EMPEROKU | NAMIBIE 2018

NAMIBIE 2018

29. / 30. listopadu 2018
Domluvený řidič, pan Diviš, pro mě na Jižňák nedorazil, ale poslal místo sebe náhradu. V 16.15 vyrážíme ucpanou Prahou za Petrem k Danušce do Košíř. Na letišti Václava Havla jsme v 17.30, a tak máme ještě v pohodě čas na tradiční předraženou třetinku plzeňského piva. Do Vídně letíme malým letadlem McDonnell Douglas. Tam na nás čeká DREAMLINER Boeing 787-9, společnosti Ethiopian. Skvělá zpráva je, že letadlo je poloprázdné, takže každý si přivlastníme prostřední 3 sedačky na spaní. Nádhera! Odlétáme s hodinovým zpožděním a do ADDIS ABBEBY BOLE INTERNATIONAL AIRPORT přilétáme ráno v 7.05. Mysleli jsme, že si dáme kafe, ale omyl, jdeme jen čekat do haly na let do Windhoeku, kde je k našemu překvapení spousta Číňanů. Ti taky letí do WINDHOEKU, ale naštěstí ne všichni, a letadlo je zase poloprázdné. Opět si přivlastníme každý 3 sedačky, tentokrát vpravo u okna. V 8.35 startujeme. V jedné chvíli je vidět jezero TURKANA, dříve nazývané Rudolfovo jezero (bezodtoké mírně slané jezero ve Východní Africe v Keni). Let probíhá v pohodě přes Keňu, kráter Ngorongoro, Tanzanii, Zambii, Botswanu do Windhoeku. Je to poprvé, co přistáváme přímo v Namibii v regionu Khomas, na letišti HOSEA KUTAKO INTERNATIONAL AIRPORT. Tady na nás čeká řidič z Bushloru, Immanuel, a s jedním rakouským párem nás veze do Windhoeku na BACH STREET, kde je namibijská pobočka Bushloru. Tam přebereme Toyotu Landcruisera s jihoafrickou SPZ HB 58 CP GP a nákup objednaný dopředu přes internet a padáme pryč. Do REHOBOTHU je to asi přes 100 km. Když tam dorazíme, patnáct minut hledáme BASTERTROOS GUESTHOUSE AND CAFE. Najdeme to a vítá nás sympatická paní, jejíž manžel provozuje přímo v areálu barbershop. Přidělí nám Guesthouse číslo 4. Řekneme si o malou večeři a po jejím zkonzumování jdeme hned spát. Jsme po cestě urvaní a spíme jak zabití.

1. prosince 2018
Ráno dostaneme výtečnou snídani a pak uděláme promo foto pro našeho kamaráda Tomáše Kožíška, který vlastní barbershopy v Praze. Oblečeme majitele barbershopu do reklamního trička Thomas’s Barber Shop a vyfotíme se s ním. Fotky obratem pošleme Tomášovi, aby viděl, kam až se značka TBS dostala. Já jsem se nechal při té příležitosti v HALL OF FADES BARBERSHOP ostříhat. Potom z auta vyložíme všechna naše zavazadla a nákup, co jsme vyfasovali ve Windhoeku, a přehledně si vše zase zpátky uspořádáme, hlavně zásobu potravin. Pak vyrážíme. Ještě si nakoupíme pivo a víno a míříme na HAKOS GUEST FARM. Je to asi 120 km po štěrkových cestách směrem na západ. Hakos Guest Farm leží v chráněné přírodní rezervaci GAMSBERG, kde se nachází stejnojmenná hora, která má plochý vrchol a se svými 2 347 m nad mořem je to třetí nejvyšší hora Namibie. Když dorazíme do Hakos Guest Farm, popovídáme si s Waltraud Straub, která tam rodinný podnik vede a představí nám ho od ubytování až po astronomický program pro cestovatele. Je zde vytvořená takzvaná planetární stezka „Planet Walk“. Délka stezky je 2 km a její měřítko k planetárnímu systému je 1:2,25 miliard. Díky tomu se planety, na které při cestě po „Planet Walk“ narazíte, zmenšily na několik milimetrů a centimetrů. Proto se měřítko planet muselo zdvojnásobit. S tím má Merkur průměr 4,3 mm, Jupiter 12,7 cm a Slunce 1,24 metru. Postavit 1,2 m sluneční kouli nebylo praktické. Místo toho je sluneční kotouč o průměru 1,24 m namontovaný na stěně u vchodu do Guest Farm a zve tak všechny příchozí návštěvníky na „Planet Walk“. Mimo jiné se Waltraud zmíní o nedaleké hoře Gamsberg, kam je možné se jet podívat. Povolení k vjezdu na vrchol, kde se nachází malá observatoř H.E.S.S. provozovaná Max Planck Institute for Astronomy, stojí 7 000 NAD (to je cca 10 000 Kč!!!). V Guest Farm jsme jen my, takže z jízdy na GAMSBERG sejde, nehodláme sami platit takovou částku. Přesuneme se do kempu, „rozbijeme“ rooftop, sníme pár toastů s luncheomeatem, k tomu si dáme pivo Windhoek Lager a užíváme si nádherný podvečer. Je to paráda. Bohužel se večer zatáhne a nejsou vidět pověstné hvězdy. Ještě chvilku posedíme u pivka a jdeme spát.

2. prosinec 2018
Na snídani si dáme kašičku z množství instantních pokrmů, které si vezeme z Prahy. Potom přijde na řadu ranní hygiena. Dáme si svěží lázeň ve venkovních sprchách pod studenou vodou. Petr konečně identifikuje naše vozidlo velkými samolepkami „EMPEROKU/NAMIBIA 2018“ nalepením na přední kapotu a na jedno ze dvou náhradních kol na zádi auta. Na boční okénka ještě nezbytné české vlaječky. Zastavíme se rozloučit s Waltraud a vyrážíme na jih – směr SOLITAIRE. Cesta je celkem v pohodě, jen prvních 20 km jedeme asi 50 minut. Je to GAMSBERG PASS, vysokohorský průsmyk v nadmořské výšce 2 347 m. Vede tudy známá cesta C26. Jízda po převážně štěrkové cestě je náročná. Nezpevněné úseky vozovky mohou být za mokra nesjízdné. Po dešti se mohou úseky silnice stát rozhodně nebezpečnými. Rychle tekoucí proudy vody přes cestu a kluzké bahno mohou způsobit uzavírky silnice. Průsmyk je jedním z nejoblíbenějších v Namibii a ve skutečnosti je nejvyšším a nejdelším průsmykem v zemi. Jeho nadmořská výška a skutečnost, že v údolí pod ním přehlížíte řeku Kuiseb, z něj činí jednu z nejmalebnějších tras 4x4, po které můžete v Namibii cestovat. Stojí za to zastavit se na vrcholu průsmyku a užít si výhled na okolní kopce a zamyslet se nad hadovitým sestupem směrem k poušti. Z vrcholu průsmyku je opravdu nádherný výhled na řeku Kuiseb. Pak se napojíme na známou cestu od WALVIS BAY, po které jsme už při minulých výpravách jeli. Už potřetí jedeme okolo cedule označující místo Obratníku Kozoroha (Tropic of Capricorn). Samozřejmě tu zase zastavíme a uděláme si fotky na důkaz naší přítomnosti zde. Zastaví tu v té chvíli tři auta a z nich vyskáče parta asi třinácti mladých lidí, zřejmě studentů, a chtějí po nás, abychom je vyfotili. Petr se toho ujme a udělá jim několik společných fotek u cedule s nápisem Tropic of Capricorn. Cedule je od doby, co jsme ji viděli poprvé, pěkně počmáraná podpisy, vzkazy a polepená samolepkami. Každý tu chce zanechat stopu. Nakonec i my tu nalepíme malou samolepku Emperoku. Je to jedinečné místo. Pádíme dál a zastavíme se v malé osamocené osadě SOLITAIRE. Taky jsme tu už jednou projížděli. Dáme si zde kávu a ochutnáme tři různé druhy koláčů, které nám ale vůbec nechutnají. Proto je taky zkrmíme žlutým snovačům, nebo černočelým?, nebo škraboškovým? (všechna tři jména jsou možná), kteří kolem nás stále poskakují. Pokračujeme v cestě po rozsáhlé pouštní planině obklopené kopci, až dorazíme k oáze AGAMA LODGE. Nachází se na hranici národního parku Namib Naukluft. U brány nás vítají tři staffbullové. Je rozhodnuto. Petr má jasno, tady se utáboříme. Zajedeme s Toyotou na kempové místo přímo naproti nekonečnému bazénu s výhledem na poušť Namib a pohoří Naukluft. Většinou se tu ubytují ti, co jedou navštívit Sossusvlei a Sesriem Canyon. Mají tu také malé chatky v rustikálním stylu, kde se dá spát i na střeše. My jsme se ale rozhodli pro náš toyoťácký rooftop. Hned vletíme do bazénu, po té cestě je to oživující. Kolem nás se tu pase hejno zelenožlutých ptáků, vypadají jako papoušci a asi to taky nějací zdejší možná budou (Papoušík růžohrdlý, také známý jako papoušík růžovohrdlý nebo agapornis růžovohrdlý (Agapornis roseicollis)). Fakt je to tady moc pěkný. Jsme v kempu sami. Po večeři (nudlová LIDL SUPPE) si jdeme dát něco k pití. Zvolíme gin tonic, je to moc osvěžující. Nestačí nám jeden… ani dva…

3. prosinec 2018
Po hygieně a snídani vyrážíme do SESRIEM. Je to asi 60 km. V Sesriem u čerpací stanice Engen natankujeme zase plnou. Naše Toyota Land Cruiser 79 Camper - CruC4 si zatím bere v průměru 15 l / 100 km. V Sesriem si musíme zaplatit vstup do národního parku Namib Naukluft na 1 den a pak můžeme jet do kaňonu, který je vzdálený asi 4,5 km daleko. Auto necháme na parkovišti, u kterého je vstup do kaňonu. Začíná být už dost velké vedro. Slezeme dolů do kaňonu. Je v něm sice občas stín, ale vedro ještě větší, protože se tu vzduch ani nehne. Prolézáme kaňon Sesriem, který je po Sossusvlei druhou nejvýznamnější turistickou lokalitou v této oblasti. Je to přírodní kaňon po miliony let formovaný řekou Tsauchab ve zdejší sedimentární hornině, asi jeden kilometr dlouhý a až 30 metrů hluboký. (Jméno Sesriem je z afrikánštiny a znamená „šest řemínků ze surové kůže“. Pochází od osadníků na Dorsland Trek, kteří museli spojit šest takových řemínků, aby se dostali s kbelíky do kaňonu pro vodu.) Kaňon Sesriem je na některých místech široký jen dva metry a jsou tu místa, která trvale obsahují vodu. Tato místa, kde je celoročně voda, navštěvuje mnoho zvířat. Uděláme si spoustu fotek a videí bizarních skalních útvarů a po dvou hodinách v horku a dusnu se vracíme k autu. Když vylezeme k parkovišti, zjišťujeme, že už tu je podstatně více aut a v kaňonu tedy i plno lidí, tak raději rychle mizíme. Vracíme se do Sesriem kde si domluvíme na 17.00 30minutový let vrtulníkem nad pouští Namib a kaňonem. Máme spoustu času, tak si ho zpříjemníme dobrým obědem, kuře a burger, a pak si sedneme na bar a popíjíme zase v tomto počasí velice osvěžující gin s tonikem. Užíváme si klid a stín a já si dělám poznámky do deníku. Před 17. hodinou se zvedneme a jdeme si zaplatit a vyřídit papíry na ten let vrtulníkem. Stojí nás to necelých 6000 NAD. Po chvilce si nás vyzvedne pilot a odveze asi tak 2 km daleko k heliportu. Tam už na nás čeká malý vrtulník Robinson R44 Raven II. Je fajn, že je kabina vrtulníku otevřená. Máme tedy ideální podmínky na filmování a focení. Nesmíme se ale zapomenout pořádně připoutat:-) Lítáme. Dechberoucí pohledy a scenérie na Sesriem kaňon, Dunu 45, rýsující se duny Sossusvlei, bílou hliněnou pánev mrtvého močálu Deadvlei, skupiny oryxů pobíhajících po poušti a západ slunce nad Namibem. Půl hodiny krásy, krásy... Po tomto úžasném zážitku se vracíme zpátky do Agamy. K večeři si otevřeme rybičky a zajdeme si zase na terasu. Jinak to nelze, než si dát gin tonic. Pošleme zprávy domů, že žijeme, včetně pár fotografií. Já se pustím do psaní poznámek do deníku a Petr má zábavu na zbytek večera s bandou staffordů. Zítra se začneme vracet na sever, kde strávíme většinu naší cesty.

4. prosinec 2018
Po probuzení do nádherného namibijského rána si k snídani dáme opět instantní kaše z Lidlu. Zřejmě se taková rána s kaší budou ještě opakovat několikrát, než nám dojdou námi importované zásoby. Musíme všechno pečlivě složit a sbalit, abychom mohli v klidu vyrazit na další cestu. Poté přijde na řadu sprcha. Petr ještě vletí rychle do bazénu a já mezitím připravím skvělou kávu na cestu. Jdeme se rozloučit a zaplatit. Na recepci už chystají trochu v předstihu vánoční výzdobu, ale hlavně tu spolu blbnou ty 3 staffordi a Petr se k nim přidává, takže je na vrcholu blaha. Vyrazíme směr sever. Navigace nás vede jinou cestou zpátky do Rehobothu, a když do navigace zadáme Gobabis, vede nás to přes Windhoek. Volíme tedy tu první možnost. V Rohebothu jdeme do Shopritu na nákup doplnit zásoby. Hlavně vodu, masové konzervy, zeleninu a těstoviny. V bistru u zdejší benzinky si koupíme 2 pěkné kotletky s houskou a k tomu pivko. Pokračujeme v cestě po kvalitní asfaltce do Windhoeku, kde musíme natankovat plnou nádrž, a ujíždíme dál na Gobabis kolem letiště Hosea Kutako. Chceme se na chvilku zastavit, jakmile bude vhodná příležitost. Nějak se nám to nedaří a nakonec dojedeme kolem 18.30 až do Gobabisu. Ujeli jsme 470 km. Je už dost hodin, tak neotálíme, hledáme nějaké ubytování a s výběrem se nehodláme zdržovat. Zastavíme u prvního Campu na který narazíme, ale mají plno, ochotná paní nás posílá asi kilometr daleko odsud do DIE DAM - TRANSKALAHARI END RESORT. Dojedeme tam a jdeme se ubytovat. Personál není nijak přívětivý, nevadí, zvládneme to a bereme si docela velký pokoj na jednu noc se snídaní za 990 NAD. K večeři si dáme Biltong a uděláme si salát z paprik a rajčat. Na chvilku se posadíme ještě venku na zahradu, dáme si kávu z vlastních zdrojů a potom už nás jen čeká snad dobrá noc.

5. prosinec 2018
Moc jsme se tu nezabydleli. Proč taky? Na jednu noc a rychlý ranní odjezd to nemělo cenu. Ani jsme nemuseli rozbíjet stany na autě. Vlastně to byl záměr, že jsme si vzali pokoj na přenocování, a ne místo v kempu. Nemusíme se teď zdržovat skládáním rooftopu. Tak jen nutná ranní očista a jdeme na snídani. Jsme poslední, a tak si musíme o všechno říkat, jelikož už je vše zkonzumováno. Nakonec se nám ale dostane výborné snídaně. Před 10. hodinou vyrážíme do Harnasu. Jedeme po nové asfaltové silnici, tak jsme na místě brzy. V HARNASU jsme sami! V kempu žádné auto, nikde nikdo. Zabereme si kemp č. 6 a na zítřek si domlouváme vycházku s gepardy. Mají obrovský výběh hned vedle našeho kempového stání. Tak si je taky dojdeme okamžitě fotit. Rozděláme si stany a jdeme si dát řecký salát a colu v restauraci u recepce. Potulují se tu po zahradě lamy, oslíci, mangusty, želvy, kachny, kozy, psi a kočky. Jedna z nich se u mě hned uvelebila. Také tu mají ve voliérách krásné papoušky. Ještě nějakou dobu tu posedíme a pak se vracíme k autu do kempu, dáme si kafe a relaxujeme. Relax nám naruší příjezd terénního IVECA, které zakotví v kempu hned vedle nás. Je to Angličan a Němka. Jsou už skoro rok na cestě a jedou z Egypta. Chvíli s nimi klábosíme a společně si jdeme ještě fotit ty nádherné gepardy. Dozvěděli jsme se od našich nových sousedů, že je pro ně cena za kemp na osobu a den vysoká (270 NAD), tak odjíždějí. Musejí prý udržet rozpočet a tohle je pro ně moc. Tak jsme tu zase osiřeli. K večeru se pustíme do mikulášských příprav. Tento svátek nemůžeme opominout, i když jsme v Namibijské poušti. Petr se na dnešní den pečlivě připravil a nakoupil už v Praze děsnou čertovskou držku i ocas a laskavé mikulášské bílé vousy a zlatou čepici. Je jasné, kdo je kdo. Petr Mikuláš, já čert. Aranžujeme si scénu na focení u naší Toyoty. Musíme to nafotit a poslat fotku k Mikuláši rodině a přátelům, aby věděli, že jsme tento svátek neopomněli. Po 20 minutách si všimneme jednoho domorodce, místního harnaského pracovníka, jak na nás z cca 30 metrů nevěřícně zírá. Zamáváme na něj a on velice nejistě zahýbe paží. Pak jde kolem a já mu říkám: „Myslíš si, že jsme blázni, že?“ A on upřímně odpoví: „To ano.“ A v očích má velikou nejistotu. Nesmírně nás to pobaví. Doděláme fotky a pošleme je s přáním pěkného svátečního večera. Rozděláme si oheň a nesmírně se tím celý večer s lahvičkou dobrého červeného vína bavíme.

6. prosinec 2018
Spalo se dobře i díky lahvince červeného. Přesto nás několikrát probral vytrvalý řev lvů v blízkém okolí našeho kempu. Připravíme auto na cestu, což znamená sbalit stany a vše ostatní složit do korby vozu. Posnídáme müsli s jogurtem a v 8.45 jsme v recepci Harnas Wildlife Foundation a hlásíme se na objednaný výlet s gepardem. Přijde si pro nás sympatické děvče Carrie. Dojdeme k autu, které má na korbě velikou klec. Po chvilce přijde místní chlapec a přivádí s sebou nádherného geparda. Bez otálení naskočí do klece a jedeme na výlet. Cestou se dozvídáme, že je to holka, je jí 12 let a jmenuje se Pride. Dojedeme do otevřené buše, netušíme, zda to není obrovský výběh, ale na žádné ohradníky ani ploty nenarazíme. Pride seskočí z korby vozu a vyrážíme do buše. Dostaneme od Carrie pár kousků masa, které gepardici dáme, a hned jsme kámoši. Pobíhá kolem nás a my se toho kontaktu s tak krásným zvířetem nemůžeme nabažit. Když se posadíme, abychom se napili, sedne si k nám a olizuje nám obličej. Pěkně drsný kočičí jazyk. Podělíme se s ní o vodu, kterou nám pije z dlaně. Náš respekt už opadl a děláme si s ní pěkné fotografie. Nakonec si nám lehne k nohám a nechává se drbat za ušima jak domácí kočka. Opravdu naprostá nádhera, která bohužel musí skončit. Procházka v buši uteče velmi rychle. Pride zase naskočí na korbu auta do klece a tentokrát tam vlezeme taky. Bezva příležitost udělat si s ní selfíčka v kleci:-). Rozloučíme se s Pride i Carrie a jdeme do kanceláře WHF vyrovnat účty a pro Carrie tu necháváme malý dárek – triko s potiskem Emperoku - Namibia 2018. Nasedneme do našeho bílého Land Cruiseru a ujíždíme na sever, směrem na KHAUDOM GAME RESERVE. Cesta utíká rychle, silnice je slušná, tak je možné jet 90 km/hod. Jedeme do SICERETI CAMPU, který je vzdálen něco málo přes 400 km. My vyjeli z Harnasu až skoro v 13.00, tak bychom byli na místě až kolem19.00 a to je pozdě. Domluvili jsme se tedy, že zůstaneme v Tsumkwe ve stejném kempu TUCSIN Tsumkwe Lodge jako před 4 roky, kdy jsme se jeli podívat do vesnice Sanů – křováků. Stejně musíme v Tsumkwe natankovat a koupit si větší zásobu vody. Před Tsumkwe u NYANYA PAN Petr zahlídne prvního slona. Vsadili jsme se, že kdo uvidí první slona, tak bude platit gin, až bude kde. Petr platí! V Tucsin Tsumkwe Lodge chtějí za pokoj 1 300 N$!!! To je dost. Bereme raději campsite č. 1. za 130 N$. V kempu jsou jen 4 auta. Do rozbourání a sbalení stanů už jsme se zase dostali, tak už to moc času nezabírá +/- 10 minut. Během chvilky se utáboříme, něco málo pojíme i se napojíme. Ještě večerní káva a jdeme do spacáků. Jinak je vše ok.

7. prosinec 2018
Všechny ranní úkony na voze i na sobě, abychom mohli z kempu odjet, jsme udělali a jedeme do Tsumkwe natankovat. U pumpy musíme čekat asi půl hodiny, protože stáčejí z cisterny do stojanů. Pozorujeme z auta místní Sany, kteří se tu kolem pumpy motají, zevlují a nám je z toho dost smutno. Civilizace je decimuje. Jakmile natankujeme, vyrážíme do dalšího 60 km vzdáleného národního parku KHAUDUM (dříve Bushmanland), který se nachází v poušti Kalahari. Je to velmi nepřístupná rezervace. Cesta je po intenzivním nočním dešti dost bahnitá a občas jsou na cestě velké kaluže, u nichž se hloubka dost dobře nedá odhadnout. Takové menší skoro rybníčky. Takže jedeme dost opatrně, tzn. pomalu. Přijedeme ke vstupní závoře, kterou si musíme otevřít sami. Z nedalekého, vcelku pěkného a zachovalého domku vyjde uniformovaný chlápek, zřejmě správce parku. Jmenuje se George. Jdeme s ním do jeho „kanceláře“ vyřídit poplatek na 2 dny za dvě osoby a auto, což činí 180 N$! Paráda. Později jsme z cedule, kterou jsme v kempu našli, zjistili, že cena za osobu a den byla 330 N$ a za auto 110 N$ na den. O nedlouho jsme tu příznivou cenu pochopili. Ptáme se ho na kemp SIKERETTI, kde budeme tábořit. George říká, že jsme v celém parku Khaudum (3 842 km2) sami a že v kempu není voda, hajzly, prostě nic. Prý ho totálně zdevastovali sloni. Kdybychom ale něco potřebovali, máme za ním přijet. Kousek od vstupu do parku stojí několik meších nových budov, asi k ubytování, prý postavených za pomoci Němců. Dostaneme od George jednoduchou okopírovanou mapu parku a odjíždíme do kempu Sikeretti. Je to asi 1,5 km daleko. Je to opravdu tak, jak George říkal. Jak na opuštěném divokém západě. Vše je zchátralé, rozpadlé a zničené. Z dřevěného domku, kde dříve byla recepce, zbylo jen pár prken z obvodových stěn a totálně rozpadlá střecha. Petr našel uvnitř na rozvrzaném stole ležet velký těžký dřevěný kříž s nápisem „JESUS IS ALIVE“. V jedné další takové chatrči o kousek dál, zřejmě bývalém sociálním zařízení, jsme objevili pozůstatky vany!!!, umyvadel a záchodů. Všechno je to tady pečlivě ukryto, zarostlé v hustém lese suchých akácií. Vypadá to, jak kdyby to tady někdo opustil před sto lety. Hned jsme to museli pečlivě fotograficky zdokumentovat. Objíždíme ještě blízké okolí a najdeme jeden rozpadlý, ale ještě stojící domek, před kterým je plácek s ohništěm. Rozhodli jsme se, že to je to správné místo, kde se utáboříme. Místo už máme, můžeme se tedy vydat do parku za zvířaty. Jedeme asi 4,5 km a narazíme na první vyhlídku, která je taky pěkně poničená. Zastavíme tu a velice obezřetně na ni vylezeme. Je odtud pěkný výhled na napajedlo, u kterého jsou dva sloni a asi patnáct antilop ROAN. Po chvilce se tu objeví stádo asi devíti slonů. Všichni se nacpou k napajedlu, a nejen že uhasí žízeň, ale využívají blahodárné účinky bahna v okolí napajedla. Nádhera. Foťáky a kamera jedou naplno. Pokračujeme k dalšímu napajedlu. Jedeme cestou v korytu řeky NHOMA. Najednou se obloha zatáhne, zvedne se pěkný vítr a začne pršet. Ne, to neprší, ale valí se shůry spousta vody. Není přes ten liják vidět dál než 15 metrů. Zastavíme a čekáme, zda se to zlepší. Po 25 minutách se počasí ustálí a zase svítí sluníčko, jako by se nic nestalo. Akorát my stojíme s autem ve vodě hluboké asi do půlky kol. Vrátíme se zpátky k prvnímu napajedlu. Petr se okamžitě pustí do opravy vyhlídky. Zpevní rozvrzanou dřevěnou konstrukci dráty, které se tu povalují, a přidělá větrem strženou plachtu na své místo, aby plnila svou funkci – stín. Já zatím připravím sendviče, lunchmeat, sýr, papriku a k tomu pivo Windhoek. Obědváme a čekáme zase na zvířata. Dorazí tři oryxové. Pak se objeví nejprve jeden, pak druhý a nakonec třetí slon. Vydrželi bychom tu civět na zvířata, jak dlouho by to šlo, ale je už dost hodin, tak to zabalíme a vracíme se do kempu k naší zchátralé chatě. Než se setmí, musíme rychle rozestlat stany. Místní včely nám obsadily auto, jelikož se na předním nárazníku usadil menší roj. Netrvalo dlouho a zase zmizely. Asi se jim Toyota moc nelíbila. Petr připraví na večer ohniště a já zase instantní nudlovou polévku k večeři. Než si jdeme lehnout, nasloucháme u ohně jeho praskání a také velkému množství zvířecích a hmyzích zvuků.

8. prosinec 2018
Když jsme se vyklubali ze spacáků, v Khaudumu už svítilo sluníčko na plné pecky, ale vzduch byl ještě příjemně svěží. Posnídali jsme tousty s paštikou a o snídani jsem se rozdělil s Veverkou kapskou, která už nám od včera dělá společnost. Dnes se chystáme na delší trek po parku. Máme oskenovanou mapku od George, tak se snad neztratíme. Ještě než vyrazíme, Petr vezme rýč a jde se „vzdálit“ mezi akácie. Cestou zpět narazí na obrovskou pavučinu mezi stromy, tak se k ní ještě vrátí s foťákem, aby to zdokumentoval. Dáme si na trámy, které se v té boudě ještě nerozpadly, větrat spacáky. Ostatní věci necháme na svých místech, tady rozhodně nic balit do auta nemusíme. Jsme na těch skoro 4 000 km2 sami. Jedině, že by se zvířátkům něco z našeho vybavení hodilo. Vyrážíme na okružní jízdu parkem. Nejprve se zase zastavíme na vyhlídce u napajedla SONCANA (na té mapce jsou zakreslena všechna napajedla v Khaudum včetně jejich jmen), kde vidíme pár antilop ORYXŮ, kteří asi velkou žízeň neměli. Napajedlo bez povšimnutí minuli. Zato trojice slonů měla k vodě naspěch. Zvláště jeden, který byl u napajedla první, okamžitě do chobotu natáhl vodu a začal se sprchovat. Chápeme to. Ještě není poledne a už je tu výheň. Uděláme „jim“ pár fotek a pokračujeme v cestě. Celé hodiny nemáme štěstí a na žádná zvířata nenarazíme. Cesty v parku jsou drsné a bez 4x4 bychom se tu nikam nedostali. Když ho tak projíždíme, zjišťujeme, že tady je opravdová, odlehlá a nedotčená africká divočina. Konečně zahlédneme několik antilop KUDU a skupinu žiraf. Nesmíme opomenout různé druhy ptáků, které tu vídáme. Míjíme další napajedla SHIYAMBI a OMURAMBA. Cesta začíná být hodně písčitá. Občas se brodíme dost hlubokým pískem. Dojedeme k dalšímu napajedlu – TSAU, kde narazíme na větší stádo slonů. Už jsme v to ani nevěřili. Paráda!!! Petr se pomalu plíží s kamerou ke křovinám, které jsou blíž u stáda. Já jsem zalezlý za stromem a na foťák jsem si nasadil tele 600 mm. Asi po 20 minutách vyrážíme zpět a čeká nás drsná cesta – peklo v písku. Vracíme se po jiné cestě. Je samý písek a ten je tu tak hluboký a jemný, že jen 4x4 nestačí, a musíme uzamknout diferenciál. Ploužíme se hlubokým pískem a jen se modlíme, abychom se někde nezahrabali až na břicho. Když už si myslíme, že je toho konec, začne to znovu. Jde do tuhého, nestačí uzamknout jen mezinápravový diferenciál, ale musíme taky ten zadní. Skáče to, jedeme pomalu, auto řve jako dracster na startu. Zastavit na chvilku, aby se motor, který se už skoro vaří, alespoň trochu ochladil, to riskovat nemůžeme. Cesta nám trvá asi 2,5 hodiny. Pak se nám podaří ještě blbě odbočit a musíme se pár kilometrů vracet. Do Siceretti jsme šťastně dorazili před 19. hodinou. Rychle rozbalíme stany a já dělám sendviče s masem a míchaná vejce s cibulkou. Je to výborný. Jak jinak. Tady je výborný všechno, co si připravíme k jídlu. Ještě čaj a kávu. Jdeme hned spát, protože po dnešním dni jsme dost urvaný.

9. prosinec 2018
Dnes se budeme muset rozloučit s tímto pro nás velice tajemným a pustým místem v africké divočině. Petr se zase dělí o snídani s veverkou, vlastně jen o toust. Müsli jí nedal, to si dal do jogurtu, prý sám má málo. Uklidíme ohniště, všechno zabalíme a připravíme auto na další cestu. Rozloučíme se s veverkou i zoborožci jihoafrickými. Uděláme poslední fotky i video tohoto nádherně pustého místa, které, doufáme, ještě dlouho v této panenské podobě vydrží. U výjezdu z Khaudum se zastavíme u George, podělíme se o zážitky, rozloučíme se a vracíme do Tsumkwe. Zde dotankujeme plnou nádrž, to je situace, kterou nesmíme podceňovat. Teď máme průměrnou spotřebu 20 litrů na 100 kilometrů!!! To ty písečné cesty v Khaudumu. Alespoň teď víme, že když nás bude čekat na cestě nějaký náročnější terén, musíme mít plnou nádrž. Tentokrát naše cesta vede k Atlantiku, míříme na západ do GROOTFONTEIN. Zde jsme také už byli v roce 2013. Nedaleko odtud je největší meteorit, jaký byl doposud objeven. Hoba meteorit má 60 tun a jeho rozměry jsou 2,7×2,7×0,9 m. V roce 2013 jsme ho navštívili. Grootfontein je 280 km daleko. Ve 14.30 jsme byli na místě. U pumpy si dáme kávu a nakoupíme zásoby 5litrových balení vody. Poptáme se tu na ubytování. Nic moc se nedozvíme. Hledáme proto na internetu, kde bychom mohli někde v okolí přenocovat. Nakonec objevíme možnost ubytování v Maori Rest Camp. Je to 4,5 kilometru z Grootfonteinu, tak jsme tam za chvilku. Za 500 N$ máme bezvadný spaní v africkém stylu v kruhové chýši a k tomu snídani v ceně. Je příjemné, že se dnes vyspíme v pohodlných postelích a nemusíme rozdělávat stany. Za 40 N$ nám tady i vyperou! Majitel je podle všeho Němec, tak to tady je takové „německé sídlo“. Hovoří se tu německy. Do večera už jsme jen odpočívali a dobře se zrelaxovali po té divočině v Khaudumu. Byl to asi nejdrsnější a nejdivočejší park, který jsme kdy zatím navštívili. Úžasný zážitek. Zítra po ranním „nástupu“ vyrážíme do ETOSHI, kde zůstaneme o dva dny déle proti původnímu plánu v itineráři naší namibijské cesty.

10. prosinec 2018
Ráno na nás čeká bohatá snídaně v německém stylu. Čerstvé pečivo, jogurt, omeletka ze sytě žlutých vajec, slaninka, plátky salámu, džus, marmeláda a káva. Dobře jsme tady posnídali. Naskládáme si věci do auta. Jdeme srovnat s „Helmutem“ účet a on si všimne mého řetízku a říká: „Vy jste Žid?“. „Ano,“ odpovím mu. „Hm, zajímavé.“ Nevím, nevím, jak nebo co tím myslel. Petr v dobré náladě po té výborné snídani daruje zdejším ženským dvě zlaté čepice s bambulí k umocnění blížícího se vánočního času. Ještě jim pro děti dá jeden z fotbalových míčů, které veze z Prahy za jistým, pro něj určitě důležitým účelem. Jinak by se s nimi netahal. Dámy i děti jsou z dárků překvapeny a mají z nich neskrývanou radost. Tak „Danke schön, wiedersehen“. Jedeme do GROOTFONTEINU, kde si ve Sparu uděláme větší nákup. Pak ještě k pumpě zase dotankovat a koupíme tu ještě gumicuky a lepicí pásku. To se zcela jistě bude hodit. Vyrážíme směrem na ETOSHU. Cesta je krásná, slunce pěkně pálí, ale je brzo, tak vzduch je ještě svěží. Hezky nám ta jízda utíká. V protisměru je velký provoz, jedno auto za druhým. Asi se „lufťáci“ vracejí z dlouhého víkendu. Tentokrát jen projedeme hornickým městem Tsumeb, které jsme navštívili v roce 2013 i 2014 a kde jsme tenkrát pár dní také pobyli. Etosha je odtud už jen kousek. Odbočíme vlevo ze silnice B1 na cestu C38, která vede k východní bráně do Etoshy – Namutoni gate, nebo také Lindequistova brána. V NAMUTONI budeme oproti původnímu plánu o dvě noci navíc. Na recepci nám přidělí kempové stání č. 4, což je zde v Namutoni zřejmě největší kempové místo. Máme tu vyzděné ohniště, vodu, zásuvku a pěkně velký strom, tak o stín naštěstí nebude nouze. Zaparkujeme, vyndáme si z auta stůl a křesílka, aby nám sem náhodou někdo nezaparkoval, a hned odjíždíme. Dáme si malý okruh po parku k Twee Palms. Jsme natěšení, ale nikde žádná zvířátka, až najednou vidíme stát auto. To tady není jen tak. Popojedeme k němu a zastavíme taky. To auto tu stojí proto, že posádka pozoruje lvici s lvíčetem, která se schovává před sluncem ve stínu v křoví pod stromem. Nedá se to pořádně vyfotit, jak jsou tam zalezlí. Nějakou fotku přeci jen uděláme. Nádhera! Jedeme dál a vidíme první antilopy a taky pakoně. Objedeme část solné pánve Fisher’s Pan a vrátíme se zpátky do kempu. Rozděláme nejdříve stany, aby bylo spaní připraveno, a jdeme si dát jídlo do Fort Namutoni, kde je Steak House Restaurant a také obchody pro turisty, Jewelry Shop a Namutoni Curio Shop s upomínkovými předměty. Objednali jsme si steak z oryxe, vepřové kotlety, rýži, frity, zeleninu a 2 piva. Zase jsme se po delší době pěkně nacpali. Vracíme se do kempu už za tmy. Ta vydatná večeře se holt protáhla. Večer se kemp skoro naplní a vedle nás je francouzský pár. Jsou hlasití a ruší nás v rozjímání. Sedíme ve tmě a užíváme si toho, že jsme tady. Jsme na wifi, takže o sobě dáváme vědět domů.

11. prosinec 2018
Vstáváme asi v 6.30. Oprava, já vstávám v 6.30, Petr už je vzhůru a kochá se svěžím africkým ránem. Snídaně proběhne v tomto pořadí: nejdříve čaj, pak müsli s jogurtem a nakonec výborná instantní káva Tchibo Gold. Nikam nespěcháme. Prohlížíme fotografie, které jsme včera pořídili a po výběru ty nejzdařilejší posíláme domů. Všichni z kempu odjeli už velmi brzy ráno. Jsme tu sami, tak je tu klid. Uděláme krátkou poradu nad mapou Etochi a vytvoříme si itinerář dnešní cesty po parku. Sbalíme stany a vyrazíme. Na cestě mezi Namutoni a Halali postupně objíždíme skoro všechna napajedla a projíždíme každou odbočku z hlavní trasy. Na jednom místě zastavíme a pouštíme stádo zeber přes cestu. Hned u prvního napajedla Koinachas, ke kterému dojedeme, fotíme zebry, žirafy, antilopy a pštrosy. Některá napajedla, třeba Ngobib a Goas, jsou bez vody, to znamená, že i bez zvířat. V jednom místě Petr hlásí: „Tady to je ideální porost pro slony!“ a asi za 3 minuty narazíme na skupinu slonů. Ty jsme dnes ještě nepotkali. Motají se nám kolem auta. Zastavíme a necháme setkání volný průběh. Když už je přešla zvědavost, pokračovali dál. My taky. Jedeme dál do Halali. V Halali kempu je plno lidí. Chtěli jsme si dát v restauraci něco k jídlu, ale ta je totálně nacpaná, a personál nestíhá, plave. Dáme si tedy pro osvěžení jen kafe a colu, posedíme chvilku a vracíme se zpátky do Namutoni, tentokrát po jiné trase. Moc bychom chtěli potkat nějakou šelmu, ale nedaří se. Zahlédli jsme ale stovky žiraf, pakoní, zeber, dokonce i stádo buvolců, antilopy, slony i nosorožce. Nikdy jsme nic takového neviděli. Úžasný. V Namutoni kempu jsme v 17.30. Hned si připravíme stany na noc a já udělám k večeři salát s tuňákem a vajíčka. To si zasloužíme! Navštíví nás velká rodinka mangust, táhnoucí přes kemp. Vzhledem k tomu, že večeříme, tak nás neminuly bez povšimnutí. Po večeři si chceme jít dát pivo na hradby, ale pevnost se opravuje. Musíme se tedy spokojit s pivem jen venku na zahrádce u restaurace. Ta piva nás zmohla, tak se sebereme a jdeme na naše kempové stání. Rozděláme malý oheň, zhodnotíme dnešní den, pošleme domů zase pár krásných fotek a pak vylezeme po žebříku každý do své plátěné ložnice a jdeme spát. Zase je kolem nás plno. Kemp se večer naplní cestovateli, co tu jen přespí a ráno vyrazí dál. Vedle nás si rozdělala pařící partička oheň a neustále řvou. Houknu na ně, ať jsou zticha. Lehce uberou na intenzitě. Podaří se mi usnout. Stejně mě ale zase vzbudí. Petr samozřejmě spí, toho by mohli klidně ukrást i s tím autem. Tak na ně zase řvu, ať jsou zticha, že tu nejsou sami. Jeden z těch pitomců se ozve, že co se jako děje. Tak zařvu „shut up“ a pak už je klid až do rána. Zvláštní, že to zafungovalo.

12. prosinec 2018
Když se ráno vylíhneme ze stanů a já se jen na zkoušku zeptám Petra, jak se mu spalo, tak mi samozřejmě odpoví, že výborně. Jasně že o tom nočním bordelu v kempu nic neví. Šťastný to člověk. Dnešek ráno se opakuje jako mnoho předchozích. Ranní hygiena, snídaně, káva a hlavně rutinní složení stanů, abychom mohli vyjet na dnešní safari po Etosche. Spacáky pověsíme na připravené šňůry mezi stromy vyvětrat. Stolky, křesla i propanbutanový vařič, vše tu necháváme na místě. Dnes si dáme nějaký menší okruh, abychom byli brzy zpět. Jedeme opět směr napajedlo „Twee Palms“, které objedeme. Zastávku si uděláme u dalšího napajedla „Aroe“. Znovu objíždíme tu menší část solné pánve Fischer’s Pan a vlastně už se vracíme. Sjedeme z hlavní cesty asi 400 metrů, abychom se podívali k dalšímu napajedlu „Klein Okevi“. Dnes je šílené horko. Teploměr v autě ukazuje 42 stupňů. Taky proto už se vracíme zpět. Když jsme u brány vjezdu do Namutoni, tak se rozhodneme, že zajedeme ještě k napajedlu „Chudop“. Je to od brány jen asi kilometr, tak to ještě zvládneme. Chvíli se tam zdržíme a vracíme se do pevnosti. Dorazíme do kempu brzy a auto zaparkujeme do stínu toho velkého košatého stromu. Kupodivu to není žádná akácie. Relaxujeme v křesílkách a popíjíme kávu. Dnes opět, ve stejnou dobu jako včera, táhne přes území kempu rodina mangust. Tentokrát je Petr okamžitě připraven s toastovým chlebem v ruce. Asi by to neměl, ale vzhledem k tomu, že pravidelně prolézají kemp a vyžírají zbytky a drobky, tak jsou i na toustový chleba určitě zvyklé a nic jim to neudělá. V okamžiku jsou mangusty jeho velcí kamarádi. Tak je hned fotí a natáčí. Normálně po něm lezou a trhají mu malé kousky toustu z ruky. Když se přesunou dál a zábava skončí, jdeme do Steak House Restaurantu na pivo. Já si dám jen kolu. Petr ovšem pivečko nevynechá. Sedíme venku a rekapitulujeme dnešní den. Viděli jsme zase u napajedel i po cestě velké množství zvířat a jejich vypisováním bychom se jenom opakovali. Využijeme zdejší wifi k posílání zpráv, e-mailů, fotek a i k volání přes Skype. Dneska jdeme spát docela pozdě. Asi proto, že jsme odpoledne vydatně odpočívali.

13. prosinec 2018
Dneska nás čeká asi 260 km napříč Etoschou. Jedeme na Okaukuejo, tam natankujeme a Petr kupuje masku kmene Xhosa (ta s tím bílým ksichtem). Já odsud pošlu pohled a jedeme dál na západ. Zastavíme u napajedla „Bitterwater“ a čumíme jako jelita. Jsou tu snad stovky zvířat. Sloni, přímorožci, zebry, pštrosi, antilopy a pakoňové. Neuvěřitelná masa zvířat. Nikdy jsme nic takového neviděli a nevěřím, že ještě uvidíme. Vypneme motor a jen zíráme. Chopíme se kamer, foťáků a dlouhých objektivů. Mačkáme spouště, co to jde. Nemůžeme se toho nabažit. Vydrželi bychom tam hodně dlouho, ale musíme pokračovat v cestě. Zastavíme se ještě u dalšího napajedla „Tobiroen“, ale tam už to zdaleka není takové. Asi kolem 17. hodiny dorazíme do OLIFANTSRUS CAMPU. Je to moc pěkný, asi zánovní kemp. Jsme na stání číslo 4. Vedle nás parkuje sólo chlápek a na druhé straně nějaký pár. Později ještě dorazí dvě ženský, jinak tu není nikdo. Jdeme se podívat na zdejší vyhlídku. Cestou potkáme havrana či co, který si s námi očividně rozumí. Jak dojdeme na vyhlídku, která je vyvýšena nad zdejším napajedlem, spadne nám čelist. Přímo pod námi ve vzdálenosti 2-3 metrů je skupinka osvěžujících se slonů. Postrkují se a přetlačují o nejvýhodnější místo. Z ničeho nic začnou hlasitě troubit a někteří se od napajedla kvapem vzdálí. To zřejmě proto, že přicházejí dva obrovští lvi!!! Foťáky cvakají o sto šest i kamera nezahálí. Ideální situace na focení. Ovšem ty dva největší slony nechává příchod lvů naprosto chladnými. Naopak je ještě odhánějí do patřičné vzdálenosti. Jsme v transu. Vypadají tak, že by to mohli být i bráchové. Jeden, ten který měl tmavší hřívu, se odváží i přes přítomnost těch dvou obrů slonů k napajedlu a přímo pod námi pije. Oba dva mají zabarvené tlamy od krve a nacpaná břicha. Večer jsme se dozvěděli, že tu ráno ulovili zebru. Občas se u napajedla objeví šakal. Dlouho se nezdrží a hned zmizí. Rychle se stmívá, uděláme pár fotek západu slunce a pak sbalíme foťáky, kameru a jdeme si udělat něco k večeři. Polévka, sendvič (co jiného) a jdeme spát. Úžasný den.

14. prosinec 2018
Ráno nemůžeme dospat a jdeme brzy k napajedlu. Zase tam zahlídneme ty dva lvy, ale jsou dost daleko. Objeví se tam hyena čabraková, kterou vidíme vlastně poprvé, a konečně máme její fotky. Zase se přicházejí napít sloni, šakali a dva statní samci antilopy kudu. Jsou pár metrů od nás a jsou tak opatrní, že se nejdou ani napít. Sebereme se a jdeme se nasnídat, abychom je nerušili a mohli uhasit žízeň. Dáme si snídani za 150 N$. Pak si zabalíme stany, pobereme věci a padáme. Po 4 nocích opouštíme NP Etosha na západě Galtonovou bránou. Je to k ní cca 88 kodrcavých kilometrů. Cestou potkáváme ještě žirafy, pakoně, oryxe a antilopy losí. Na bráně absolvujeme filcování a jakmile nás propustí a vyjedeme z Etoshi, jsme opět po delší době na asfaltové silnici!!! Jedeme do Opuwa. Cesta dobře ubíhá, ale je vražedné teplo, cca 39 °C. V Opuwu nejdříve dojedeme vyměnit prachy do stejné banky jako při posledním průjezdu Opuwem v roce 2014. Potom ještě natankujeme, nakoupíme si zásoby v Supermarketu Spar Kunene a vyrážíme po nám známé cestě C43 na 180 km dlouhou cestu přes Oukongo, Okongwati, Omurambu, Otjivakuandu do Epupa Falls Campsite. Tam dojedeme kolem 18. hodiny. Salma nás okamžitě přivítala upřímným objetím a přitiskla na svou mohutnou hruď. Po čtyřech letech hezké shledání. Ubytujeme se v chatce přímo nad vodopádem. Vybalíme a u Salmy si objednáme k večeři kotlety, asi určitě nějaké skopové? Po večeři si otevřeme lahvinku a za tmy, sedíc v dřevěném otevřeném domku nad vodopádem, vypijeme konečně to jihoafrické rosé.

15. prosinec 2018
Spalo se krásně, skoro jako pod širákem, celá jedna strana domku je otevřená. Hukot vodopádu nás spíše uspal, než by nás rušil. Uděláme si snídani včetně důležité ranní kávy a potom zajdeme za Selmou, aby nám sehnala někoho, kdo se domluví s Himby, jelikož se za těmi našimi chceme opět zajet podívat. Samuel a ani Jesin, kteří s námi za Himby už byli, tu nejsou. Selma nám tedy sehnala jiného kluka, ten za nimi s námi zajede. Asi za hodinku se objevil. Měl zvláštní jméno, ani jsem si ho nebyl schopen zapamatovat. Domluvili jsme se s ním na 370 N$. Než jsme za Himby vyrazili, zajeli jsme jim ještě něco nakoupit. Pytel kukuřičné mouky, olej a ještě další věci, které nám ten kluk doporučil. Jednou z těch věcí byla okra, červené kamenné hrudky, které se rozdrtí, smísí s tukem a Himbky si tímto krémem potírají celé tělo. Ta směs se jmenuje ojitze nebo otjize. Překvapilo nás, že se to prodává. Mysleli jsme si, že Himbové mají své zdroje a vědí, kde ty hrudky ztvrdlého červeného jílu najít. Koupili jsme si kousky i pro sebe. Pěkný artefakt. A v této oblasti se to prý netěží. V Opuwu jsme později viděli, jak se s tím čile obchoduje. Nákup nás přišel na 500 N$. Vyrazili jsme do osady za naší známou rodinou Himbů. Bylo to překvapivě srdečné setkání. Rodina se rozrostla o příbuzné a hlavně děti. Ti, kteří tam byli před 4 lety a které jsme znali, přizvali do vesnice své příbuzné. Je zvláštní, že tentokrát tam bylo dost chlapů. To zřejmě všechny manželky náčelníka pozvali bratry a švagry. Pěkně jsme se pobavili, když jsme jim ukazovali fotky z roku 2014. U dětí jsou ty 4 roky hodně znát. Taky z toho měly největší legraci. Udělali jsme si s nimi zase nějaké fotky a ještě nakoupili jejich výrobky. Petr má od Himbů v ateliéru už dost artefaktů, ale koukal jsem, že to je pořád málo. Strávili jsme tu necelé 4 hodiny. Rozloučili jsme se s tím, že zase za 4 roky, a odjeli jsme zpátky do Epupy. Hned jsme si šli dát k Salmě něco k pití. Nemáme u sebe N$, tak na dluh. Dozvěděli jsme se od ní, že se chce za rok vdávat a chtěla by nějak pomoct ($). Dopijeme, doposlechneme, jak se těší na svatbu a jdu nám něco uklohnit k večeři. Večer zaplatíme dluhy (bohužel musíme v hotovosti). Už nám moc hotovosti nezbývá, tak nás čeká návštěva banky. Nevíme sice kdy a kde. Vyjedeme si ještě udělat fotky na nedaleký kopec nad Epupou, odkud je vodopád krásně vidět celý a ještě z ptačí perspektivy. Slunce už je docela nízko, tak je světlo na focení ideální. Večer bychom chtěli, ještě než odjedeme, mluvit s Koosem, máme smůlu, je pryč (Koos Verwey je majitel Epupa Falls Campsite). Našli jsme totiž při sestavování itineráře cesty po Namibii na internetu odkaz na dokumentární film „A Fortunate Soldier“, kde je hlavní postavou právě Koos Verwey. Na YouTube byla jen krátká upoutávka na tento film, který zkoumá psychologickou cestu životem bývalého vojáka speciálních jednotek během a po éře apartheidu v jižní Africe. Chtěli jsme ho požádat, zda bychom se k tomu filmu nemohli nějak dostat a zhlédnout ho. Ještě se pokusíme ráno. Dáme si před spánkem 2x gin s tonikem a zalehneme.

16. prosinec 2018
Po snídani si sbalíme věci, naložíme vše do auta a jdeme se rozloučit se Salmou. Dozvídáme se, že Koos je u sebe a můžeme za ním zajít. Jdeme. Řekneme mu o tom dokumentu, zeptá se nás, zda máme nějakou flashku, že nám ten film na ni nahraje. Super! Ještě na něj máme jeden dotaz a to, zda se dá letos v tuto dobu projet Van Zyl's Pass. Když dostaneme kladnou odpověď, je rozhodnuto, tedy jedeme. Vyrážíme. Dorazíme do malé osady Okangwati a snažíme se někde sehnat naftu. Nakonec ji nakupujeme v jakémsi rozpadlém skladu s nápisem „Petrol & Diesel“ skladovanou v 5litrových petlahvích. Víc jak 30 litrů jsme nedostali. Platíme 26 N$ za litr! To je víc jak 100% přirážka! Hned vedle je podobné stavení, je to bar. Tam asi teď nezajdeme. Pokračujeme tedy na Van Zyl's Pass. (Van Zyl's Pass je horský průsmyk v nadmořské výšce 958 m nad mořem, v regionu Kunene v Namibii. Průsmyk se nachází v pohoří Otjihipa v Kaokoveldu v severozápadní Namibii, vysoko mezi dvěma velmi strmými horskými pásmy v namibijském Marienflussu. Trasa je zcela opuštěná a průsmyk leží v jedné z nejizolovanějších oblastí Namibie. Cesta na vrchol je zcela nezpevněná. Začíná u krkolomné okresní silnice D3703. Je dlouhá asi 15 km. Je to klasická extrémní silnice, ale ve skutečnosti to není vůbec silnice, jen trasa, kterou cestovatelé časem vytvořili přes horu. Nesmírně strmý průsmyk sám o sobě je čistým adrenalinem. 10 až15 km extrémně náročné jízdy přes balvany, skály a rokle. Jízdou z vrcholu průsmyku urazíte vzdálenost asi 10 kilometrů, která vám však zabere tři až šest hodin. Cestu na vrchol postavilo ručně 20 mužů během čtyř měsíců v roce 1965. Průsmyk dostal své jméno od nizozemského průzkumníka, který ve 20. letech 20. století našel cestu přes něj s několika stovkami Himbů a Fordem Model T. Jízda je velmi strmá, někde dosahuje 24% sklonu. Jedná se o výjimečnou výzvu pro 4x4, která vyžaduje velkou praxi s jízdou v terénu a zručného navigátora. Kromě prudkého klesání jsou zde i úseky do extrémních kopců. Van Zyl's Pass je pouze pro velmi zkušené řidiče 4x4, je známý jako nejnáročnější „silnice“ v Namibii a představuje velkou výzvu těm, kteří mají rádi adrenalinové zážitky. Lze jet pouze směrem k Marienflussu – na druhou stranu je to příliš nebezpečné, a pokud byste potkali někoho, kdo sjíždí dolů, těžko byste se mohli na této trase vyhnout. Pohled z vrcholu horského průsmyku je ohromující. Pokud v této oblasti prší, je průsmyk v podstatě neprůjezdný. Cesta je velmi drsná a kamenitá, bez předchozích zkušeností s 4×4 se o ni nepokoušejte. Pokud máte nějaké zkušenosti s jízdou v terénu a nemáte velký strach, stojí to za to.) Je to opravdu silný adrenalin. Zpočátku se to dá jet průměrnou rychlostí tak 10 km/hod., ale později je „cesta“ čím dál tím komplikovanější. Narazíme i na vraky převrácených aut na skalnatých stráních do údolí. Musíme si nejdříve některé úseky projít a důkladně prohlédnout, abychom věděli, jak a kudy to můžeme jet. Jeden z nás jde vždy před autem a naviguje, ten druhý se snaží udržet za volantem Toyotu na kolech. Po určité době jsme si mysleli, že už to máme za sebou, ale to nejhorší nás teprve čeká. Je to místo, kde je umístěná kamenná socha muže tzv. „Lonely Stonemen of Kaokoland – Osamělý kamenný muž z Kaokolandu“, jedna z mnoha, které jsou na různých místech po celém Kaokolandu. Samozřejmě jsme se s ním museli vyfotit. Úspěšně jsme tenhle náročný úsek projeli. Na konci cesty průsmykem je suchý strom a kolem jsou poskládané kameny, na nichž je vyryto nebo napsáno datum a jména cestovatelů, kteří Van Zyl's Pass zdárně ukončili. Taky jsme jeden kámen popsali. Se západem slunce vjíždíme do pouštního údolí Marienfluss. Ještě nás čeká zhruba 60 km do Camp Syncro. Tam přijíždíme za úplné tmy. Nikde nikdo. Pusto. Otevřeme si bránu a vjedeme dovnitř. Nasadíme si čelovky, rozděláme stany, já proberu zásoby a snažím se vybrat něco k jídlu. Po té vyčerpávající cestě máme docela hlad. Vyhraje to Luncheon meat, toustový chléb a káva. Ani ledová sprcha nás neprobrala, spánek nás vyloženě srazil do spacáků.

17. prosinec 2018
Vstávám po 6. hodině a koukám, jaké je to krásné místo, přímo u řeky Kunene. Petr výjimečně vyleze ze svého rooftentu později a taky je překvapený, jak je tu krásně. Zapomněl jsem se zmínit, že Koos mluvil o tom, že je Camp Syncro na prodej za 1 100 000 NAD nebo 65 000 EUR. Ta představa tady být je krásná!!! Jak tak couráme po kempu, objeví se tam mladá Himbka ještě se dvěma holkama a jedním klukem a snaží se nám prodat nějaké korále, náramky a vyřezávané dřevěné figurky. Petr si určitě zase něco nakoupí, tak budou mít kšeft. Dozvěděli jsme se, že jsme v prosinci teprve třetí, kdo do kempu docestoval. Je to zapomenuté místo. Na východě hory, na západě poušť. Dali jsme jim trička potištěná naším logem letošní cesty po Namibii a hlavně jednu Santovskou čepici, které si sebou vezeme, jelikož v Namibii budeme slavit Štědrý den. Měli z ní opravdovou radost. Musíme brzy vyrazit a pokračovat pouští dál do Puros. Sbalíme stany a odjíždíme. Cesta je celkem v pohodě. Jsou tu nejširší písečné cesty, jaké jsme kdy projížděli. Po nějaké době vystřídal písek kámen a to už bylo o něco horší. Museli jsme dávat bacha, abychom neprorazili gumy. Míjíme cestou několik zrezavělých a rozstřílených aut a také místo Red Drum. Je to vlastně křižovatka, na které je pro lepší orientaci umístěný červený barel s GPS souřadnicemi tohoto místa. Taky se zde nechávají kameny popsané datem a jménem cestovatelů, kteří se tu zastaví. Zdárně jsme dojeli do Orupembe. Je to ono místo, kam jsme před 4 roky v noci zabloudili a nakonec přespali na policejní stanici. V Orupembe jsou jen dvě stavby. Orupembe Shop 1 a Police Station Orupembe. V shopu jsme se zastavili. Vypadá to, že je po „rekonstrukci“. Nově natřená fasáda na červeno a na ní namalovaný nový nápis Orupembe Shop 1, láhev coly, logo Coca Cola a nápisy Ice a Cold. Reklama musí být i tady. Prodává tu mladá Himbka. Koupíme si u ní vody a coly. Je tam s ní malá holčička, tak jí dáme nějaké dárky, co s sebou vezeme. Pastelky, sešítky, propisky a plyšové figurky. Pak pokračujeme dál do Purosu. Jako když jedem po Marsu, tak vypadá tato část namibijské pouště. V Purosu na první pokus najedeme do Puros Bush Lodge & Community Campsite. Zde jsme byli v roce 2014 taky ubytovaní. Dokonce jsme se usadili i ve stejné chatrči, kolem které se zrovna poflakuje několik žiraf. Tento prázdný kemp mají na starosti dva mladí kluci. Chvilku si s nimi povídáme, hlavně Petr, který jim ukáže originál kopačák, se kterým se táhne celou cestu s tím, že jim ho vymění za míč, který si tu kluci sami vyrábějí a hrají s ním fotbal. Hned věděli, o co Petrovi jde, a hned si šli s Petrem vyzkoušet ten fotbalový míč, co jim nabízel. Já jdu ukuchtit něco k večeři. Chlapci nás pak začnou dovybavovat. Přinesou stůl, ratanová křesla, kostkovaný ubrus, plastové nádobí a příbory. Tak ta míchaná vajíčka, Luncheon meat na toastovém chlebu a tomato-okurkovocibulový salát večeříme kultivovaně u prostřeného stolu. Málem bych zapomněl na plechovky 4% světlého ležáku Windhoek. Než se jdeme vyspat do skutečných postelí, tak se pokoušíme satelitním telefonem dovolat domů. Lítáme v okolí po poušti a marně lovíme satelitní signál. Hodinu hovoru máme v půjčovném telefonu předplacenou, tak by to mělo fungovat. Nefunguje. Tak nevíme, co bychom dělali, kdyby se nám tu třeba vysypalo auto. Jdeme spát.

18. prosinec 2018
Ráno zjišťujeme, že nám v chatce neteče voda. Když dorazili hoši, tak nás ujistili, že se to pokusí opravit. Než se k tomu ale odhodlali, předali Petrovi onen míč, který vyrobili a se kterým už jsme viděli několik skupinek kluků při cestách po Africe hrát fotbal. Je vyrobený z PET lahví, igelitových tašek a zabalený je do starých hadrů. Vypadá to na ponožky. Výborná ruční práce. Petr je nadšený z dalšího artefaktu a předává jim opravdový fotbalový balón. Velká radost je tedy i na druhé straně. Ani po „opravě“ voda stále neteče. Musíme se jít omýt ke kempovým stáním, která jsou nedaleko ukrytá v houštině akácií. Pěkná divočina. Po hygieně vyrážíme do Sesfontein. Kus cesty jedem korytem řeky. V tuto dobu ani památky po nějaké vodě. Všude jen písek. Ve chvíli, kdy chceme vyjet z koryta, se nám povede se s autem zahrabat. Nějakou chvíli s tím zápasíme i za pomoci vyprošťovacích rohoží, které naštěstí máme ve výbavě auta. Dojedeme do Sesfonteinu, kde si chceme dotankovat, ale ouha, neberou karty. Tak snad dojedeme do Palmwagu, měla by tam být pumpa. Snad se tam bude moci platit kartou. Vyšlo nám to jen tak tak. Benzínka je součástí Palmwag Lodge, tak pro naftu musíme tam. Mohli bychom se tu rovnou najíst. Dáme si tedy výtečný kuřecí salát, gin s tonikem a na závěr kávu. Můžeme tedy, příjemně osvěženi, pokračovat dál v cestě. Míříme do Hoada Campu. Než tam dorazíme, jedeme ještě asi 60 kilometrů po dobře upravené štěrkové cestě. Je to místo dobře ukryté mezi mopanovými stromy, šedými, velkými žulovými balvany rozházenými na antuce (oranžovo-červené zemi). Osamocené, vzdálené přes 70 kilometrů od Kamanjabu. Majitelka, upovídaná a trvale zoufající si dáma, nás poslala zaparkovat mezi obrovské kameny, kde byla sprcha i kuchyně. Perfektní místo. Kromě nás bylo v kempu jen jedno auto. Večer vylezeme na hromadu velkých kamenů, kde je malý bar se sezením. Perfektní místo na pozorování západu slunce. Objednáme si pití a kocháme se.

19. prosinec 2018
Když ráno vylézáme ze stanů, pobíhá kolem nás zvědavě rodinka opic a po kamenech spousta barevných ještěrek. Je to agama osadní. Více jak na hmyzu si pochutnají na drobcích chleba, který jsme měli se sýrem k snídani. Hoada je moc pěkné místo, stálo by zato se tu zdržet, ale musíme pokračovat v cestě. Složíme spaní, rozloučíme se s povídavou paní a odjíždíme na Twyfelfontein. Cestou za skalními rytinami jsme konečně zahlédli pouštní slony a ještě se zastavili na dvou od sebe nedaleko vzdálených zajímavých místech. Nejprve to byla Spálená hora (afrikánsky: Verbrande Berg, je kopec se ztuhlým proudem lávy na úpatí 12 kilometrů dlouhého sopečného hřebene v Damaralandu v severní Namibii. 80 milionů let starý proud lávy vznikl tepelnou a kompresní metamorfózou a jeho červená, hnědá, krémová a fialová barva vytváří za soumraku výrazný kontrast s okolními 200 milionů let starými béžovými horninami břidlice Karoo. Burnt Mountain se tyčí nad okolím asi o 200 metrů na silnici D3254 a přibližně 10 kilometrů jihovýchodně od Twyfelfonteinu). Je nedaleko od Varhaních píšťal, což je to druhé zajímavé místo (Organ Pipes se nacházejí západně od města Khorixas. Jedná se o skalní útvary, které se skládají ze skupin sloupcových čedičů, které připomínají varhanní píšťaly. Vznikly asi před 150 miliony let v důsledku průniku tekuté lávy do břidlicového skalního útvaru, který byl postupem času obnažen erozí). Tak jsme konečně dorazili k velice pěkné Twyfelfontejn Country Lodge. Je postavena podél úbočí hory a krásně splyne s okolím. Tvar stavby doplňují pískovcové skalní útvary s minimálním vizuálním dopadem na tuto malebnou krajinu, využívá přírodní kámen, pečlivě vybrané barvy nátěrů a doškové střechy. V okolí se nachází nejvíce skalních rytin v jižní Africe. Nedalo nám to a šli jsme se podívat dovnitř. Neodolali jsme a v restauraci jsme si dopřáli 300gramové steaky s grilovanou zeleninou, gin s tonikem a na závěr espresso. To jsme si určitě zasloužili. Mají tu už ozdobený vánoční stromek, není to smrček ani jedlička, ale vánočními ozdobami ověšený keř. A to nám připomíná, že už se blíží Štědrý den. Vlezeme ještě něco koupit do obchodu se suvenýry. To by Petr určitě neopomněl. Jedeme se konečně podívat na ty skalní rytiny a kresby. Abychom se tam dostali, musíme si najmout průvodce, mladého namibijského gaye. V lokalitě údolí řeky Huab se na ploše 0,6 km² nachází okolo dvou a půl tisíc petroglyfů. Komunity Křováků zde zanechaly v červeném pískovci množství kreseb a rytin převážně se zvířecími motivy. Jdeme pěšky údolím řeky. Průvodce nás občas poinformuje třeba o tom, že jdeme kolem rozpadlého stavení Reinharda Maacka, který v roce 1921 skalní rytiny a malby objevil. Po cca 20 minutách cesty s výkladem dorazíme na místo. Je zde spousta primitivních rytin lovné zvěře, žirafy, sloni, pštrosy, lvy, oryxové, nosorožci i postavy samotných lovců. Vše dokonale stylizované, zjednodušené tak dobře, že jsme všechna zvířata rozpoznali. Rytiny prý chrání takzvaný pouštní lak vylučovaný horninou, ohrožuje je však eroze skal i vandalismus. Je děsný vedro, cesta zpět k autu nás pěkně zmordovala. Musíme si najít rychle nějaký kemp, kde dnes budeme přenocovat. Našli jsme Mowani Mountain Camp. Zaplatíme si kempové stání za 550 NAD. Je to dost daleko od recepce, napasované mezi obrovské kameny. Sice máme sousedy, ale je tu klid. Rozděláme si oheň, otevřeme lahvinku vína, přikusujeme hovězí Closwa biltong a bilancujeme dnešní den. Pěkný večer.

20. prosinec 2018
Před snídaní se k nám sletí velké množství ptáků. Petr okamžitě vyleze na velký balvan a začne je krmit sušenkami a toastovým chlebem. Za chvilku jich u něj je opravdu hodně. Normální bird man. Je to k nevíře, ale byli to tito: Zoborožec žlutozobý, snovač jihoafrický, bulbul rudooký, špaček světlekřídlý a vrabec bělohrldý (vyhledáno podle fotografií na Googlu). K snídani si uděláme jogurt s müsli. Nemůžeme misky s jogurtem nechat jen tak bez dozoru, jelikož bulbul rudooký je jím posedlý. Zaslechneme od kotle na teplou vodu nějaký hluk, zjišťujeme, že ho parta opičáků rozebírá. Hned prchnou a Petr je s foťákem pronásleduje mezi skály. Když se po chvíli vrátí, začneme balit, abychom mohli vyrazit do dalšího cíle naší cesty k Brandbergu, přesněji řečeno, zhlédnout White Lady. Jedeme převážně kamenitopísčitou pouštní rovinou, až se nám na horizontu objeví onen úchvatný inselberg nebo monadnok, který je vidět z vesmíru, zvaný Brandberg. Jedním z vrcholů je Königstein, který je nejvyšším bodem v Namibii (2 573 metrů). K místu, odkud vyrazíme za White Lady, přijedeme kolem 13. hodiny. Opět musíme mít průvodce a hlavně sebou každý alespoň 2 litry vody. Tentokrát je to boubelatá průvodkyně. Upozornila nás na hodinovou cestu do neustálého kopce za příšerného vedra soutěskou suché řeky Tsisab. Drží stále stejné tempo, nikde žádný stín a já už toho mám plný kecky. Konečně jsme se doplahočili k malému skalnímu převisu hluboko v hoře Brandberg. Skalní malba „White Lady“ se nachází v jeskyni známé jako „Maack Shelter“ a zobrazuje několik lidských postav a také zvířecích, hlavně oryxů na skalní ploše o rozměrech asi 5,5 m x 1,5 m. „Bílá paní“ je asi nejpodrobněji zobrazenou lidskou postavou. Malba prý ukazuje nějaký druh rituálního tance „Bílá paní“ je možná chlap, šaman. Má bílé nohy a ruce, což může naznačovat, že tělo bylo pomalované nebo že mělo na nohou a rukou nějaké ozdobné doplňky. V jedné ruce drží luk a v druhé možná pohár. Kvůli luku a oryxům by to mohla být i lovecká scéna. Kromě šamana/ky mají ostatní lidské postavy méně detailů a jsou většinou úplně černé nebo úplně bílé. Jeden z oryxů má i lidské nohy. Je to nádhera. To vědomí, že zde koukáme na malby starší než 2 000 let, někteří odborníci tvrdí, že i mnohem starší, je úchvatný. Mistr je unešen. Naděláme tu spoustu fotek. Cesta dolů zpět k autu byla taky záhul. Než pojedeme dál, tak si musíme nutně vorazit. Vyhledáme stín, tam se posadíme a čekáme onu průvodkyni, která nás požádala, abychom ji vzali do UISU. S sebou si veze obrovskou tašku prádla. Nacpeme ji do už tak plného auta a jedem. Dovezli jsme ji, kam potřebovala, a jdeme si hledat nějaké ubytování. Našli jsme si v Uisu, jenž je malé hornické město, nocleh v „White Lady Guest House B & B and Camping“. Jsme tu jediní hosté. Máme pěkný útulný pokoj v jakési řadovce chýší, tak dnes nemusíme rozdělávat stany. Dojedeme do města nakoupit nějakou zeleninu a k večeři máme salát s tuňákem. Máme tu wifi, tak večer dáváme o sobě vědět domů. Pošleme i nějaké fotografie. Jsme utahaní a brzy upadneme do bezvědomí.

21. prosinec 2018
Ráno máme připravenou snídani a ta je vskutku opulentní tím spíše, že je jen pro nás! Müsli, džemy, salámy, sýry, 3 druhy pečiva, džus, mléko, vejce, slanina, ovoce, káva a koláček. Možná jsme si takovou snídani už zasloužili. Hezky započatý den. Jdeme si zabalit věci, zaplatit a vypadneme. Při odjezdu si všimneme, že u brány do kempu je recepce a na ní spousty nalepených samolepek zdejších návštěvníků, tak tu necháme i tu naši. Zajedeme nakoupit zásoby do místního supermarketu a natankovat plnou k Engenu, kde nám místní ometák vnucuje hezké kameny. Nějaké koupíme a vyjíždíme směr Spitzkoppe. Do Spitzkoppe je to něco kolem 100 km. Měli bychom tam být po jedné hodině odpoledne. Teď jsem si vzpomněl, že jsem nechal v Uisu micro SD kartu. Naštěstí prázdnou. Cestou ještě nakoupíme za 50 NAD několik krásných kamenů od prodejců kolem silnice. Po příjezdu do Spitzkoppe Campsites si můžeme vybrat kempové stání. Po prozkoumání kempu si vybereme číslo 8, stání pod velkým nakloněným kamenem. Domluvíme si na 15.00 hodin damarského průvodce na další prohlídku skalních maleb. Jedná se především o skalní kresby a rytiny, z nichž nejstarší pocházejí z doby kolem 4 400 př. n. l. Vyskytují se v lokalitě označované jako Bushman's Paradise v prostoru mezi hřebenem Pontok a Große Spitzkoppe. Po prohlídce kreseb a rytin v kamenných a jeskyních labyrintech si zajdeme k recepci do baru na gin s tonikem a koupíme si na večer 2 lahvinky dobrého jihoafrického bílého. Když rozděláme stany, sotva se pod ten nakloněný šutr vejdeme. Petr připravuje ohniště a já mezitím kuchtím něco k jídlu. Večer se usadíme k ohništi, otevřeme lahvinku bílého vína a užíváme si toto bizarní místo mezi skalami včetně neskutečně zahvězdnatělé noční oblohy.

22. prosinec 2018
Brzo ráno se sbalíme a jedeme se podívat na asi nejfotografovanější místo v Spitzkoppe, The Bridge. Je to velký skalní oblouk. Skrze jeho klenbu je krásně vidět pohoří Pondok. Odtud se ještě dojedeme vykoupat do sprch u recepce. Po kompletní ranní hygieně si tu rovnou dáme i kafíčko a vynikající „višňový“ dort! To nechápeme. Vyrážíme odsud už na západ k jižnímu atlantskému oceánu, do Swakopmundu. Cestou se zastavíme u obchůdku s vystavenými šutry, kde jsou prodavači jen figuríny. Vypadá to úžasně. Kameny jsou roztříděny podle cen a je jen na nás, kolik N$ a zda vůbec tam necháme. Za 50 NAD jsme si ještě nějaké koupili. Místním dětičkám, které k nám hned přiběhly, dáváme dárky, kterých jsme si sebou vzali tentokrát dost, vzhledem k vánočním svátkům, které tu strávíme. Polodrahokamů je tu zřejmě všude dost, protože než vyjedeme na hlavní silnici B2 vedoucí k pobřeží do Swakopmundu, narazíme na tržnici se šutry. Pro sběratele drahých kamenů, nerostů a minerálů ráj. Projdeme si ji, nejen ze zvědavosti, ale nějaké kamínky i koupíme. To bude zajímavý odlet :-). Odsud už jedeme po asfaltové silnici až do Swakopmund. Po ubytování nepátráme, protože jedeme rovnou k nám dobře známému „Skeleton Beach Backpackers“, kde už jsme byli ubytovaní v roce 2013 a 2014. Ale ouha, dnes je plno. Milá a ochotná majitelka Erika nám domluví pokoj na dnešní noc o dům dál v „Sea View Backpackers“. Přejedeme asi 300 metrů. Máme pěkný pokoj a ani si nevybalujeme, jen věci na přespání. Dáme si tu vyprat nějaké svršky, hlavně trička, ta už opravdu žádná nositelná nemáme.

23. prosinec 2018
Ráno jsme se po snídani přesunuli do Skeleton Beach a čekali, až se nám uvolní pokoj ve zmodernizované části. Nataháme si tam věci a vyjíždíme do Walvis Bay (afrikánsky Walvisbaai – Velrybí zátoka, druhé největší město v Namibii) na Pelican Point, který se nalézá na písečné kose, poloostrově, nejvzdálenějším místě na namibijském pobřeží koster. U vjezdu je několik aut a jsme překvapeni, že již není potřeba na Pelican Point průvodce, což jsme určitě uvítali. Projíždíme kolem solných polí Walvis Bay Salt Refiners, které se nacházejí v deltě řeky Kuiseb na jižním konci laguny. Walvis Bay Salt Holdings je prostřednictvím svých dceřiných společností největším výrobcem solárně odpařené mořské soli v Africe. Jedeme až na samý konec tohoto písečného poloostrova a cestou míjíme veliké množství tuleňů, pelikánů a plameňáků. Musíme si velice dobře vybírat cestu nekonečnou písečnou plání, abychom někde neuvízli a nezapadli. Ve chvíli, kdy bychom se autem prohrábli pískem až na vodu, tak už bychom si sami nepomohli. Naštěstí se nic takového nestalo a dojeli jsme až k majáku Pelican Point Lodge k jediné obydlené budově na poloostrově. Tady byla ta auta, co jsme viděli u vjezdu. Turisté, většinou Asiaté (Číňané), jak smyslu zbavení plašili tuleně a dělali si při tom fotky a natáčeli videa. Stupidní! Dost nás to otrávilo, raději jsme se po chvilce rozjeli zpátky do Swakopmundu. Rozhodli jsme se, že si dáme v předvečer Štědrého dne k večeři rybu. Kapr to asi nebude. Paní ve Skeleton Beach nám doporučila dobrou restauraci na seafood. Řekla nám, že se jmenuje Enker, ale asi jsme jí špatně rozuměli, nemohli jsme to nikde vyhledat. Nakonec nás zachránila policie, která nás navedla svým autem do přístavu k Anchor Point Restaurantu. Nebyl to tedy Enker, ale Anchor. Vlezli jsme tam a všude Číňani! Posadili nás k jednomu stolu s nimi. Se asi spletli. Rázně jsme vstali a přesunuli k jinému stolu. Koukali na nás divně. Nevadí. Objednali jsme si Seafood talíř – krevety, ryba, slávky, sépie, chobotnice a ještě mísu grilovaných ústřic. Pivo! Musíme si ty vánoční dny daleko od domova užít. Není potřeba psát, že to jídlo bylo naprosto skvělé. Závěrem výbornou kávu a pak už se vracíme na pokoj do Skeleton Beach Backpackers, kde relaxujeme a využíváme wifi ke komunikaci s domovem a posíláním fotek. Zítra je Štědrý den.

24. prosinec 2018
Dnes po snídani si chceme vyjet k Atlantiku a udělat si nějaké fotky. Rozhodli jsme, že si zajedeme do Henties Bay. Je to malá výletní a víkendová osada asi 75 kilometrů na sever od Swakopmundu. Nějak se nám nedařilo najít to správné místo na ty fotky a když ano, bylo tam dost lidí. Vzdali jsme to a jeli zpět do Swakopmundu. Cestou jsme se zastavili u Zeily. Už jí na fotkách máme z roku 2014. Je to velice fotogenický vrak lodi obsypaný pelikány. Nafotili jsme si ji tedy znovu, tentokrát jako štědrodenní Zeilau. Vracíme se a na chvilku se ještě zastavíme ve městě u hotelu STRAND. Zrovna tam dorazil katamarán „Libertina“, který si lze za úplatu pronajmout, doprovázený delfíny a s pelikánem na palubě. Zřejmě kapitánovi kamarádi. Chvilku jsme to divadlo očumovali a potom jsme se přesunuli do parku vedle hotelu, kde je velký Craft Market. Teď měl konečně Petr opravdové Vánoce a vyšlo mu to na Štědrý den. Velké množství stánků s artefakty všeho druhu. Myslím, že by toho koupil hodně, ale naštěstí je kapacita jeho zavazadel omezená. Už se mu to, co z našich cest navozil, do ateliéru skoro nevejde. Ani jsme nepostřehli že už je pozdní odpoledne, tak jedeme uložit nakoupené věci na pokoj a ještě si chceme na štědrý večer zajít na panáka. Dostaneme tip od paní majitelky na Café Anton nebo Hotel Strand. Tam by mohli mít dnes večer otevřeno. Nakonec jsme museli do Strandu, v Antonu :-) bylo zavřeno. Pili jsme tolik oblíbené Tonic/Gin. Závěrem capuccino a cheesecake. Když jsme se vrátili do Skeleton Beach, vybalili jsme vánoční světla, která jsme táhli až z Prahy, abychom si navodili vánoční atmosféru. Na hlavu jsme si narazili zlaté čepice s bambulí, vyfotili se a rozesílali štědrovečerní pozdravy z Namibie domů. Tak jsme tedy zakončili Štědrý den.

25. prosinec 2018
Dnes vlastně končíme naše cestování po Namibii. K snídani si dáme poslední ovesné kaše Emco s malinovou příchutí. Zabalíme si věci, zaplatíme pobyt ve Skeleton Beach Backpackers a vracíme se do Windhoeku, kde jsme naši cestu po Namibii začali. Je hnusný počasí, zataženo a chladno. Po hodině jízdy se vyčasí a je zase pěkný horko. Jedeme od pobřeží na východ do vnitrozemí. Do hlavního města Namibie to je 365 km. Cesta nám ubíhá skvěle, jelikož ze Swakopmundu až do Windhoeku je krásná asfaltová cesta. Dorazíme do cíle asi ve 13:45. Máme tu rezervovanou ještě jednu noc v „Bed and Breakfast Pension Cori“, kam si má přijet někdo z Bushloru vyzvednout mezi 14. - 15. hodinou auto. Čekáme, ale nikdo nepřijíždí. Snažíme se tam dovolat, ale marně. Zkoušíme ještě jiné číslo, a nakonec se dovoláme a po 15 minutách se tu objeví chlápek, se kterým vše vyřídíme, předáme mu auto a je hotovo. Tak dnes v tom fialovém (hnusná barva) pensionu přespíme a zítra letíme domů. Všechno tu je ze železa. Lavičky, stoly, židle, poličky, skříňky i postele z ocelových jeklů. Vánoční stromek nemají železný. Je umělý, bílý a ozdoby z plastu. Vánoční atmosféra! Ani jsme nepostřehli, že by tu někdo ještě bydlel. Jen tu přespíme.

26.prosinec 2018
Ráno jsme dostali kontinentální snídani v železné společenské místnosti. Kávu jsme si raději udělali instantní z vlastních zdrojů. Pak jsme si důkladně zabalili všechny věci, zaplatili ubytování, zavolali taxi a jeli na letiště. Z mezinárodního letiště Husea Kutako, kde jsme stačili ještě poobědvat, nám to letí ve 14:30 do Addis Abeby. Tam jsme přistáli ve 21:20. Měli jsme dost času na další let do Vídně. Letí nám to v 1:35. Poflakovali jsme se po letišti, poseděli u kávy do doby, než nám otevřeli gate. Ve Vídni jsme přistáli v 5:55 a na přestup na letadlo do Prahy jsme neměli moc času. Asi 40 minut. V 8.00 už jsme byli na Ruzyni, objednali taxi a chystali se rychle zapadnout do vánoční a novoroční atmosféry našich domovů.