mladý baset a Petr mu říká JIRKA. Po 18. hodině probereme zbytky jídla a dojídáme uherák, lunchemeat, vajíčka a zeleninu. Pak si dojdeme na pěkně vychlazené pivo. Je tam pár místních chlapů a každý z nich k nám přijde, aby nás pozdravil. To je milé a příjemné. Jsme pro ně trochu vzácné exempláře. Před spaním zkusíme provolat předplacený kredit na satelitním telefonu a on kupodivu funguje. Jsme u vody, je tu dost komárů, a tak snad poslední noc v Africe přežijeme.

13. únor 2014
Ráno si v klidu sbalíme a po 10. hodině beze spěchu vyrážíme. Musíme se ale ještě rozloučit s Jirkou, který sedí u Petrova kufru a hází po nás opravdový smutný psí oči. Až nám to rve srdce. V Johannesburgu se motáme, protože v navigaci máme ještě starou adresu Bushlore a novou adresu ta přiblblá navigace není schopná najít. Zastavíme u jedné dálniční pumpy a dáme si nějaký burger. Pak už v pohodě dorazíme do Bushlore asi v 15.40 hodin. Předáme auto, kompletní doklady k nehodě v CKGR a potom nás jeden mladý kluk veze na letiště. Máme dost času na odbavení a jdeme si dát ještě něco k pití a utratit poslední randy. V DUTY FREE SHOPU objevíme rohy kudu, a tak si každý jeden koupíme. Pak už okukujeme naší A-380 a těšíme se, až budeme uvnitř. Odlétáme na čas. Ráno ve Frankfurtu si dáme kafe a Petr má chuť na pivo. Prý je výtečné, ještě aby ne, za 8 € to je povinnost! Pak už krátký let do matičky měst. Jo, Praha je pěkná, ale v Africe bylo krásně.